Sci-fi: Na dohled Cruithne 4. část

„... a navíc, zase tak blízko nejsme,“ končí kapitán nedobrovolnou vsuvku. „Kvaziměsíc Cruithne, u kterého chceme zakotvit, není přímo v Lagrangeově bodě, ale obíhá kolem něj...“

první díl zde, minulý díl zde

(Alan)

„A proč na pár dní u Lagrange nezakotvíme, když už budeme tak blízko?“ vyhrkl Elias bez vyzvání. Skoro jsem se za tak hloupou otázku zastyděl. Takhle by se mohla zeptat leda tak... a nebo někdo jiný, a ne Elias. Však si také třídní génius Rafaelovič posměšně odfrkl a profesorka Cernanová protočila panenky. U ní ovšem ani tak nešlo o znechucení nad Eliasovým ignorováním zákonů nebeské mechaniky, jako spíš o upřímný úlek nad možností, že se celá ta naše štrapáce ještě protáhne.

Mne zase děsí, že se protáhne kapitánova přednáška. O Lagrangi vím všechno, co se dá na netu najít, a on nám tu vypráví úplné základy. Že v Lagrangeových bodech jsou přesně vyrovnány gravitační síly Země a Slunce s odstředivými silami, a proto se u nich dobře udrží vesmírné stanice i náhodná tělesa, jako je planetka Cruithne. Pohlédnu směrem k Jessice, ale setkám se s majetnickým pohledem Krempnera. To mne otráví ještě víc, než Eliasova hloupá otázka.

Kapitán se nadechl. Takhle si svou přednášku o kvaziměsíci Cruithne nepředstavoval. Není zvyklý mluvit k veřejnosti, tolik si dal na přednášce záležet a teď ho někdo rozhodí dotazem. Poctivě se snaží otázku zodpovědět. Je to jeho denní chleba, vymýšlet a schvalovat jízdní řád rakety. Jenomže část mysli mu zaměstnává přednáška, kterou se naučil skoro nazpaměť, nesmí zapomenout, kde ji přerušil.

„... a navíc, zase tak blízko nejsme,“ končí nedobrovolnou vsuvku. „Kvaziměsíc Cruithne, u kterého chceme zakotvit, není přímo v Lagrangeově bodě, ale obíhá kolem něj...“

Odněkud ze směru, kde seděl Rafaelovič, se ozvalo další odfrknutí. Přímo jsem ho sice neviděl, ale podle tlumeného bublavého zvuku, který následoval, jsem si dokázal živě představit, že nějakému nešťastníkovi vykládá, jak to kapitán hrubě zjednodušil. Tentokrát však padla šelma na šelmu.

„No, s čím prosím vás nesouhlasíte?“ rozloučil se kapitán jednou větou s původním konceptem přednášky. „Lagrangeův bod L4 se pohybuje kolem Slunce po stejné dráze, jako Země, ale je o 60 stupňů napřed. Protože jsou v něm vyrovnané gravitační a odstředivé síly, vytváří gravitační past...“

„Gravitační past!“ odfrkl si Rafaelovič do třetice.

„... kolem které obíhá Cruithne.“

„Obíhá!“

Jídelna zašuměla vlnou dušeného smíchu. Rafi kontra přednášející, kolikrát jsme to už zažili! A kdo to nezažil, ten... ten neví, jaká v Rafim dříme vášeň. Chudák kapitán.

Rozhlížím se potemnělou místností. Rafi strhl pozornost na sebe, i Krempner se otočil a přestal mi tím svým ksichtem kazit výhled na Jessiku. Cosi ji vyrušilo, otočila hlavou po směru zvuku. Dlouhé vlasy, poslušny pouček o silách odstředivých, se vznesly a na pár okamžiků zastínily bodové světlo v protějším rohu. Svatozáří jejích vlasů, tenkých jako vrypy interferenční mřížky, se statečně prodíraly světelné vlny. Tu se posilovaly, o půl vlnové délky vedle se tlumily. Její aura zahrála všemi barvami duhy. Chybějící gravitace prodlužovala divadlo barev a stínů až do chvíle, kdy elastické síly jejího kosmolaku na vlasy vrátily porost do původního stavu určeného ranním česáním.

Třída se zachechtala, vrátil jsem se do reality. Diskuse mezi Rafim a kapitánem patrně dostávala grády.

„...jasně, že vzhledem ke Slunci je dráha Cruithne eliptická, ale pro pozorovatele na Zemi se jeví jako fazole...“

„Nebo ledvina,“ nezapomněl upřesnit Rafaelovič, za což byl pokárán zachmuřeným pohledem profesorky Cernanové. „Ale...“

Blbeček Krempner hned tvar té dráhy začal ve vzduchu modelovat rukama. Samozřejmě, že se tvar velice rychle změnil na křivky úplně jiného charakteru. Jedna z nich začala kopírovat povrch Jessičina těla, za což byl od dotyčné potrestán rozpustilým plácnutím přes ruku. Třída se zachechtala podruhé.

„Viktore,“ vložila se profesorka do duelu, „myslím, že se téma už vyčerpalo.“

Rafi něco zabručel a konečně dal pokoj. Kapitán chvíli hledal konec přetržené nitě. Nakonec se obrátil k Eliasovi:

„Nedá se nic dělat, kosmické závody na Lagrangi budeš muset sledovat z přenosu. Je to škoda, viď?“

Elias s úsměvem krčí rameny. Věřím, že by si kosmické sporty rád zkusil. Musí to být fajn pocit vzlétnout na křídlech nebo se vznášet na bicyklu. A kdyby byl někdo takový blázen, že by mě pustil do tryskového ravenu, připadal bych si jak foton mezi galaxiemi.

Jessika otáčí hlavu mým směrem. Tentokrát hodně pomalu, povlávající vlasy ji asi zlobí. Už je natočená z profilu. Takhle jí to asi sluší nejvíc, kdybych uměl kreslit rychloportréty, teď bych si jeden vystřihl.

Pohyb hlavy však neustává, naše pohledy se střetly. Slabě se pousmála. Slabě, ale vesele, v očích jí jiskří. Kdyby to tak bylo kvůli mně! Nebo raději ne, co když se mi vysmívá za to neobratné vyznání na Marsu. Raději bych se neviděl.

Náhle se otáčí i Krempner. Asi mu vrtá hlavou, kam se Jessika tak dlouho dívá. Dojde mu to velice rychle. Většinou jsem viděl, že umí dělat jen hloupé obličeje. Tenhle byl vyloženě zlý, rukou doplnil gesto, které jsem nepochopil, ale nic milého jistě neznamenalo. Paradoxně se mi vrátila dobrá nálada. Krempner ve mně vidí nebezpečí!

„Obecně se tělesům v Lagrangeově bodě říká Trojané a tělesům v protilehlém Lagrangeově bodě Řekové,“ našel se konečně kapitán.

„Je zajímavé, že historičtí Trojané byli vlastně taky Řekové,“ hučí šeptaný bas z Rafaelovičova směru.

Že se Rafi rozčiluje. Ve vesmíru jsou hezčí věci, než Trojané a Řekové.

(Jyri)

V cele začíná být nuda. Ne že by tu nebyla už před tím. Zkrouhli nám internet na Pansofii, online přenos a zprávy BBC, a to jen proto, že dle zákona mají i zadržení nárok na duševní pohodu; o mailu jsme si mohli leda tak nechat zdát; ve skříni jsem našel ještě nezabavené šachy, polovina pěšců chyběla. Hlavně, že mi nezapomněli zabavit sluchátka, myslí si, že bych se na nich mohl uškrtit.

Jari zachovává klid, nebo spíš jakousi netečnost. Je na pobyt v raketě zvyklý. Má za sebou několik letů jako servisní technik, i tady s Carolem Rexem. Mohl bych mu závidět, užil si víc roků na svobodě než já. Ale nejsem žádný uzlíček nervů. Svoje pocity mám pod kontrolou.

„Akorát mě utěšuje,“ vylezl Jari z koupelny s rolí papírových ručníků, „že se kapitán musí mačkat v kumbále se smetákama.“ Uchechtl se své představě. „Ty ho neznáš, ale když si Gregora představím, takovej estét...“

Chvíli vedl řeč na toto téma. Samozřejmě, že by kapitán v žádném kumbále spát nemusel, i kdyby na palubě nakrásně nějaké smetáky byly. Jen narážel na skutečnost, že nám přidělili kapitánskou kajutu, nejlepší na lodi, se zvukotěsnými stěnami a vlastním termostatem. Kajuty mužstva i narychlo zřízené ubikace dětí jsou z tenkých provizorních přepážek, zvaných papundekl. I když je dost pevný, na Zemi a na Marsu je považován za low end materiál.

„...slyšel jsem, že kdysi letěl,“ pokračoval už zase z koupelny, „byl to dru... ...ní let,“ Jari nejspíš strčil ručník do gerbidže, zasyčelo odsávání a bublavý zvuk papíru hnaného potrubím do odpadního kontejneru přehlušil část Jariho samomluvy. Snad si to uvědomil, protože znovu vylezl ven.

„Říkal jsem,“ odvíjel další útržek utěrky, „že to byl druhý zkušební let. Raketoplán pro řídké atmosféry, co teď používáme na Marsu...“ nedopověděl. Z odvinované role vylétl malý papírek a zvolna plul prostorem, dokud ho odpor vzduchu nezastavil. Nedostal se daleko, Jari po něm po chvilce váhání chňapl a začal zevrubně prohlížet.

Pomalu jsem se přesunul se k Jarimu. „Hm, cenovka.“ Ztratil jsem zájem, když mi lístek ukázal.

„No jo, co jiného,“ dal mi za pravdu a zároveň naznačil, abych sklapl. Gestu jsem porozuměl okamžitě. Nebyli jsme si jistí, zda nás neodposlouchávají. Přitočil jsem se k němu, zadíval se na lístek z jeho úhlu a doufal, že nás nesledují i opticky. Naklonil lístek tak, abych ho viděl proti světlu.

Nebyla to obyčejná cenovka. Na vodotisku se rýsoval jakýsi znáček. Lodní kotva s okem ve tvaru lidské lebky. Pirátská kotva. S jejich myšlenkami jsme se ztotožnili, pro ně jsme pracovali, kvůli nim nás vezou k soudu a ta nás teď nenechá v maléru. To jen její dlouhé prsty mohly zařídit, aby se lístek dostal tam, kde jsme ho nyní nalezli.

„Jo, tak abych to dopověděl s tím raketoplánem...“ pokračoval Jari pro případný odposlech.

Předstíral jsem, že poslouchám, a díval se úkosem na lístek náhodou zapomenutý na lůžku. Běžné informace, jaké se na takový lístek píší. Země původu, firma... Firma J&J. Teprve teď, když mě Jari upozornil na emblém, trkl mě název tvořený iniciálami našich křestních jmen.

„... požadavek je požadavek, ale protože se v muzice moc neorientují, tak mu tam nainstalovali best of Bach revival a Gregor musel celou dobu poslouchat ty jejich skřeky. Posádka se dusila smíchy... dovedeš si to představit, ne?“ dotlačil Jari konečně do konce tu svoji historku.

Něco mne napadlo. „Jaks to říkal, Bach revival? Zkusím si je najít.“ Asi jsme s tím odposlechem paranoidní, ale nechtěl jsem nechat nic náhodě. Navíc, jestli se má teorie potvrdí, budeme se modlit, aby nikoho nenapadlo analyzovat naše courání po Pansofiii.

Jari mi zvědavě nahlédl přes rameno. Dal jsem vyhledat firmu J&J: papírenská firma, papírové utěrky jsou jedním z jejich artiklů. Kapesníčky, ubrousky... Vida, vlastní také malou tiskárnu. To není to, co hledám. Krčím rameny.

„Koukej,“ ozve se Jari, „co vytiskli knih.“ Ukazuje významně na sáhodlouhý seznam. Dochází mi, že je něco v nepořádku. Seznam knih by byl logický u nakladatelství, ne u tiskárny. Zkusmo klikám na jednu z nich, ale nic se neděje. Odkaz je hluchý, nebo na Pansofce není heslo ještě zpracováno.

Chvíli bezmyšlenkovitě klikám na další a další, také nic. Nakonec se podívám do zdrojového textu stránky a po chvíli přece jen jedno aktivní heslo nalézám. Otevírá se mi popis jakéhosi zapomenutého díla. Dobrodružný román, klasický fantastický příběh, jaké dnes už nikdo nečte. Ostatně byla by nuda i přelouskat jen obsah, kdyby nás netrklo, že je to alegorie našich osobních zážitků.

Podívali jsme se s Jarim na sebe. Nedalo se pochybovat, že se Kotva snaží s námi navázat kontakt. Přidávat hesla na Pansofii může bez problémů každý, není nápadné, že se zde objevil obsah neexistující knihy, která nejspíš ani nikoho nezajímá. Jako autor stránky uveden Eteokles, evidentně nickname.

„Mám jim to nějak okomentovat?“ ptám se spíš formálně Jariho. Musíme dát Kotvě nějak najevo, že jsme zprávu přijali. Stačí, když vzneseme připomínku nebo text vyeditujeme.

„Dej tam, že text je pahýl, aby ho někdo rozšířil.“

Klikám, ale nic se neděje. „Nejde to, server z téhle kajuty nepustí žádnou odchozí zprávu.“

Popadl mne vztek, tak blízko a na takovém detailu to ztroskotá. Chvíli se ještě marně pokoušíme o jiné způsoby editace textu, vše se stejným výsledkem. Pročítáme text znovu a znovu, zdali nenajdeme nějaké vodítko.

„Dovolíš?“ položí ruce na klávesnici Jari. „Takhle jsme si hráli, když jsme byli malí. Alespoň to zkusím.“ Moc toho nenapsal, jediným soutiskem vybral všechen text do bloku. Pozadí změnilo barvu. Text, který byl původně napsaný bílým textem na bílem pozadí, se náhle zviditelnil. Nevypadal nápadně. Jen odkaz na druhý díl.

„Tak si to přečtem, ne?“ Klikl jsem, otevřela se další stránka s nápisem „Text s obsahem se připravuje...“. Vypnuli jsme počítač. Musíme počkat, až na Zemi zaregistrují přístup na tuto stránku a napíší nám obsah druhého dílu.

pokračování: zde

článek o tom, co jsou Lagrangeovy body: zde