Sci-fi: Benzínka na Japetu 8. část

první díl zde, minulý díl zde

(Herbert)

V přechodové komoře se svítilo. Děkoval jsem normám, že musí mít vlastní zdroj. Než přiběhli Orest s Hanou, oblékl jsem si v šatně skafandr. Přepočítal jsem zbylé skafandry, jeden s červenými pruhy na ruce.

„Tři jsou ještě vevnitř!“

„Elias, Karl a Lucie,“ čte Orest jmenovky.

„Vrátím se a budu je hledat.“

Orest nesouhlasil. „Zamítá se. Venku jich je víc, možná také potřebují pomoc. Nebo počkej...“

Ještě není úplně oblečený a zapíná skafandrovou vysílačku.

„Výzva, výzva. Kde jste? Hlaste se. Orest, jsem u přechodové komory. Poslouchám.“

Ještě nedořekl, když nám v sluchátkách zašuměl Alanův hlas.

„My jsme asi pět set metrů jihovýchodně od stanice. Alan, profesor Lidenbrock, Mick a José.“

„To mění situaci, Hano jdi za nimi, my s Herbertem budeme hledat vevnitř,“ řekl ještě, než zaklapl hledí přílby.

Rozdělili jsme se a začala honička chodbami základny. Obával jsem se, že v té tmě někoho mineme, ale reflektory přilby naštěstí dostatečně osvětlovaly všechna temná zákoutí. Nikde nikdo. Naštěstí! Pokud bych teď někoho našel, patrně už by bylo pozdě. Takhle zbývala naděje, že stále žijí za některými hermetickými dveřmi.

„U mne nic.“

„U mne také,“ odpovídám Orestovi.

„Tak budeme zkoušet dveře, někde být musí!“

„Na to sami nestačíme, když jim vypustíme vzduch, musíme hned někdo nasadit dýchací masku a někdo jiný navlékat do skafandrů. Snad tu chvíli dekomprese vydrží...“

„Zahlédli jsme záblesk baterky,“ hlásí Hana. „Jde to odněkud ze základny.“

Na nic jsme nečekali a běželi za nimi.

„Mohlo nás napadnout hned, prohledávat místnosti okny,“ zlobí se Orest za běhu.

„Chodby jsme museli proběhnout, ty jsou důležitější...“

Během pár sekund jsme byli v přechodové komoře. Takhle jsem ji neznal. Ztratila svůj smysl. Ve chvíli, kdy vnitřní tlak klesl na nulu, zámek automaticky uvolnil vnější i vnitřní dveře a ty zůstaly otevřené. Pohled na tři prázdné skafandry mi sevřel hrdlo. Nebyl čas na úvahy, rozdělili jsme se, začali systematicky obcházet budovu a svítit do oken.

„Jsou na ošetřovně! Všichni tři.“

To byl Mickův hlas.

„Všichni živí. Elias něco píše. Aha, mám to!“

A pak se strhla bouře hlasů, Orest musel zjednat ticho. Vzkaz se zdál jasný, doufali jsme, že všechno klapne. 
(Orest)

„Karle, jsi v pořádku?“ ptá se otec.

V mihotavém světle baterek vytahujeme Karla ze skříně, která leží na zemi. To zařízení by bylo k smíchu, ale zachránilo život třem lidem. Lucie vysvětluje, že to vymyslel Elias. Ještě že měl tolik duchapřítomnosti, teď můžeme být rádi, že jsme všichni.

I Karl je v pořádku a teď, když jsme všichni ve skafandrech, oživuje se otázka, co dál.

„Raketoplán si můžeme tak leda vyfotit pro pojišťovnu,“ oznamuje Mick.

Bože, pojišťovna. Náklady, dohady, formuláře... to bude ještě horší, než se tady nějak zkonsolidovat. Ale nejhorší bude, jak otec unese, že jeho dlouholetý projekt neuspěl. Dívá se na mě a neříká nic. Ostatní taky zmlkají, když si povyměňovali první dojmy.

Navrhuji plán pro následující hodiny. Obnovit vzduch na základně a elektřinu. Herbert zkontroluje vrty. Pak se spojíme se Zemí, až budeme znát naši situaci a vědět, jakou pomoc potřebujeme. Kdyby bylo zle, můžeme se evakuovat teleportem. Nebo se někdo chce evakuovat hned?

Hana říká, že chce nejdřív zjistit rozsah škod. Pak se uvidí. Zatím nám pomůžou, v čem bude potřeba. Naštěstí nám nic nevyčítá. V duchu oceňuji, že tady teď nedělá dusno. Ostatně, na tahanice o náhradu bude mít Astro-Aqua ještě dost času.

Co Karl? Říká, abychom se s ním teď nezdržovali, že může počkat. A táta?

Usmívá se. „Dejte mi kladivo a hřebíky, jdeme spravit ty díry.“ 
(Mick)

Po výbuchu jsem neměl moc času o tom přemýšlet, ale teď ve zpětném pohledu si uvědomuji, že s Josém není něco v pořádku. Od té chvíle, kdy letěl přes palubu nákladní plošiny, vlastně pořádně nepromluvil. Možná nepromluvil vůbec. Výbuch, náraz do rozjetého vozidla, základna bez vzduchu, asi mu to pocuchalo nervy.

Ožil teprve, když Hana s Orestem dali povel ke zjištění škod. Hned se hlásil k prozkoumání trosek raketoplánu, Hana mne poslala s ním. Sama zůstala s Luckou na místě pomáhat se znovuzprovozněním základny. Nic neříkala, ale José se jí také nelíbil. Z aquamatu v hale sebral prázdný PET soudek na vodu. Prý ho potřebuje. Hana neměla odvahu se vyptávat.

„Že jsme ale měli štěstí,“ snažím se při cestě k raketoplánu o optimistický tón.

„Hm.“

„A co si to neseš za soudek? Vždyť je prázdný, nech ho tu,“ vybízím Josého smířlivě.

José přitiskl soudek k tělu a objal oběma rukama. „Ne, já ho potřebuju,“ naštětil se.

Viděl jsem, že je zle, že je třeba změnit téma, a to pokud možno co nejrychleji. Naštěstí jsme došli k raketoplánu.

„Moc z něj nezbylo, viď?“

Neodpověděl, jen se ještě víc nahrbil a fascinovaně zíral na trosky. Prostřední část s nádržemi prakticky zmizela a rozdělila trup letounu na dvě části. Utržený ocas s motory se zasekl směrovkou do ledu, iontový motor se vykutálel z nákladového prostoru a zarazil se až na jednom z utržených křídel. Obytná část a pilotní kabina zůstaly nějakým zázrakem spojeny.

„Nic, José, zkusíme vlézt dovnitř.“

„Vypadá nedehermetizovaná,“ vypadla z něj konečně smysluplná věta.

„A víš, že jo? Zdá se v pořádku. Zkusíme...“

José už stál u přechodové komory a mačkal vstupní tlačítko. Elektroinstalace patrně výbuch přežila, protože se dveře poslušně otevřely. Posléze se otevřely i druhé dveře a ocitli jsme se v našich prostorách. Na to, že pravá stěna téměř převzala funkci podlahy, tu nebyl velký nepořádek. Podle předpisů pro stav beztíže bylo téměř vše připoutáno nebo nějakým jiným způsobem fixováno.

„Nevíme, v jakém stavu je konstrukce, pro jistotu si necháme přilby...“

Ohlédl jsem se, José už ji měl sundanou. Po krátkém zaváhání jsem to riskl také. Co se budu pařit, čeká mne hodně práce. Zajistit všechny možné údaje, dokud jsou k dispozici. Až se teleportujeme domů, tak bude jistě někoho velice zajímat, co se tady dělo.

Během podobných úvah jsem se přesunul do pilotní kabiny. Přivítaly mne zářící kontrolky a obrazovky. Převládala červená barva. Počítače zaregistrovaly nepřítomnost motoru a volaly po neprodlené nápravě. Ukazatel paliva byl na nule zcela a stav křídel počítač okomentoval jen lakonickou hláškou 'Fatal Error'.

Zásoby vzduchu na dýchání byly v pořádku a regenerační jednotka také. Jenomže její službu bude možné využívat jen omezenou dobu, dokud vystačí energie záložních baterií. Generátor přestal plnit svou funkci, když ho sežehl plamen výbuchu.

„Juanito, Juanito...“

José, úplně jsem na něj zapomněl, zůstal někde vzadu v obytné části. Vyrušil mne až jeho tichý nářek. Evidentně ztratil pojem o realitě. Ví vůbec, kde je?

„José, to bude v pořádku, uvidíš...“ Snažím se ho uklidnit, nevím jak, nejsem psycholog.

Na chvíli se ohlédl, naše pohledy se střetly, ale nevím, zda mne viděl. Teď teprve jsem dostal strach. Kdyby krvácel, ošetřil bych mu ránu. Kdyby si zlomil ruku, dostal by dlahu. I zafixovat páteř bych nějak zvládl. Ale šílenec na palubě...

„Ale Juanita!“

„Však ji ještě uvidíš, jen co...“

„Ale já ji vidím.“

Klečel u svého osobního výklenku, nyní položeného na zem. Celý shrbený, skloněná hlava se lehce chvěje. Opatrně se k němu blížím. Nesmím ho vylekat.

„Ty moje Juanito...“

Opatrně vstává a otáčí se ke mně. Ruce v těžkých rukavicích založeny do tvaru malé kolíbky. Nahlédl jsem do ní.

„Juanita je krysa?“

„To je potkan,“ chlubil se ten bídák vesele. „Chudinka si tu vytrpěla.“

Vida, jak se člověk pořád učí. Myslel jsem si, že mne nic nedokáže vytočit, kanadské žertíky spolužáků mne nechávaly v klidu a hle, José, to je jinačí kalibr.

„No pojď sem, holka, páníček ti přinesl skafandřík.“

Ani se neptám, která nejasnost v předpisech ho dovedla k závěru, že tohle se smí, a jak to zvíře vlastně propašoval na palubu. Ať si to s ním vyřídí Hana.

Konečně tu potvoru nahnal do PET soudku. „Tak můžeme jít.“ 
(Lucie)

Stojíme s Karlem a Hanou asi padesát metrů od základny a čekáme. První nadšení z nahození elektriky pohaslo. Samozřejmě jsme se hned všichni nahrnuli k teleportu a chtěli domů. Jenomže, s mašinou se něco stalo a hned tak fungovat nebude. Tak jsme se vrátili k původnímu plánu, utěsnit základnu a znovu natlakovat.

Děr ve stěnách proražených letícími troskami bylo hodně, ale nebyly velké. Většinou se daly zacelit těsnicí pěnou.Teď čekáme venku, protože Orest trval na tlakové zkoušce. A tak běhá s tátou a klukama kolem základny a sledují, jestli jsou utěsněná místa stabilní.

„Děvčata,“ ozval se Karl, „ten mládenec mi připadal v šoku, měly byste na něj dát pozor.“

„Nebojte, poslala jsem ho s Mickem zjistit stav raketoplánu. Práce ho zaměstná a přivede na jiné myšlenky. Mick na něj dohlédne.“

Pak se Hana otočila ke mně.

„Co dělá manometr?“

Měly jsme jednoduchý úkol. Pohlídat Karla a sledovat tlak vzduchu v budově. Karl zatím vypadal v pořádku, ale riskovat druhý srdeční kolaps jsme nemohli. Proto tu byl s námi v klidu. Kdyby se s ním cokoli stalo, okamžitě jsme ho měly přemístit do přechodové komory a tam mu poskytnout první pomoc. Z ošetřovny jsme tam preventivně přetáhli defibrilátor a pár nezbytností.

Čidlo manometru umístil Herbert v hale, vlastní měřák jsem měla v ruce já. „Zdá se, že se nic neděje. Lehké fluktuace na posledním řádu. To přestane, až se ustálí teplota.“

„Tak nepůjdeme tam? Tohle postávání už není pro mé staré kosti.“

Hana se na Karla starostlivě podívala. „Měli bychom počkat, až co řekne Orest. Nechtěl byste si odpočinout v raketoplánu? Za chvíli se vrátí Mick s Josém, řeknou nám, jak to tam vypadá.“

„My už se vracíme,“ ozval se ve sluchátkách Mickův hlas.

Ohlédli jsme se. Od trosek se k nám blížil Mick, v zákrytu za ním José. Když vyšli ze stíněných prostor, mohli jsme opět komunikovat.

„Jestli pan profesor potřebuje, může si tam odpočinout. Ale na delší pobyt to není, až se vybije záložní baterie, vyplivne i regenerátor vzduchu.“

Pomalu došli k nám. José se konečně dostal do zorného pole.

„No to je ale krásné zviřátko,“ zajásal Karl, když uviděl obsah soudku.

„Tak Juanita to přežila, to jsem ráda,“ podivila se Hana a Mick se plácl rukou do přilby do míst, za kterými se nacházelo jeho čelo. Nejspíš i protočil panenky, ale to jsem už neviděla. Výkřik z vysílačky mne přiměl, abych se otočila.

Nejprve jsem zaregistrovala přelomený nosník letící směrem ke zbytkům těžní věže. Představila jsem si celou jeho dráhu a stočila zrak k jejímu počátku. Ten byl někde v místech budovy. Hodně změnila vzhled, celá jedna stěna ležela na zemi. Tam, kde ještě před chvílí stáli oba Lidenbrockovi.

První se k nehodě rozeběhla Hana.

pokračování: zde