Sci-fi: Na dohled Cruithne 14. část

první díl zde, minulý díl zde

(profesorka Cernanová)

Stojím u okna jako přimražená a bojím se otočit hlavu, aby nikdo nezahlédl slzy, co mne nesnesitelně pálí v očích. Sleduji postavu ve skafandru, vzdalující se od rakety, a cítím s ní, jako bych byla na jejím místě.

Má mysl postupuje vpřed, prochází oknem, už je za ním, přeskakuje propast prázdnoty až do hlavy vznášející se postavy. Závrať, neovladatelná závrať, že padám. Kam vlastně? Není preferovaný směr, kam se podívám, tam padám. Tady, tady je pevný bod. Podlouhlé tělo rakety Carolus Rex, tam, ano, tam chci spadnout. Upínám k němu svou mysl a veškeré naděje. Zmenšuje se, vzdaluji se, tam nikdy nedopadnu. Poletím navěky...

„... slyšíte mne? Paní profesorko...“

Hlas přišel jakoby odnikud, několikrát se opakoval, než jsem ho zaregistrovala.

„Ticho!“ napomínám třídu. Skoro nikdo neslyší. „Tak ticho!“ zařvu jarým turem. Konečně halas umlká.

„Paní profesorko, slyšíte mne?“ ozývá se z nástěnného reproduktoru. Poznávám Konrádův hlas.

„Ano, už slyším.“

„Kapitán vás potřebuje na ošetřovně. Šel bych sám, ale jsem zablokovaný u směrovače...“

Asi povídal něco dál, ale to jsem už neslyšela. Se srdcem až v krku jsem vystřelila z místnosti. Rozum už vysadil docela. Hlavou se honí nesmyslné scénáře. Kapitán se zranil, Alan s Jessikou jsou zranění, ten venku je zraněný...

Třesoucí se pěstí hystericky buším do ovládacího panelu dveří. Jestli ho rozbiju... Konečně se dveře otevírají. Pravou rukou se snažím urychlit jejich nemožně pomalý pohyb.

Kapitán se sklání nad raněným člověkem v uniformě. Jen letmo se ohlédne. „Konečně jste tu. Potřebuji vaši pomoc, mám málo rukou. Ištván mi řekl, co je s dětmi, hned potom se o ně postaráme. Elias a Jessika se schovali v zadní části lodi, zatím snad jsou v pořádku. Alan je... tam,“ naznačil rukou let do dálky. Betty s Alfem šli pro něj.“

Před očima mi vytanul Alanův obličej, přinutila jsem se nemyslet na něj a soustředit se na přítomnou chvíli.

Poodstoupila jsem stranou, abych viděla na pacienta. Podle tváře bych Feketa těžko poznávala. Byl zbrocený krví v různých fázích zasychání.

„Budu šít, budete podávat nástroje,“ oznámil mi kapitán s takovou samozřejmostí, jako bych denně držela háky.

„Ano,“ pípla jsem a přinutila se ke klidu. Teoreticky to zvládnu, základní zdravotnická průprava byla nutnou podmínkou letu. Že ale dojde na praktickou...

„Rentgen už jsem udělal,“ vysvětloval kapitán, zatímco s citem vyholoval hlavu kolem jizvy. „Zdá se, že lebka je neporušená, rána nešla kolmo, nástroj se svezl z temene po spánku dolů. Po cestě zřejmě roztrhl kůži...“

Bzučení holicího strojku náhle přešlo o oktávu výš do nepříjemného kvílivého tónu.

„Sakra, ucpalo se odsávání.“

„Já to vyčistím.“

„Nebude třeba, už jsem na konci.“

Kývla jsem na souhlas a zbytek ustřižených vlasů zachytila do zvlhčené roušky.

„Očistěte prosím i zbytek rány, ať se nám tam něco nedostane.“

Ozvalo se přidušené zaúpění. Teprve teď jsem si naplno uvědomila, že to, co tu s kapitánem provádíme, nejsou jen praktika na téma šití tržných ran. Tam pod námi je skutečný člověk. Roztřásly se mi ruce.

„Já už to dodělám,“ vysvobodil mne kapitán. „Připravte prosím šití, už je ve sterilizátoru. Nezapomeňte na rukavice.“

Minuta na to, abych se dala dohromady.

„Jak se cítíte, Ištváne?“

Pokusil se usmát. „Mám žaludek jak na vodě, ale jinak dobrý.“ Lehce šilhal.

„A bolesti?“

„Žádné bolesti.“

„Paní profesorko,“ vložil se kapitán, který zatím dokončil přípravu. „Mrtvou vodu.“

„Tady je,“ podávám injekci s anestezí.

Zase se mi třesou ruce. Samotný pohled na deseticentimetrovou rozšklebenou jizvu, místy zbavenou strupu, kterou opět prosakuje krev, mne sám od sebe znervózňuje. Zapichování jehly injekční stříkačky všude kolem rány, to už je na mezi udržitelnosti.

„Ištváne,“ zajímá se kapitán, „už to zabírá? Cítíš něco?“ Zlehka se dotkne prsty temene.

„Žádné bolesti... už opravdu žádné.“

„Tak jdem na to.“

Říkala jsem už, že mi vadí dívat se na injekci? Tak si představte, co se mnou asi dělalo samotné šití. Zahnutá jehla propichující kůži na jedné straně jizvy vylézá na druhé straně, očko, smyčka, utáhnout, obě oddálené části se přitahují k sobě, ještě uzlík a jde se na další steh. Snažím se nedívat, což se daří jen částečně.

„Ištváne,“ konverzuje kapitán lehce, jako by se šitím zaobíral denně, „potřebujeme heslo do vašeho sejfu. Máte tam zbraň, že?“

„Není třeba, jak to zašijete, jdu do akce sám.“

„Cítíte se na to?“

„Nic mi není.“

Podívali jsme se s kapitánem na sebe. Lže, říkaly jeho oči. Až se mu od pusy práší, stvrdila jsem svým pohledem.

Chvíli bylo ticho.

„Svobodníku Fekete, z pozice kapitána Carola Rexe vám nařizuji odpočinek a poskytnutí služební zbraně pro naše potřeby.“

Nejsem si jistá, zda má kapitán na něco takového právo, ale rozhodně trik zabral. Také si myslím, že určitá, a ne zrovna malá část Feketeho si oddechla.

„Rozkaz. Margaret, prosím pište.“

Podívala jsem se na kapitána, šil poslední steh. Kývl na znamení, že mne již nebude potřebovat. Konci prstů jsem chytla rukavice za okraj, přehrnula je přes dlaně a zpocenou rukou přistrčila k odsávačce odpadu. Čidlo zaregistrovalo žádost, vysavač spokojeně mlaskl a přepnul se zpět do pohotovostního režimu.

„Mluvte, Ištváne,“ přidržela jsem mu před obličejem osobní komunikátor jako diktafon.

„Osm, tři, jedna, pět...“ zasekl se, „...promiňte, jedna, šest... Znovu. Osm, jedna, pět...“

Hlas se mu zachvěl. Podívala jsem se mu do obličeje. Šilhání se prohloubilo.

„Osm, tři, jedna...“

Uchopila jsem ho za ruku, byla horká. „V pořádku, Ištváne, klid.“

„Já si vzpomenu. Osm...“

V obličeji byl celý červený, hlas mu přeskakoval.

„To je v pořádku,“ ozval se kapitán nečekaně měkce. „Teď si odpočinete. Taková rána do hlavy chce klid.“

„Já si vzpomenu!“

„Nemáte to třeba někde zapsané?“

„Zapsané!“ vzkypěl Ištván. „A připíchnuté na nástěnce! A...“ dostával se do varu, ale nakonec se přinutil ke klidu. „Já si vzpomenu!“

„Jistě. Nejdřív se ale prospíte,“ vkládal kapitán do injekce ampuli se sedativem.

„Nechci žádný oblbovák!“

„Uleví se vám.“

„Léčit nemoci vypínáním kontrolek...“

„Tak dobře,“ kapituloval kapitán, „dostanete jen protitetanovku. Vyhrňte si rukáv.“

„Chci mít tělo pod kontrolou,“ brblal Ištván ještě ze setrvačnosti, ale poslušně nastavil obnažený biceps.

Otřela jsem sval desinfekcí a snad už naposledy viděla, jak jehla vjela pod kůži.

„Moment,“ zareagoval Ištván se zpožděním, „kde by se tady vzal tetanus!“

„Nevím, Ištváne, to vážně nevím,“ odpověděl kapitán tlumeným hlasem. „Opravdu nevím, kde by se na kosmické lodi vzal tetanus. Snad ze špatné vody?“

Hloupé vysvětlení, ale Ištván ho už neslyšel.

(Rafaelovič)

Postava ve skafandru je už docela malinká, mizí v dálce, vlastně už ji nevidím. „Klesla hvězda s nebes výše,“ napadl mě verš. Chm, ti básníci! Vždycky jim připadal pád jako ta nejhorší katastrofa. A přitom gravitace doslova drží náš svět pohromadě. Neustálá přitažlivost ke středu Země snižuje míru neuspořádanosti. O co horší je situace v tom opěvovaném nebi...

„... padá v neskončené říše...“ No dobře, diskutuji s básníkem v mé paměti, to už je lepší. Možná jsi přece jenom měl ponětí o fyzice mezihvězdného prostoru. Ale vědcům, chápeš, nestačí pocity. Potřebujeme čísla. Rychlosti, čas, dráhu. Ten člověk venku se pohybuje určitou rychlostí, kterou snadno vypočteme z počátečního zrychlení, a když Alf a Betty, kteří venku zrovna startují, budou znát přesnou hodnotu, prostým porovnáním uvidí, jestli ho můžou dostihnout.

Vidím venku dva kosmonauty ve skafandrech, odpoutávají se od povrchu lodi, z konců malých křidélek čas od času vytryskne obláček zmrzlého plynu. Spolužáci fotografují, někteří pošetilci i s bleskem, což ve vesmírném prostoru není zrovna inteligentní.

„Uhněte,“ strká do nich Krempner. Přitáhl sem jakýsi pytel brambor, ne, je to prázdný skafandr, a prodírá se k oknu. „Kdes to vzal?“ diví se Hebbeltová. Nestojí mu za odpověď, která by ostatně nebyla příliš zajímavá. Je logické, že v raketě musí být skafandry, a jejich umístění je pouze věc dohody.

Krempner se snaží něco nastavit na ovládacím panelu nad levým zápěstím skafandru a pak zachraptí do mikrofonu: „Jessiko, jsi tam? Jsi to ty?“

„jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva...“ ozve se po chvíli z přílby. Hlas ze sluchátek sotva slyšíme, ale jasně rozeznávám Alana. Třídou proběhne zašumění.

„Ticho,“ vykřikl jsem. Tentokrát jsem si nehlídal hlasitost, zařval jsem naplno. Ticho nastalo okamžitě. Ve třídě i ve vysílačce.

„Rafi!“ ozval se Alanův hlas.

„To seš ty, Gregore?“ zeptal se téměř zároveň Alf.

„Tady Rafaelovič, připojili jsme se přes záložní skafandr.“

„Tak se zase rychle odpoj a nech nás pracovat.“

„Prosím ne,“ požádal Alan. Snažil se, aby to neznělo vyděšeně.

Chvíli bylo ticho. „Alfe, myslím, že nás rušit nebudou,“ přidala se Betty.

„Ok, ale ať jsou potichu, potřebujeme slyšet Alana. Rozumíte? Snažíme se zjistit, ze kterého směru přichází jeho signál.“

„Jedna, dvě, tři, čtyři...“ pustil se Alan zase do odpočítávání. Pak se na chvíli zarazil. „Rafi, kde jsi? Kde ses tady vzal?“

„Jsme tady, kamaráde, celá třída. U okna v jídelně. Sledovali jsme vás, jak jste se odrazili.“

„Vypočítal jsi něco?“ zeptal se Alan měkce, jako dítě, když chce vyprávět pohádku.

„To víš, nemám moc čísel k dispozici. Mám tvoji rychlost...“

„Počkej, ty víš Alanovu rychlost?“ vložil se do hovoru Alf.

„Číselnou hodnotu nevím, ale dá se snadno spočítat. Na tabletu mám nahrané, jak se odkopli, a když změřím čas od jejich oddělení do doby, kdy se lano napjalo, a zjistím délku lana...“

„Lano má dvacet metrů,“ poznamenal Alfréd. „Přesně.“

„Pak ještě potřebuji poměr jejich hmotnosti. Raději ve skafandrech.“

„Já mám šedesát,“ zareagoval okamžitě Alan. „A Jessika asi padesát.“

„Skafandry jsou desetikilové. I s příslušenstvím,“ přispěla Betty.

Chvíli počítám, přidávají se i další spolužáci. Docházíme k témuž výsledku, známe rychlost Jessiky i Alana v těžišťové soustavě.

„Dobrá práce,“ říká Alf o něco veseleji.

„Ještě neznáme vlastní pohyb těžiště, ale to nebude velká hodnota... pořád je ještě šance,“ přidal se do diskuse nový hlas. Kapitán.

pokračování: zde