Sci-fi: Večeře pro Dragona 3. část

minulý díl zde, první díl zde

Jedeme podle seznamu, abychom na nic nezapomněli. Dnes nám Dragon přiveze první várku hostů. Všechna jídla už jsou připravená, zbývá je vkládat do konvektomatu a do přístroje na vaření sous vide, zvaného krátce suvina.

Po přistání Dragonu ještě holky nenápadně zaskočí pro čerstvou dodávku ovoce a zeleniny. Etapa příprav se uzavírá krok po kroku, jako když se šněruje bota.

Oblékl jsem si čistou bílou košili, černou vestu, pročísl pejzy a na hlavu nasadil novou jarmulku. Připnul jsem ji pro jistotu dvěma sponkami. Večer bude náročný. Jdu nahlížet k Sergejovi do Zvězdy, jak se raketoplán blíží.

Sergej sleduje několik obrazovek, na kterých se zdánlivě nic neděje. Bílý hříbek se vznáší před modravým kotoučem Země. Pásy slunečních baterií jsou na něm upevněny jako křídla. Ani se mi nechce věřit, že uvnitř jsou lidé.

Probíhá zdlouhavá fáze přibližování. Raketoplán přizpůsobil rychlost a výšku stanici. Je připraven na poslední fázi přistání. Dokování v ruské části proběhne bez pomoci mechanické ruky zcela automaticky, lidský faktor slouží jen jako kontrola. Sedl jsem si vedle Sergeje a snažím se vstřebat co nejvíc od zkušenějšího.

Centrum podpory na Zemi se ozývá z reproduktoru. Ředitelka letu říká běžné fráze. Šéf Imaginaru asi sedí někde vedle, pokud neřeší jeden ze svých naléhavých úkolů. Sergej odpovídá bezstarostným tónem jako obvykle. Nakukuje sem Terka. Něco se děje? Otočím se k ní. „Snad se nám nepřipaluje svíčková?“ Vrtí hlavou, že ne, a usmívá se jak hvězdička.

„Tobě to sluší,“ vyklouzlo jí.

Trochu jsem se lekl. Že by ona taky? Zadíval jsem se na ni zkoumavě, uhnula pohledem. Upřel jsem oči na obrazovku s Dragonem. Přemáhal jsem záchvěv neklidu. Ten poslední výstup do vesmíru, nějak mě to vykolejilo. Sám se v sobě nevyznám. Nechci přece žádnou potřeštěnost.

Dragon se přiblížil ještě víc, je několik metrů od stanice. Pohybuje se velmi pomalu, protože se musí trefit na port.

Přišla sem už i Barča a oči jí svítí zvědavostí. Mohl bych se rozčílit, že nikdo není v kuchyni, ale nechci si kazit veselou náladu, kterou mám přichystanou pro hosty. Jen ať se holky podívají na přistání. Konvektomat může vařit bez dozoru a suvina vlastně taky, i když u ní to výrobce nedeklaruje.

Tři, dva, jedna, kontakt! Dragon se úspěšně připojil na ISS ke stykovacímu modulu Pritschal. Z reproduktoru se ozvalo zajásání personálu na Zemi, pilot Dragonu přijímá gratulace. Podívali jsme se po sobě, holky se radují, ale čekal jsem větší jásot.

„Já jsem tak nervózní,“ zachvěla se Barča a přejela si rukou čelo.

„Viď?“ přidává se Terka. „Taková tréma.“

„Tak si trochu zatancujeme, abychom se uvolnili,“ navrhuji jakoby nic.

„Snad ne,“ vypískla Terka a dusí smích do dlaně.

„Valčík asi,“ rozzářila oči Barča. „Vesmírný valčík v beztíži.“

„A třeba techno,“ nenechám se zmást a zaklátím rukama do rytmu. Praštil jsem se do stěny, holky piští a Sergej se shovívavě usmívá. Bere do ruky tlakoměr a ukazuje, že půjdeme otvírat Dragon.

***

„Z nebe uvidíte Zemi pod sebou jako na dlani. Připoutejte se prosím, vyplouváme,“ ozval se z reproduktoru tichý melodický hlas.

Šestice hostů sedí v anatomických sedačkách uchycených téměř v ose restaurace, v místech, kde modul přestává být válcem a přechází v polokulovitou průhlednou báň, v tuto chvíli ještě zvenčí zakrytou ochrannými pláty.

John, Anna, Derek, Roxana, Piotr a Małgorzatka. Rozšíření mých profesních znalostí na funkci kuchař-kosmonaut obsahuje mimo jiné také rychlokurs zapamatování jmen a obličejů. Host zaznamená, když zrakem sklouznete na jmenovku, a už se necítí jako starý vítaný přítel.

Teď tu seděli na nejlepších místech a čekali, co jim za ty milióny ukážeme. De facto nebylo třeba být fixovaný v sedačce a bezpečnostní pás už byl vůbec k ničemu. Ne každý ale snese první pohled do otevřeného vesmíru. Sedačky mají jediný účel, tvářit se robustně a vytvářet iluzi pevného bodu. Bezpečnostní pás je tu proto, aby bylo cítit, jak tlačí do křesla.

Kdyby tu byl alespoň náznak gravitace a pověstný padající špendlík, bezpochyby by nadělal randál jako parní buchar. Napětí roste, v psychologicky přesně vybraný okamžik světla pohasínají, ochranné pláty se rozevírají jako slupka granátového jablka, prostorem zní sotva slyšitelný zvuk Panovy flétny.

Podívanou neprožívám poprvé, ze svého stanoviště daleko za hosty mám jen omezený výhled, ale i ten stačí k vyvolání silných emocí. Opět se cítím jako červ v granátovém jablku, co čeká, až slupka spadne a umožní mu výhled ven.

Zorné pole se stále zvětšuje. Chytá mne závrať, ruce diváků v křeslech se křečovitě chytají opěrek. Nechtějí ulétnout do prostoru a padat do té modrobílé mísy, ze které přiletěli. Zvuk Panovy flétny zlehka zesiluje, hvězda průzoru se pomalu mění v kruh, dutý tvar mísy se narovnává a otáčí naruby. Země je již vidět celá. Do zorného pole vplouvá okolní hvězdný vesmír.

„Tady je začátek naší pouti,“ vysvětluje mírným hlasem zvukový doprovod podmalovaný Písní osamělého pastýře od Jamese Lasta. ?

Laser vykouzlí na průhledné polokouli kruhovou značku. Z pohledu sedících postav se promítá na srpek noční strany. Většina amerického kontinentu je ještě ve stínu, ale díky světlům měst je jeho obrys jasně patrný. Zářící pobřeží Floridy jako by chtělo samo naznačit, odkud Dragon startoval.

„...v Americe ještě všichni spí, východ Kanady se už probouzí...“ přesune se značka nad osvětlenou část Země.

Panova flétna utichá vystřídána Vangelisovou skladbou To Unknown Man. ? Téměř nevnímám hlas, který k nám promlouvá. Mám pocit, že splývám s vesmírem, čas ztrácí smysl. Jeho existenci naznačuje jen pomalé nezadržitelné otáčení Země pod námi. Stanice ji obletí za hodinu a půl. Její skloněná dráha nás vede mezi jižní Amerikou a Afrikou. Pomalu, ale pozorovatelně ubíhají oba kontinenty dozadu. Z jihu oblétáme Kapské město, na severu, při okraji globu se rýsuje trojúhelník indického subkontinentu, na místo Vangelise nastupuje Borodinův Kníže Igor. ? Austrálie bude brzy pod námi. Západ je ještě ozářený Sluncem, na východě se rýsuje srpek noci.

Země, modrá a krásná. Pozoruji ji z výšky a představuji si Stvořitele, hledícího na své dílo. On nás všechny vidí, vidí mě, co dělám a co jsem udělal. Jednal jsem špatně? Nepříjemná vzpomínka na Liora mi zaklepala v hlavě.

„...to je naše planeta, tady bydlíme,“ neodpustí si hlas emotivní poučku. Procitám z vytržení a snažím se neslyšet kýčovitý nářek nad naší odpovědností k matičce Zemi.

Kontrolky konvektomatu svítí, jídlo bude připraveno ve stanovenou dobu. 

***

„Vítejte v naší restauraci,“ vplula rozzářená Barča před hosty stále ještě zírající na skleněnou kopuli, ačkoli byla již dávno zavřená ochrannými pláty.

„Pilota Olafa, který vás sem dopravil, už znáte, já se jmenuji Barbra...“

„A já jsem Terry. Budeme se o vás starat, abyste se u nás cítili jako doma. Přijměte prosím pozvání na malý banket. Menu jsme sestavili dle vaší objednávky ještě na Zemi, pokud byste jakkoli změnili názor na to, co je dobré, neváhejte a ozvěte se. Chutě se ve vesmíru mění,“ usmála se vědoucně.

„Náš kuchař Aaron,“ ukázala na mne Barča, „splní jakékoli vaše přání.“

Proti své vůli jsem se usmál. Kuchař - to je jen třešnička na dortu. Rozumět všem těm kuchyňským automatům, znát je do poslední trubičky, ladit na místě chování v beztížném stavu, to je, vážení pánové, o dost víc, než hodit flákotu do suviny a zmáčknout knoflík. Ale jestli chtějí kuchaře, mají ho mít.

Šestice hostů se přesunula ke stolu a zasedla. Židle, zase taková psychologická pomůcka. V beztíži je první dny nevolno každému, což je v restauraci na pováženou. Řešíme to na všech frontách. Medici rvou strávníkům postafen proti mořské nemoci, cvokaři zase radí zakotvit na židli.

„A poslední člen posádky,“ ukázala na průlez, ve kterém se právě ukázala neholená tvář rozčepýřeného Sergeje, „správce ruské části stanice je Sergej. Po večeři vás provede po lodi.“

„On je jurodivý?“ zajímá se Małgorzatka.

Okamžitě jsem sklonil hlavu k přístrojové desce, aby mi nebylo vidět do obličeje. Úkosem jsem zapátral po Terce. Také měla co dělat, aby udržela dekorum.

Małgorzatka je ten typ, u kterého nepoznáte nic. Je to ještě holka, nebo dospělá ženská? Mluví vážně, nebo si dělá srandu? Jedno je jisté, má prachy.

„Sergej je vědecký pracovník. Provádí hodnotné pokusy,“ zachraňuje Terka pohotově situaci.

„Prý až odejdete,“ obrací se na nově příchozího Derek, „skončí věda ve vesmíru.“

„Tak zlé to nebude,“ nasává nenápadně Sergej vůni kuchyně, „experimenty jsou už teď de facto v rukou automatických stanic. Peníze pro ISS teď půjdou na jiné projekty.“

„Jen aby,“ pochybuje Małgorzatka.

„Slyšela jsem, že se chcete vrátit na Měsíc.“

„Že bys tomu věřila, Roxano. To je evergreen, tím nám blbli hlavu už...“

„Astronauty k pilotovanému letu na Mars už cvičí,“ vkládá se do hrozící hádky Sergej.

„To už tu bylo taky,“ přilévá olej do ohně pro změnu John, „hrají si v poušti na badatele a až to novináře omrzí, tak to celé potichu vyšumí.“

„Kdo si objednal lososa?“ zacvrliká Terka s kosmotalířem na ruce. Samozřejmě ví, že John. Ale když už ho chce umlčet, nemůže před něj plácnout jídlo a na rovinu přikázat: „Jez a nemel!“

„To je pro mne,“ nechal se John nachytat a přitahuje porci k sobě.

Do vývoje kosmotalíře investoval Imaginar majlant. Zajistit, aby jídlo nepoletovalo po kabině, je samo o sobě náročné. Docílit, aby na talíři pěkně vypadalo a zůstalo tak co nejdéle, to už je výzva hodná výzkumu.

Tajemství je samozřejmě v přilnavosti. Materiál, který k sobě přilepí pizzu zrovna tak jako kuřecí stehno, nebyl problém připravit, potíže nastaly až s kulinářským lepidlem. Ne vše se dotýká talíře, jednotlivé složky jídla pospolu nedrží, je třeba je dohromady slepit něčím, co je stále lepkavé, ale ne tak moc, aby se nerozteklo po všem, čeho se dotkne, dá se snadno setřít ubrouskem z ruky, ale vařených potravin se drží, není vidět, cítit a nemá žádnou chuť. I to nakonec vývojáři zvládli. Jenomže ten prevít zase nechtěl držet na talíři. Skončilo to jako vždy, kompromisem. Lepil se blbě na talíř i na potraviny. Nicméně, nějak to fungovalo, kuřata po stanici nelétala ani při nácviku, petržel na řízku seděla jak přilepená, rýže... na rýži si ještě netroufáme.

„Pozor, další chody jsou na cestě,“ nečekal jsem už na nic a začal vzduchem posílat zbylé talíře. O tomhle jsme vedli zuřivé diskuse ještě na Zemi. Konzervativci trvali na klasickém servírování se všemi ceremoniemi kolem, ostatní tvrdili, že by byl hřích nevyužít vlastností nového prostředí, co jen to půjde. Nakonec se domluvili, že to visí na mně. Pokud se to naučím bezchybně, ať si s jídlem třeba žongluju.

„Nebojte se, tady létá jídlo až pod nos,“ pokouším se o humor.

Talíře pomalu rotují kolem své osy, pozvolna se sunou vzduchem a dosedají každý na své místo. Magnetická dna cvakají o stůl, tření zastavuje pohyb, jídlo tlačené setrvačností se snaží vyběhnout ven, ale elastické síly lepidla vítězí. Je prostřeno.

„Já chci taky!“ protestuje John s talířem v ruce.

„Jak malej,“ neodpustí si Małgorzatka. „Přípitek nebude?“

Nastalo rozpačité ticho. Pozoruji hosty, jeden každý vysolil neuvěřitelnou hromadu peněz, nechal se týdny trápit přípravou na let, každou hodinu si představoval, jak to proběhne, a teď, s hlavou od myšlenek vymetenou, svorně zírají na kovové pohárky zachycené v magnetických pastích dvacet centimetrů nad stolem. Stačilo by do nich ťuknout, aby se vykutálely z magnetického dolíku a vydaly se na pouť po restauraci.

„Sergej!“ vysvobodila konečně ostatní z rozpaků Roxana. „Já chci přípitek od opravdového astronauta!“

„Kosmonauta,“ opravil ji John polohlasně, za což byl odměněn Sergejovým úsměvem.

Olaf se zatvářil neutrálně, jako, že se ho to netýká a jestli si tu někdo myslí, že tu jiný naut není, tak on mu to vymlouvat nebude.

„Já,“ napřímil se pomalu Sergej způsobem, který se dal zaměnit za povstání, „mám jediný přípitek.“

Pomalu se rozhlédl po zvědavých tvářích. U každého se na pár okamžiků zastavil a zahleděl přímo do očí, jako by chtěl každému říci, že to, co poví, není jen jeho přání, ale že se dotýká všech.

„Na kosmonautiku. Ať brána do vesmíru zůstane otevřená.“

Pak uchopil pohárek, přitiskl k ústům a horním rtem zlehka zatlačil na víčko. Skrytý ventil se automaticky otevřel a Sergej během několika sekund vysál obsah.

„Na kosmonautiku,“ opakují ostatní a chápou se svých pohárků.

„Mně to nejde,“ naříká po chvíli mlaskavého srkání Małgorzatka.

„Musíš držet pohárek za stopku, ne pod stopkou,“ vysmívá se Piotr. „Ve stopce je přisávací trubička.“

„No právě, trnu hrůzou, kdy to tou trubičkou vyteče.“

„Žádný strach,“ vkládá se do diskuse Sergej, „na dně pohárku je pružná membrána. Stopkou nic nevyteče.“

„Vám já věřím, bodrý kosmonaute.“ zamračí se Małgorzatka na Piotra.

John se zachechtal. „Tak jde se na dlabanec. Proto jsme tady, ne?“

Chvíli jedli mlčky. Čekal jsem to. Tyhle hosty jsem těžko mohl ohromit něčím, co ještě neochutnali. Nikterak se mne to nedotklo, s tím se počítá. Jde tu o dobrodružství, ne o jídlo. Navíc, i přes dávku postafenu museli mít stále žaludek na vodě. Zítra jim bude lépe.

„Ať brána do vesmíru zůstane otevřená,“ prolomil mlčení konečně John. „To jsi řekl pěkně, Sergeji. Tos vymyslel teď?“

„Vlastně ano. Jako tu formulaci, ale honí se mi to hlavou už dlouho.“

„Bojíš se o finance? Myslím, že se tenhle kšeft,“ ukázal kolem sebe, „rozjíždí docela slibně. Co říkáte, holky?“ obrátil se teď pro změnu na Terku a Barču.

„Finance jsou jedna věc, místo druhá.“

„Místo? Jako, že se sem nevejdeme?“

„Doslova. Na kosmických orbitách je dost těsno.“

„Tolik družic? To se mi nezdá.“

„Nejen družic, těch je jen pár tisíc. Jde o kosmické smetí. Zbytky raketových nosičů, trosky dosloužilých družic. To vše se sráží v obrovských rychlostech, drtí se na menší, ale stále nebezpečné části. Není bezpečno, tady nahoře. Šupinka odprýsklého laku udělá díru do skafandru, zatoulaná matice prorazí stěnu modulu.“

Anna se zatvářila vylekaně, John předstíral, že to chápe jen jako čistě akademickou konverzaci.

„Nechtěl jsem vás vyděsit, Anno,“ usmál se na ni Sergej. „Náš orbit je zatím čistý. To, co tu létá, je pečlivě monitorováno... Alespoň ty větší kusy,“ upřesnil po krátké pomlce.

„A nejde to nějak odstranit?“

„Jak? Na nižších drahách něco časem shoří v atmosféře. Teď čekáme na maximum sluneční aktivity. Atmosféra pak vždy zasahuje poněkud výše a trochu dole zamete. Ale to je tak všechno.“

„Třeba by šlo trosky sestřelovat laserem.“

„A drtit je na menší a menší projektily?“

„Nebo nějak sbírat.“

„Je mi líto, Roxano, kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by již něco zkoušeli.“

Nálada se začala kazit. Sergeje přetrhnu!

„Dále můžeme nabídnout nějaký zákusek. Doporučuji ruský jablečný dort s vanilkovou zmrzlinou.“

Rozjasněné tváře mi daly za pravdu, že jsem zvolil správnou taktiku.

pokračování:zde