Sci-fi: Benzínka na Japetu 4. část

první díl zde, minulý díl zde 
 

3. Přílet

(Lucie)

Na stavu beztíže mi asi nejvíc vadí, že nemůžu nakopnout Josého. A když, tak určitě ne s rozběhem.

„Tak se nezlob, senorito,“ dělá na mne ten svůj obličej. Kdysi mne dojímal, teď mne spíš dopaluje. „Já to dám zase do richtiku.“

„Opovaž se šahat těma zadělanejma prackama na okulár!“

Škoda, že tu není strejda Max. Ten by mu to dokázal velice přesně popsat, jaký ty pracky má. Ale není tu, není. Navigátor Mick ho neseřve, na to mu chybí adrenalin. Je to pohodář, kdyby mu José vyhodil raketoplán do povětří přímo pod zadkem, nejspíš by jen pohoršeně nadzdvihl levé obočí. Takže jsem tu na něj sama, protože Hana ho také neseřve, ačkoli by to z pozice kapitána mohla udělat velice elegantně. Jenomže ona se chová vstřícně. Taky bych se chovala vstřícně, kdybych se před tím jeho zmatkářstvím mohla na půl dne schovat.

„Jsou čistý, utřel jsem si je, když jsem pucoval kultivátor.“

„Cože!...“

Ani nevím, co jsem mu na to řekla. Takhle to jde pořád. Takový byl už ve škole. Všechno ví, všechno zvládne, ale jak dostane něco do ruky...

Škola! Nedovedla jsem si představit, že bych dělala něco jiného než rodiče. Jak ti mě přemlouvali, abych studovala něco jiného, že létání je odříkání a život nanic. Měli mne tenkrát postrašit Josém, to bych si to možná rozmyslela. Ale ne, nerozmyslela. Zavodnit Mars, tomu se upsali rodiče, pro to žil Max.

A já bych měla zůstat stranou? Teď, když se otevřely nové možnosti! Omezené množství pohonných hmot, to je to, co nám bránilo létat pro ledové planetky do Kuiperova pásu. A naše posádka bude první, která zastaví u Saturnu, Hana se vykloní z okýnka a řekne „Plnou!“

Letíme nalehko, paliva máme jen o něco málo víc, než potřebujeme pro přistání na Japetu. Ani posádka ještě není kompletní, tři členové přistoupí taky až na Japetu, přiletí tam teleportem.

Jsem zvědavá, jak to tam vypadá. Základna pod oblohou plnou hvězd, slabý přísvit Saturnu a v něm se třpytí ledové krystaly, skrývající v sobě metan. Mám si vyhledat na netu obrázek, nebo se radši nechám překvapit? Fotka stejně není schopná zachytit ten dojem otevřeného prázdného prostoru.

„Základna Japetus, volá tě raketoplán Doppler, základna Japetus, volá tě raketoplán Doppler a poslouchá.“ Hana mluví do vysílačky.

„Raketoplán Doppler, volá tě základna Japetus, Alan Jones, zdravím. Slyšitelnost dobrá, pět devět, všechno v pořádku, čekáme vás ve dvacet hodin UTC podle domluvy. Počasí vynikající, slunce svítí, těšíme se na vás. Raketoplán Doppler, základna Japetus.“

Hana odpovídá.

Jméno je mi povědomé. Alan Jones, to byl... Vybavuje se mi rozlehlá pláň na Marsu, když jsme čekali, až přistanou moji rodiče. Vyhlíželi jsme je, strejda Max, já a dva kamarádi: Alan a Elias. Byli jsme ještě děti, bylo nám asi... patnáct, to vím přesně. Znali jsme se krátce a kluci pak brzy odletěli zpátky na Zemi. Zdálo se mi, že bez Eliase nemůžu žít. A přece jsem si zvykla, už jsem na něj dlouho nepomyslela. Bylo to před deseti lety, všechno je pryč, tak dávno pryč... ale nezapomenu.

Na Japetu uvidím Alana, budeme vzpomínat.

Našla jsem si Alana na netu, je chemik, moc se nezměnil. Měla jsem ho taky ráda, ale jiným způsobem než Eliase. S Alanem máte pocit, že máte přítele, který vás nikdy nezklame. Věřím, že si budeme hned zase rozumět. Prohlížím si jeho odborný článek, samé grafy a vzorce, tady má fotku z Japetu. Ložisko klatrátů a vedle něj, s geologickým kladívkem v ruce, Elias! Strašně se šklebí jak ředitel zeměkoule, to mu Alan udělal jako vtip, že tuhle fotku zveřejnil. Oni jsou pořád sama legrace.

Ale znamená to, že Elias pracuje taky na Japetu. Mohl by tam být... ne. Co si myslíš, že on tam na tebe čeká?

A kdybych ho potkala, jak spolu budeme mluvit? Ne, mezi námi není všechno v pořádku. Když Elias odletěl na Zemi, ještě jsme si psali, ovšem že čím dál míň, nebylo mi z toho dobře. Zapomínání mě uklidňovalo. Koukala jsem i po jiných klucích, ano.

S Eliasem jsme si slíbili, že až nám bude osmnáct, určitě se znovu sejdeme. Jenomže to už jsem byla zaláskovaná do Franka. Vzdychala jsem po něm celé týdny, než si mě všimnul. Byla jsem do něj zblázněná a on toho uměl rychle využít. Potom mi napsal e-mail, kde kostrbatě vysvětloval, že se k sobě nehodíme a že má rád Melanii.

Byla jsem zoufalá a vlastně jsem mu dodnes neodpustila. Uvnitř se na něj pořád zlobím, a když začnu přemýšlet o nějakém klukovi, ptám se sama sebe, jestli by mě taky opustil jako Frank. Bojím se dalšího zklamání. Možná Elias, jestli se znovu uvidíme...

Nemohla jsem si pomoci, dala jsem se do hledání jeho profilu na internetu. Poblíž Saturnu trvá načítání internetu dost dlouho. Když se stránka objevila, byla na ní velká fotografie Eliase a nějaké dívky pod rozkvetlou třešní. Bílé okvětní lístky a oni se na sebe usmívali. Překlikla jsem do jiného okna. Pak mi to znovu nedalo, nechala jsem načíst několik dalších stránek a našla jsem její jméno: Steffi.

Měla jsem internet hned vypnout. Teď mě sžírá to její jméno a říkám jsi: je hezká? Ano, je, a já nejsem hezká. Za mnou se kluci neohlížejí. Ale já bych nikdy žádné dívce neodlákala kluka, jako ta potvora Melanie. Já taková nejsem. Nikdy.

Eliasi, ty se tak hezky díváš na Steffi, já bych ti nikdy nechtěla způsobit problémy. Buď s ní šťastný.

Opírám si hlavu do dlaní. Hana se mě ptá: „Je ti něco?“ Zavrtím hlavou.

„Kočko, nevíš, kam jsem si uložil ten soubor s dnešními koordináty?“ ptá se José. „Jak jsme se ráno na něj dívali. Teď jsem ho tady měl a je pryč.“ 
(Herbert)

Od té doby, co jsme se vrátili z Lidenbrockovy základny, se stále nemohu zahřát. Orest měl o mne starost, zkraje mne chtěl hned poslat na Zem na pozorování. Podařilo se mi rozmluvit mu to. Přesuny teleportem jsou příšerně drahé, na to on slyší. Pro mne je ale důležitější, že každý přesun s sebou nese zdravotní riziko, zvlášť u mladého organismu. Více než dva přesuny v krátké době by mi nedovolili. Takže, i kdyby mě nakrásně shledali zdravým a poslali obratem zpět, neměl bych nejméně půl roku šanci vrátit se na Zem. A to si na triko nikdo nevezme. Tím bych na Japetu skončil, protože by si vzali náhradníka.

Elias nahlédl zpátky do kabiny sibirjaka. „Tak zmrzlíku, vystupovat!“

Jeden se tady topí, v mrazu bezmála pojde a už mám přezdívku. Doufám, že se neujme.

„No jo, vždyť už jdu.“

Alan už je také venku a prohlíží si vrtnou věž. Je navlas stejná jako ta na základně, akorát že o sedm kilometrů dál. „Tady by to mělo být jednoduché, jen to ucpem a jedem dom.“

Přiblížila se druhá vlna frakování, tentokrát už pořádného. Tlak ve vrtu klesl, neklamná známka, že je třeba rozšířit praskliny ve stěnách vrtu. Není třeba spěchat, natěžili jsme zatím dost, na naplnění nádrží na raketoplánu víc než dost. Zítra přiletí, zdrží se dva dny a pak teprve to odpálíme. Do té doby máme spoustu času na přípravu.

„Jestli teda nebude překážet zásypka.“

„Myslíš oxid? Ten už vysublimoval, jinak by tam byl jinačí tlak.“

Došli jsme k ovládacímu panelu věže. Proti Zemi je tu výhoda, nic se nemusí zamykat. Není tu nikdo, komu by přišlo vtipné přenastavovat hodnoty. Aktivoval jsem jeřáb.

„Nevím, proč sem musíme jezdit, tohle by šlo dělat i na dálku.“

Jeřáb ve špici věže, určený pro spouštění a vytahování vrtáků, zachytil půlmetrovou kovovou kouli v patě věže a nadzvedl asi o metr.

„No právě kvůli takovýmhle věcem,“ zavrčel jsem, když vychylovací zařízení neusadilo kouli přesně nad otvor. Teoreticky bych si teď mohl hrát s ovladačem a kouli nakonec na své místo dostrkat, když ale všichni tři zatlačíme, bude to podstatně rychleji.

„No a je to,“ povídá po chvíli Elias, když koule zajíždí do vrtu. „Kolik asi váží?“

„Moc ne, kolem tuny.“

Koule se spouští až k vodorovné části vrtu, tam slouží jako zátka. Až vyvoláme výbuch, zajistí, aby tlak působil jen v klatrátové vrstvě.

„Za půl hodiny je tam.“

„To dřív. To by byla sranda, kdyby se neukotvila.“

„Hu, půl dne čoudu, nestraš.“

„Proč tu kouli neudělaj tak těžkou, aby se kotvit nemusela! Bylo by po problémech.“

Počítám z hlavy.

„To by musela být asi padesát tisíc krát těžší. Tahle by vystřelila jak z děla.“

Chvíli mlčíme. Pak se ozve Alan. „Mně to vychází, že by asi desetkrát překročila únikovou rychlost.“

„To by bylo jak v té verneovce... Jestli by tedy kouli nezadržela tahle krycí deska,“ ukázal Elias na bezpečnostní poklop.

„Ani omylem, ten by to vzalo s sebou i s věží. A ještě bys sestřelil Saturn z oblohy.“

Smějeme se, jsem tu rád. Do hospody jsem si chodit nezvykl. Teprve tady, na Japetu, vedu ty pravé chlapské řeči. 
(Elias)

Svalil jsem se na postel jako špalek. Celý den práce, to je nejlepší lék na mé brouky. Dopoledne uzavírání Saurona, odpoledne jsme nasazovali odbočku z oxyductu na vrt tady u nás na základně. Uzavírat ho budeme až po odletu raketoplánu, do té doby je třeba ho zapustit kyslíkem. Smísí se se zbytkovým metanem v šachtě. Alan spočítal, kolik kyslíku, jak rychle a jak přesně dlouho pouštět do vrtu, aby vznikla optimální třaskavá směs. Pak teprve vrt zazátkujeme, elektrická jiskra, mírný otřes a můžeme opět těžit.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Už jsem mluvil s Aquou,“ hlásí Alan. „Budou tady zítra ve dvacet jedna našeho času.“

Je to logické, raketa se nemůže zpozdit, přiletí přesně podle plánu. Čeká nás noční služba, jak jsme předpokládali. Obvykle v noci nepracujeme, jenom má někdo pohotovost. Zařízení hlídají automaty. Tma je tady ovšem pořád, ve dne v noci. Tma nebo světlo, říkejte si tomu, jak chcete. Buď je Slunce pod obzorem a svítí Saturn v úplňku, nebo je v novu a zas máme to Slunce. Nebo něco mezi tím. Starý Lidenbrock si ani nevšimne, že kvůli němu ponocujeme.

„Pamatuješ...“ začne Alan.

Ne, neptej se. Prosím tě. Nechci vzpomínat na Mars.

Alan nedopověděl. Známe se dobře, někdy si rozumíme i beze slov.

„Vy mě vlastně zítra nebudete potřebovat?“ napadá mě spásná myšlenka. „Tankování vyřídí Herbert, řečnění obstará Orest, potřásat rukama si s nikým nemusím.“

„Ale bude to událost,“ zarazí se Alan. „Všichni to tady prožívají. Snad se nechceš někam zašít?“

A ty se, Alane, taky těšíš. Neměl bych ti kazit radost. „Ještě uvidím.“ 
(Alan)

Raketoplán jde na přistání. Profesor Lidenbrock obchází a očička mu jiskří. „Přátelé, blíží se historická chvíle.“ Prohlíží si halu, asi aby zhodnotil, jak na návštěvníky zapůsobí. Za ním se drží Karl s foťákem v ruce a už si cvičně pořizuje snímky.

Blíží se nervózní Orest.

„Půjdeš jim naproti, ne?“ ptá se profesor.

„A družičky budou rozhazovat růžové lístky,“ míní Orest. Profesor s Karlem se na sebe podívají a je vidět, že se jim nápad zamlouvá.

„Ale kde bychom ty růžové lístky vzali?“ zamyslí se profesor. Víc by se mi líbilo, kdyby dokázal zařídit ty družičky. Aspoň na chvíli kdyby přijely teleportem.

„Vždyť jim nikdo nemusí chodit naproti,“ dodává Orest. „Dveře snad najdou, pozdravíme se s nimi tady.“

Profesor se zatváří zklamaně a Orest se na to uvoluje, že vyjde ven a posádku raketoplánu při výstupu přivítá. Je už trochu pozdě zjišťovat, na jaké frekvenci pracují jejich skafandrové vysílačky, ale Orest mává rukou, že to zvládne. Konečně se může obejít i beze slov.

Přichází Herbert, který měl doteď na starost kontakt s raketoplánem, a hlásí, že přistání proběhlo v pořádku.

Šéf jde ven, my ostatní čekáme v hale, jenom Elias chybí. Je zas nějaký rozmrzelý. Normálně už by tady rejdil jako profesor Lidenbrock a těšil se na návštěvu. Ale co s ním nadělám?

Pryč s chmurnými myšlenkami, posádka raketoplánu je tady. Velitelka, dobrý den, Mick, José, a tohle je Lucka! Tiskneme si ruce.

„Kde ses tady vzala?“

„Já létám s Astro-Aquou už dlouho,“ usmívá se. „Teď už potřetí. Věděl jsi, že tady budu? Že ne?“

To teda ne. Ale víš ty, Lucko... „Dojdu pro Eliase. Hned přijde. Je tady někde...“

Zarazila se. „Je tady?“

„Jo, někam se zašil, místo aby vítal hosty.“

„Tak jestli má práci...“

Ale! To bych se na to podíval. Za chvíli už vytahuju Eliase z laboratoře.

„Lucka je tady!“

„Která? Ta...? Neblázni!“

„Lucinka. Teď jsem s ní mluvil. Poznala mě hned. Tebe taky pozná.“

„Počkej, já... ty to nechápeš.“ Elias váhá.

„Ty ji nechceš vidět? Musíš tam jít.“

Povzdechne si. „Tak jdem.“

pokračování: zde