Sci-fi: Benzínka na Japetu 13. část

první díl zde, minulý díl zde

(Herbert)

„Já tomu nerozumím,“ prohlásila za nás za všechny Lucka. Seděli jsme naproti sobě v Lidenbrockově základně. Teprve tady jsme se rozhovořili. Po cestě jsme nejprve čekali, až budou naše vysílačky z doslechu jejich rádia, pak už jsme si jen přáli být v bezpečí.

„Čemu nerozumíš?“ vyhrkl podrážděně José. „Mají málo jídla, tak vydírají.“

Ani se na něj nepodívala.

„Proč nechtějí pomoct s opravou teleportu!“

„Řekl bych,“ vložil se Elias, „že teleport v poruše vůbec není. Třeba potraviny ani nepotřebují, ale chtějí, abychom je my neměli.“

„Že jako chtějí, abychom tu umřeli hlady?“

„Dávalo by to smysl. Celou dobu tu jsou tajně, asi pro to mají důvod. Když tu v klidu zemřeme hlady, a oni tu ještě uklidí, nikoho nenapadne hledat jiné vysvětlení toho, co se stalo.“

Padla na mne tíseň. Malou chvíli se zdálo, že jsme zachráněni...

„To tak nebude, Eliasi,“ přišel s úlevným nápadem Mick. „Až pustí Lidenbrocky, tak nám už nic nezabrání podat na Zem zprávu. Takové krátkozrakosti by se nedopustili.“

„Kdo říká, že je opravdu pustí?“

Slova měla účinek bomby. Nyní dávalo vše smysl. Ať už tu ti dva dělali cokoli, neměl to nikdo vědět. Jen strach z vyšetřování jim zatím brání nezbavit se nás nějakým elegantním způsobem.

„Tak jim nic nedáme! Já to říkám pořád,“ vyřešil hlavolam José.

„Chceš riskovat jejich životy?“

„Ne, prostě se tam prořežem. Nástroje na to máme.“

„A budeme doufat, že jim před tím, než se tam provrtáme, nasadí přilby,“ zavrčela Hana.

„Máme jedinou naději, přepadnout je při výměně,“ podíval se Elias na Alana.

„To chce ale důkladně promyslet!“

Všech osm se nás sesedlo blíž a ztišili jsme hlas, jako by hrozilo nebezpečí, že nás přes ty kilometry vzduchoprázdna zaslechnou.

***

Nákladní plošina sibirjaka se proplétá po hřebenech kráterů. Tolik potravin bychom bez jeho pomoci těžko převáželi. Když únosci nadiktovali, co všechno chtějí, obešla nás hrůza. S tím, co by nám zbylo, bychom vydrželi možná tak týden. Teď se nám hodilo, že můžeme vzít sibirjaka, aniž by to bylo nápadné.

„Micku, raději ten kráter objeď, vezmi to víc vpravo.“ Dialogy máme nacvičené, nevíme, kdy se dostaneme na doslech. Musíme se alespoň na chvíli dostat mimo zorné pole jejich kamer a musí to vypadat přirozeně.

„Bez starosti...“ odpovídá a přidává pár bezvýznamných frází.

Pomalu se blížíme k nepřátelské základně. Podle plánu se snažíme dostat se k ní odzadu. Nevíme, kde mají nainstalované kamery, ale doufáme, že míří směrem ven z Cassini Regio, odkud by mohlo přijít nebezpečí.

„Za chvíli tam budeme,“ hlásí Mick. Smluvené znamení. Z pozice šoféra předpokládá, že lepší pozici pro opuštění vozidla již mít nebudeme.

Mick přibrzdil, ale nezastavil, Alan s Eliasem, ležící doposud bez hnutí mezi bednami s potravinami, se sesmekli z plošiny sibirjaka a skutáleli se do kráteru. Neohlížíme se, možná nás kamery přece jen vidí, nesmíme vzbudit podezření. Pokud možno, upoutat pozornost na nás, aby se ti dva mohli nenápadně odplížit.

„Micku, zajeď támhle,“ ukáže Hana na rovinku asi padesát metrů od základny, naproti vstupu do přechodové komory.

„Jasně,“ trhne Mick trochu necitelně volantem. Sibirjak nadskočí, s obavami se ohlédnu. Prázdné skafandry mezi Hanou a Karlem se povážlivě nakloní, ale zůstanou sedět na svých místech. Z dálky to vypadá, jako bychom byli v plném obsazení.

Přijíždíme na smluvené místo, Mick brzdí a zajišťuje vozidlo proti samovolnému rozjezdu. Dívám se na dveře s obavami i nadějí. Za nimi se nachází teleport. Dostaneme se k němu?

„Základno, jsme tady,“ ujímá se slova Hana. „Jsme připraveni.“

Zrakem fixuji vstup do základny. Konečně! Nade dveřmi se objevují dvě postavy ve skafandrech. Alan s Eliasem obsadili své pozice. 
(Alan)

Ohlédl jsem se na Eliase. Nesměli jsme mluvit, naše šance spočívaly v překvapení. Kdybych teď Eliasovi něco potřeboval, musel bych se spolehnout na posunky, protože na hraní si s hadicí a ventily už nebyl čas.

„Všechno OK,“ přeložil jsem si Eliasův zdvižený palec do mluveného slova. Leželi jsme na střeše obytné buňky, nad východem z přechodové komory. Až vyjdou... Hlavně to musí být rychlé, aby nestačili ublížit profesorovi. Nechtěl bych, aby zažil další dekompresi.

„Vycházíme ven,“ ozval se ve sluchátkách jeden z únosců. „Žádné hlouposti, nebo mu otevřu skafandr.“

Chvíli se nic neděje, pak se ozve hlas znovu: „Odstupte od dveří. Všichni zpět... Dál... ještě kus... dobře, jdeme.“

Do zorného pole se nám dostaly dva tmavé skafandry únosců, jeden bílý, profesorův. Orest zůstal uvnitř, jasný důkaz, že nechtějí dodržet podmínky předání. Profesor kráčel před nimi, ruku jednoho z únosců na hlavní sponě. Jediné trhnutí a... Ze své pozice jsme ale viděli něco, co ostatní neměli šanci spatřit. Spona byla zajištěná. Únosci tedy neměli v úmyslu profesora skutečně zabít! Teď byla naše šance.

Jako bychom byli s Eliasem synchronizováni atomovými hodinami, přikrčili jsme se na hraně střechy, pomalu začali přepadávat hlavou dolů a ve správnou chvíli se naplno odrazili. Spadnout na někoho ze dvou metrů je v místní gravitaci směšné. Když se ale naplno odrazíte, setrvačná hmota udělá své. Dvě lidská torpéda, vystřelená jako na povel, zasáhla svůj cíl a už se válíme po zemi.

Co jsem stačil zahlédnout, Eliasův soupeř se ani nepokusil o odpor. Ten můj sebou sice chvíli házel, ale když uslyšel cvaknutí pojistky hlavní svorky, zkrotl jako beránek. Věděl, že s tím nejsou žerty. Za pár vteřin jsem uslyšel podobné cvaknutí i já.

„Tak to by snad stačilo, uklidníme se. Ano?“

Odrazem v hledí jsem nad sebou zahlédl profesorův bílý skafandr. To on mi držel ruku na pojistce.

„Myslíte si, že jsme tak blbí?“ pokračoval.

„Profesore!“ vykřikne Elias. Vstává z tmavého skafandru pod sebou. Dochází mi, co se stalo. Únosci donutili profesora, aby si s jedním z nich vyměnil skafandr. Počítali, že se nebudeme chtít nechat vydírat. Ještě ale mám v ruce nějaký trumf. Konkrétně hlavní svorku tmavého skafandru. Kdybych ji teď pustil, byl by to mat. Takhle je to remíza. Je jen na mně, zda ze situace něco vytěžím.

„Jestli uslyším, jak mi uniká vzduch, strhnu mu sponu,“ pohrozil jsem. Zabít bych nedovedl. Na druhou stranu, cuknout kusem železa...

„Nápodobně,“ ujistil mne bílý skafandr.

Pomalu všichni tři vstáváme ze země. Držím se jako klíště toho pancharta pode mnou, pomalu se překlápíme, sedím na skrčených nohou. Teď je moje šance. Uchopím svorku tak, abych ji omylem neotevřel, druhou rukou chytnu bílý skafandr a naplno se odrazím. I se skafandry tu vážíme každý tolik, jako na Zemi dvou, tří kilové závaží, svaly jsou dimenzované na hodnoty o řád vyšší.

Letíme prostorem a modlím se, aby moje svorka vydržela. Naštěstí jdou svorky velice ztuha. Konstruktér se nechtěl spolehnout pouze na pojistku. Vzpomínám, jak nás to každý den zlobilo, teď jsem za to vděčný.

Původním cílem mého skoku byla skupina mých přátel vzdálených necelých dvacet metrů. S jejich pomocí bych se určitě toho bílého parazita nějak zbavil. Jenomže právě ten, v poslední chvíli před odrazem, posunul naše společné těžiště na druhou stranu. A tak jsme se od mých zachránců naopak vzdálili a dopadli doprostřed jednoho z četných kráterů.

Ohlížím se po ostatních.

„Nechoďte blíž,“ zařve hlas ve vysílačce. „Nebo ho trochu přidusíme.“ Tím myslí mě. Bílý vytahuje z úchytu na nohavici šroubovák, vráží ho do otvoru ventilu na prsou a přitlačí na těsnicí membránu. Z prsou vytryskne tenký pramínek bílého kouře. Vlhkost, obsažená ve vzduchu, ve vzduchoprázdnu okamžitě zkondenzovala a zviditelnila se jako zmrzlá pára. Vteřinu dvě nám nechal drásat uši sykotem unikajícího plynu.

Výhrůžka zapůsobila. Nikdo se nehýbe. Teď mě mají v hrsti.

„Tak co koukáte?“ pokračuje hlas ve vysílačce. „Složte bedny u vchodu a pak vám kamaráda vrátíme.“

Taktická chyba, jakmile se naši dostanou ke vchodu, nic jim nezabrání obsadit teleport. Jen jim musím dát včas najevo, že dokud držím sponu, neodváží se mi ublížit.

„Však se rozumně dohodneme,“ soudí můj bílý věznitel. „My nejsme žádný lidožrouti. A co ty, Alane,“ dívá se na jmenovku na mém skafandru, „nechtěl bys dělat pro nás? Nevede se nám špatně, prachů bys dostal dost a důležité místo. Co ti dávají teď?“

Věřím, že by se jim spolupracovník hodil. Jestli zdokumentovali naše zařízení, neznamená to ještě, že by dovedli uvést těžbu do chodu. Provést výpočty není žádná legrace, a kdyby to nějak oblafli, riskují havárii.

„U nás by ses měl líp,“ přidává se černý. „Dají ti, kolik si řekneš, a u nás budeš někdo. Lidi se budou třást, abys jim nevytknul špatně utaženej šroubek.“

To si pište, že nechci, i když ani nevím, kam mě to vlastně lákáte. Jen jestli vám bude stačit, že nechci. Bílý mě pořád pevně drží, i černý se občas pokouší mě chňapnout.

Všichni se navzájem sledujeme, nervy napjaté. Co je s tím vykládáním! Kdy už konečně Eliase napadne, že mohou vlézt dovnitř? Třeba bych mohl předstírat, že mne nabídka zaujala, že jsem na Jimově straně...

Přátelé pořád čekají a nehýbají se. Herbert si položil ruku na přilbu a skrčuje jeden prst za druhým. Dochází mi, co naznačuje. Teď! Trhl jsem sebou, abych setřásl bílého. Sáhl po šroubováku a zamířil na můj ventil. Kopat, zmítat se! Váleli jsme se v prachu, chvíli nahoře bílý, chvíli černý. Doufal jsem, že je i v zájmu bílého, aby mi nestrhl dehermetizační svorku. Byl by to sice můj konec, ale i konec jeho kamaráda. Sám by se pak už přesile neubránil. Podařilo se mi kopnout někoho kolenem. Ve skafandru to samozřejmě nebolí, ale poněkud jsem se uvolnil. Bojuji o čas. Až se k nám dostanou přátelé...

Ucítil jsem drobné zachvění. Okamžitě jsem pochopil, k čemu došlo, už jsem to jednou zažil. Obešla mne hrůza. Křehké vazby prachového krystalu, na kterém jsme zápasili, se skokem rozpadly. Hlavou mi probleskla vzpomínka na topícího se Herberta. Hlavně se nehýbat, položit se na prachovou hladinu.

„Co se děje! Jime, pryč!“

Mí únosci tuto zkušenost neměli. Bílý mne ve zmatku pustil a snažil se utéct. Neměl jsem již důvod držet černého, pilně jsem se věnoval vlastní záchraně, tedy důslednému nicnedělání.

„Pomoz mi, nemůžu se ani hnout!“

Byl na ně tristní pohled. Bílý ponořený po pás, černý až po ramena. Oba se snažili vyprostit, ale každý pohyb je strhával hlouběji.

„Nemrskejte sebou! Slyšíte?“

Možná opravdu neslyšeli, ale spíš propadli panice. V každém případě neuposlechli, za chvíli se za nimi zavřela hladina.

„Nevidím, nic nevidím. Je tu strašná tma. A zima. Tady je taková zima!“

Vysílačky poslušně přenášely každé slovo, ještě dlouho budou fungovat. Baterii ohřívající se spotřebovávaným proudem prostupující mráz nevyřadí z provozu tak rychle jako živý organismus.

„Už jsme tu! Alane, vydrž!“

To jsem měl v úmyslu. Myslím, že mi moc nehrozilo. Až na ten chlad. Nohy zabořené po kolena, zbytek těla leží naznak poněkud potopený v prachu. Dost velká plocha na únik tepla. Důležité ale je, že se nepotápím.

„Doběhnu pro lano, mělo by být v autě,“ slyším Herbertův hlas.

„Rovnou přivezte sibirjaka sem,“ velí profesor, který zatím naladil vysílačku na naši frekvenci, „budeme ho potřebovat.“

Chvíli čekám, pak uslyším ve sluchátkách sílící charakteristický praskot špatně odrušeného elektromotoru sibirjaka. Snažím se vykroutit hlavu, koutkem hledí vidím Herberta za volantem, jak smykem brzdí a nacouvává ke břehu. Sundavá lano přivázané na konci mechanické ruky a hází mi druhý konec.

„Počkej, hodím ti ho znovu,“ křikne Elias, když mi lano vyklouzlo. Jsem již zkřehlý zimou, nedaří se mi lano pevně uchopit.

„Uděláme to jinak,“ ozve se po pár marných pokusech Elias, provléká lano karabinou na pasu a váže uzel.

„Eli, nemám jít já, když jsem lehčí?“ pípne Lucčin hlas.

„Ne, bude potřeba taky síla,“ odpovídá Elias. „Zůstaň tady.“

Dochází mi, co chce Elias udělat, to nesmím připustit. „Nedělej to!“ vykřiknu, ale nedbá na mne, rozbíhá se, skáče mým směrem a mizí mi ze zorného pole. Nikdo ani nedutá.

„Až já budu jednou vyprávět, jak jsem plaval na Japetu v prachovém jezeře...“ přeruší konečně Elias mlčení.

Konečně jsem ho uviděl. Ležel na břiše, rukama pádloval.

„Eliasi, neblázni, vcucne tě to!“ Vím, jak moc riskuje. Archimedův zákon je krásná věc, ale vsadit na něj svůj život... Ještě hodně doktorandů postaví svou habilitaci na zkoumání všech jevů, které se zde uplatňují.

„Co by vcucávalo,“ bagatelizuje svůj čin. „Chyť se mne.“

Beru podávanou ruku. „Snad se udržím. Nohy se mi zabořily pěkně.“

„O to se nestarej,“ uklidňuje mne a druhou rukou uchopí pod ramenem. Pak houkne na Herberta: „Zapni to!“

Mechanická ruka zabrala, lano se napnulo. Cítím, jak mne Elias táhne ven, volnou rukou pomáhám. Jde to pomalu, pomalinku, nicméně centimetr po centimetru vybředají nohy z prachu. Necítím ruku, z Eliasova supění mi dochází, že i on je u konce sil.

„Měli jsme nejdřív zmenšit vnitřní tření. Probublat prach vzduchem, stejně, jako když jsme tahali Herberta.“

„Teď už...“ vydechl zprudka Elias, „...to zvládnem.“

Napětí polevilo. Nejprve jsem se lekl, že se přetrhlo lano, skutečnost byla horší. Sibirjak, už tak nakloněný na šikmém svahu, nejen působil silou na lano, ale touž silou působilo lano na přes mechanickou ruku na sibirjak. Jeho přední kola se nadlehčila a celá plošina se kolem osy zadních kol začala překlápět.

Než si Herbert uvědomil, co se děje a vypnul tah mechanické ruky, bylo už pozdě, těžiště již bylo za osou otáčení.

„Zatížit!“ vykřikla Lucie a skočila na přední nárazník sibirjaka. Svou muší vahou nemohla zkázu odvrátit, ale oddálila ji. Sice na malou chvíli, ale i ta stačila, aby se ostatní vzpamatovali a přiběhli jí na pomoc.

„Tak to budeme muset vzít do rukou osobně,“ suše oznámil profesor, když stálo vozidlo opět na všech čtyřech. „Pánové, všichni k lanu.“

Parta přátel na břehu táhne, já se pokouším volnou rukou pádlovat, nohy už jsou venku. Teď už to jde samo, táhne už prakticky jen Herbert se symbolickou pomocí Lucie.

„Jime, slyšíš?“ zazní Lidenbrockův hlas.

Projede mnou závan chladu. Všichni ztichli, naslouchají.

„Jime, slyšíš mě?“ opakuje profesor. „Musíš pustit kyslíkový ventil.“

Žádná odpověď. Ticho. Jako omráčení sledujeme nehybnou hladinu prachového jezera a zmrzlou japetovskou krajinu. Ticho, ticho jako na hřbitově.

poslední díl: zde

článek o kvantových počítačích: zde