Sci-fi: Na dohled Cruithne 22. část

první díl zde, minulý díl zde

(Phil Feynman)

Chodba lemovaná kancelářemi nebyla moc dlouhá. Lagrange čtyřka je příliš malá a hlavně mladá na to, aby se tu stačila rozbujet byrokracie nad míru pochopitelnou selským rozumem. Zamířil jsem k posledním dveřím a se smíšenými pocity vzal za kliku.

„Dobrý den, pan starosta vás už očekává,“ přivítala mne s vřelým až dychtivým úsměvem sekretářka. Ještě před pár dny by byl úsměv přinejlepším profesionální, po včerejších závodech jsem se stal celebritou. Kontroverzní celebritou.

„Historicky bezprecedentní úspěch“ nebo „Mladý fyzik pozvedl kosmické závody na novou úroveň“, hlásaly jedny titulky. „Podvod nebo jen nesportovní duch?“ ptaly se druhé. Ty či ty přinesly haldy fotografií, takže byste na Lagrangi stěží našli někoho, kdo by nás nepoznal. Nebýt toho nešťastného únosu dětí z Carola Rexe, nepsalo by se o ničem jiném.

„Pan Dlabolova je tam taky?“

„Jsou tam oba, hned vás ohlásím,“ zacvrlikala a vyskočila od stolu. Okamžitě jsem zaregistroval, že to, co se dosud ukrývalo za stolem, velice mile ladí s jejím obličejem, a také jsem si se zahanbením uvědomil, jak lhostejné mi dosud byly mé občanské povinnosti a že bych měl úřad navštěvovat častěji.

„Pojďte prosím za mnou, jsou až v zasedačce.“

„Ono jich je víc?“

„Ještě přišli nějací pánové. Starosta jim zavolal sám. Vůbec to nešlo přese mne,“ žalovala.

„Takže průšvih, to bude z organizační komise, budou chtít anulovat závod.“

„Neřekla bych, vypadají spíš na bezpečáky.“

„Tak to mě rovnou zhaftnou,“ pokusil jsem se chlapácky zažertovat, ale nešlo to od srdce.

„Vidíte to zbytečně černě,“ snažila se mne ta dobrá duše uklidnit, ještě těsně před tím, než zaklepala na dveře s nápisem Zasedací sál.

Kupodivu se ani neozvalo dále, dveře se okamžitě samy rozlétly. Za nimi stál muž v černém, jako vystřižený z laciné detektivky. Kdyby měl ještě zrcadlovky a za uchem komunikátor, asi bych se na místě svalil smíchy. Dva jeho kolegové v podstatně střízlivějším úboru se rozvalovali u konferenčního stolu. V čele seděli bok po boku starosta Igel a Bahart Dlabolova.

Ten pán byl pro mne stále větší záhadou. Držgrešle, jinak se to popsat nedá. Ostatně, tvrdí to o něm i Amar, jeho vlastní syn. Co se do něj musel nahučet, aby pustil chlup. Pro nás astronomické náklady na závodní raven jsou pro něho zanedbatelná položka. A včera si mne sám pozval, že bude financovat můj projekt warpového pohonu.

„Chcete zálohu?“ a hned naklikal finanční kalkulátor. „Kolik? Připíšu nulu...“

Dalo mi dost práce zchladit jeho nadšení. Nemám žádnou ucelenou teorii, jen slibný nápad. Je velice nepravděpodobné, že mé předpoklady projdou sítem testů. A pokud ano, bude dlouho trvat, než je vědecká obec bezvýhradně přijme. Jestli půjde kdy na těchto základech postavit funkční zařízení, je otázka...

„Takže by to chtělo spíš dlouhodobou smlouvu a vybavenou laboratoř, což?“ uzavřel debatu.

To všechno mi projelo hlavou, když vyskočil zpoza stolu a běžel mi naproti.

„Příteli,“ napřahoval náruč, „pojďte, čekáme jen na vás."

Nastalo zmatené představování. Starostu jsem už znal, ti tři muži v černém byli skutečně agenti bezpečnosti, jak se správně domnívala... jak se asi jmenuje...

„Přejděme rovnou k věci,“ vytrhl mne starosta ze zasnění a hodil na stůl štos složených novin. Okamžitě se rozpadl na jednotlivé kusy. „O tomhle jste už nejspíš slyšel,“ ukázal na rozevřené stránky, po nichž pomalu rolovaly nepřehlédnutelné titulky denního zpravodajství.

„Únos studentů gymnázia Maxe Borna ve Vratislavi“, „Hrdinové z Marsu se domů nevrátí,“ lkal jakýsi plátek a sliboval, že v příštím čísle přinese jejich životopisy.

Můj nechápavý pohled byl lepší než jakákoli odpověď, do vysvětlování se vložil agent, se kterým jsem se srazil ve dveřích.

„Jedno ve zprávách chybí. Zajímalo by vás, kde k tomu došlo?“ Pokud se snažil popást na mé nedočkavosti, zklamal se. Tvářil jsem se spíš zmateně, nedocházelo mi, kam míří. „Kotví u Cruithne, nikdo k nim nemá tak blízko jako my. Navíc sluníčkáři připravují každoroční expedici k vyzvednutí vzorků. Uvažovali jsme o ozbrojeném výsadku. Určitě by se našlo pár dobrovolníků...“

Konečně mi to došlo. „Pánové, tohle je ale politováníhodné nedorozumění. Snad trochu sportuji, ale k něčemu takovému se nehodím. Nepopral jsem se ani v hospodě...“

Mávl netrpělivě rukou. „O tohle nejde, myslel jsem dobrovolníky z našich řad. Problém je v tom, že cesta trvá příliš dlouho a tou dobou už bude Carolus pryč. Těžko se tam zdrží, startovací okno... to je jedno proč...“ odmlčel se a upřeně se mi zadíval do očí, jako by se mi chtěl pohledem zavrtat až do míchy. „...považujte prosím tenhle rozhovor za přísně důvěrný... no a pan Dlabolova se zmínil, že jste ve vaší laboratoři vyvinul nějaký přístroj, který by nás donesl k cíli za podstatně kratší dobu.“

„Kratší dobu!“ vykřikl Dlabolova. Co se černý šerif chopil slova, připomínal chvostoskoka balancujícího na stočeném ocásku, který ho teď odpružil, až kam mu poloviční gravitace dovolila. „Okamžitě, pánové, okamžitě vás to tam přenese! Tady jde, pánové,“ dramaticky se odmlčel, „o warp!“

Bahart Dlabolova by se nikdy nestal tím, kým byl, kdyby nedovedl zaujmout řečí a strhnout ostatní k nekritické důvěře. Rozhostilo se ticho. I nyní měla jeho slova, přesně jak počítal, drtivý dopad. Ovšem poněkud jiný, než si myslel.

„Tak warp,“ hlesl po chvíli jeden z bezpečáků s tónem prozrazujícím upřímnou snahu nerozchechtat se. Starosta udělal gesto, jako by si chtěl podepřít bradu rukou, ale nechal dlaň klouzat po tváři, až zakryla oči, kde se zastavila.

Cítil jsem, jak mne polévá horko. Na krátkou chvíli mi hlavou prolétla absurdní myšlenka, jaké by to bylo krásné, protavit se plastovou krytinou stanice a nechat se odstředivou silou vymrštit pryč. Daleko, hodně daleko.

„Nu, pane Spoku,“ obrátil se na mne smíšek, který si prve rýpl s tím warpem. „Jakou nosnost má váš tažný paprsek?“

„Spoku?“ zatvářil se Bahart nechápavě, hrdý úsměv pomalu tuhl. Nikdo se mu nepokusil odpovědět.

V hlavě mi začalo šrotovat jako při zkoušce z chromodynamiky. Mohl bych se teď pár slovy očistit, možná i pobaveně / uraženě odejít a nechat Baharta, ať si tu mísu posměchu, co navařil, také vylíže až na glazuru. Bránily mi jen dvě věci. Zcela pragmaticky, nevím, zda bych potom dokázal vést výzkum za jeho peníze, pokud by mi vůbec ještě někdy jaké peníze nabídl. A ta druhá... Měli byste ho vidět, jak se zmenšil, když mu došlo, že šlápl vedle a přitom netuší, jak se to mohlo stát. Jediné slovo proti němu by mi teď připadalo jako kopnutí do ležícího.

„Nechme warp stranou,“ snažil jsem se získat čas. Nánosy balastu probleskl slabý paprsek spásné myšlenky. Teď ho jen opatrně sledovat, odkrývat vrstvu za vrstvou, opatrně, aby se stavba nesesula, „projekt ještě neuzrál,“ mlžím, až se mi od pusy páří.

Rozhlédl jsem se. Poslouchají, moc chtějí věřit, že tu cesta je. Zorné pole se zúžilo, znám ten pocit, kdy oči nevnímají okolí, mozek nemá kapacitu vyhodnocovat obraz. Blesk nápadu zazářil naplno. „Je tu ještě jiná cesta. Klasická. Naše raveny. Jsou stavěné na závod ke Cruithne a zpět. Jsou lehké, prakticky jen sedačka na motoru, budou tam za...“ bleskový výpočet, vlastně jen odhad, „polovinu doby, než běžný letoun.“

Starosta Igel sjel dlaní z očí o patro níž a upřel na mne zvědavý pohled.

„To bohužel nestačí,“ přerušil po chvíli ticho hlas šerifa. Po výsměchu už nezbyla ani stopa, znělo to upřímně smutně. „Nedokázali byste z nich vymáčknout vyšší výkon?“

„Dokázali,“ připustil jsem po krátkém zauvažování, „přídavné nádrže, přeštelovat motor až na mez... jenomže není pilot, který by dokázal dlouhodobě snášet tak vysoké přetížení. Už takhle jsou závodníci na pokraji vědomí... Možná,“ chytil jsem se stébla, „vyslat raven v automatickém režimu... a tam na místě... by mohl monitorovat situaci zblízka.“

„Můžeme o tom zauvažovat,“ ukončil starosta Igel diplomaticky sezení.

Rozloučení bylo poněkud rozpačité.

(Alfréd)

Říká se, čím menší planeta, tím blíž obzor. Na moc planetách jsem zatím nebyl, ale v případě téhle pětikilometrové brambory to platí stoprocentně. Byla samozřejmě náhoda, že jsme s laboratoří dopadli tak blízko vědecké základně, menší náhoda byla, že jsme se skutáleli do kráteru a vůbec žádná náhoda nebylo to, jak rychle základna vykoukla nad obzor.

Prostě jsme v jednu chvíli byli naprosto ztracení a po pár krocích naprosto nalezení. Vyšplhal, vlastně jen vyhupkal jsem na val a stál pár kroků od první jurty. Ten název dal budově Elias, řekl bych, že se ujme. Ony se ty nafouklé polokoule opravdu ze všeho nejvíc podobají jurtám. Jsou tu celkem tři, navzájem propojené třemi tunely. Čtvrtý zatím nikam nevede, je připravený pro sluneční laboratoř. Až opraví tu trhlinu, budou ji moct přinést. Ve zdejší gravitaci to nebude problém.

„Tady opravdu nikdo není,“ divil se Elias, jen co jsme vlezli dovnitř.

Stanice byla nepoškozená, trpělivě tu čekala na kolemjdoucí, aby jim poskytla přístřeší. Místnost se po stisknutí tlačítka poslušně naplnila vzduchem. Prohlížel jsem ovládací panel, zadíval jsem se na zelené a žluté kontrolky. Vše nasvědčovalo tomu, že jsme v bezpečí. Můžeme tu v klidu počkat na pomoc z Lagrange. Nebo... měl jsem matný nepříjemný pocit. Unikli jsme z Carola, ale to neznamená, že mi raketa může být ukradená. Když jsem zavřel oči, v duchu jsem stále viděl vnitřní prostory Carola Rexe, zavřené dveře, chodby s hadičkami a drátky na stěnách, všechny ty křehké systémy zabezpečující nezbytné životní funkce, přičemž někdy stačí nepatrná porucha, aby zamotala hlavu posádce i technikům na Zemi.

A dva uprchlí vězni tam mají na starost loď i školní třídu a snadno může vzniknout nečekaná situace. Nezávidím Gregorovi, že tam zůstal, a taky... ano, je mi nepříjemné, že jsem tam nechal Betty. Nezáleží mi na ní, ne, samozřejmě záleží mi na ní, co to pletu, samozřejmě na ni občas myslím, ale nijak intenzivně. Jen teď ji vidím výjimečně jasně před sebou, jsme spolu v cele a ona se na mě dívá.

„Alfe...“ slyším vedle sebe Ištvána, „... až budeme mluvit s Lagrangem, musíme říct, že my dva jsme schopni jít okamžitě do akce.“

„Na Carolus?“ otáčím se k němu. „Já bych šel, jestli tady najdeme nějaký dopravní prostředek...

„... a pořádnou bouchačku,“ mhouří oči Ištván.

„Poradíme se s Lagrangem,“ přikývl jsem. Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch v místnosti se už ustálil na optimálních hodnotách.

Přistoupil jsem ke komunikační jednotce a pomalu jsem vstřebával rozložení řídicího panelu. My vesmírní údržbáři nejsme kdoví jak rozhodní. Většina naší pohotovosti pramení z toho, že máme všechno do detailu nacvičené již ze Země. Na Cruithne jsem nikdy nebyl, naštěstí se však palubní deska příliš nelišila od toho, co znám.

„Bojíš se, že to nedokážeš oživit?“ zeptal se znepokojeně Ištván.

„Myslím, že v tom problém nebude. Živé je to až dost, stanice neustále komunikuje s počítačem na Lagrangi a vyměňují si data. Spíš se bojím, že nebudou doma.“

„Cože?“

„Tohle je vědecká stanice, ne dispečink. Není důvod, aby byl pořád někdo na příjmu, zvlášť když nečekají, že by někdo volal.“

Naposledy jsem zkontroloval vše, co jsem považoval za nutné, a odeslal výzvu ke komunikaci.

„A teď budeme čekat,“ řekl jsem těsně před tím, než na obrazovce naskočila hezká energická tvář Harolda Igela.

„Zaplať pánbůh, jsou živí!“

Harolda jsem poznal ještě na škole, byl o dva ročníky nade mnou. Už tenkrát se uměl příliš dobře ohánět hubou na to, aby někdo věřil, že bude skutečně dělat řemeslo. O pár let později už ho byly plné noviny a ještě později to dotáhl na starostu Lagrange čtyřky. K srdci mi nikdy nepřirostl, ale teď bych ho nejraději objal, kdyby to jen trochu šlo.

„Čekáme tu na všech myslitelných kanálech, ze kterých byste se mohli ozvat. Bratři Nevilainenovi oznámili únos vesmírné lodi Carolus Rex a jako gesto dobré vůle propustili několik rukojmí ve Sluneční laboratoři. Nemohli ale sledovat celé přistání, protože základna je na odvrácené straně Cruithne...“

„Jaký gesto dobrý vůle, utekli jsme!“

Pokud to Harolda překvapilo, nedal to na sobě znát. „Jste všichni v pořádku?“

„V nejlepším,“ skočil do hovoru Ištván. „Na palubě svobodník švýcarské policie Ištván Fekete a civilista Alfréd Ksinski, plus dvě děti Alan Jones a Elias Wirth. Oba dospělí schopní odvetné akce. Potřebujeme nějaké zbraně a dvoumístný letoun schopný dopravit nás na Carolus. Je něco z toho tady na základně?“

„Právě vypravujeme modul, který vás dopraví do bezpečí. Přílet očekávejte za dva dny.“

„To je pozdě, Carolus co nevidět odstartuje. Na palubě jsou děti, musíme něco podniknout.“

„Vaše rodiny budou neprodleně kontaktovány a informovány, že jste mimo nebezpečí.“

„Kruci, já se neptám na rodinu. Jsme tu dva chlapi a chceme něco dělat, tak jak nám s tím můžete pomoct?“

„Samozřejmě, že vám zprostředkujeme i přímý rádiový kontakt.“

„Chlape! On se snad zbláznil,“ otočil se Ištván na mne.

Kdosi mne vzal za rameno, mezi mne a Ištvána se natlačila Alanova hlava. „Možná tomu rozumím. Ten pán se obává odposlechu z Carola, proto nemůže mluvit. To, co řekneme my, nikdo jiný neuslyší, naše anténa míří na Lagrange, ale jeho směrové vysílání nemůže být tak přesné, aby ho Jyri s Jarim nemohli zachytit.“

„To je velice bystrý chlapec,“ pochválil Alana Harold. „Jak se jmenuje?“

„Alan Jones. Znamená to, že se máme ptát a vy budete odpovídat ano ne?“

„To vypadá jako dobrý nápad,“ přišla po krátkém zaváhání odpověď.

„Harolde, poznáváš mě?“ chopil jsem se opět slova. „Máte nějaké eso v rukávu?“

„Mluvím za všechny na Lagrangi, když vás mohu ubezpečit o našem vstřícném postoji,“ zašifroval Harold kladnou odpověď do nabubřelého projevu.

„Můžeš nějak naznačit?“

„Podívej, Alfréde, chápu vaši svízelnou situaci, ale to, že nemáte nic na práci, teď opravdu není naše priorita. Nebudeme tu ještě řešit vaši dlouhou chvíli.“

Podívali jsme se zmateně na sebe, tuhle šifru nezlomil nikdo.

„Moment,“ ohlédl se Harold někam za sebe, „teď mi tu sluníčkáři napovídají, že za nějakých pět hodin bude z Cruithne pozorovatelný přechod Lagrange přes sluneční disk. Na základně máte dalekohled s helioskopickým okulárem, mohli byste událost zaznamenat. Prací si nejlépe zkrátíte čekání.“

„Máme tomu rozumět tak, že za pět hodin přiletí z Lagrange komando?“

„Většina dalekohledů dnes pracuje bez lidské posádky, tak by vaše snímky byly svým způsobem unikátní.“

„Takže raketoplán v bezpilotním režimu? Proč?“

„Lituji, to je jediné povyražení, které vám můžeme zajistit.“

pokračování: zde