Sci-fi: Benzínka na Japetu 14, poslední část

30. 12. 2016 8:00:00
Pochopila, že se ji snažím pohladit, přitiskla se. „Děti, všechno v pořádku?“ uslyšel jsem starostlivý Karlův hlas.

první díl zde, minulý díl zde

(Hana)

Když jsem viděla ten lidský řetěz, Elias drží Alana, Herbert táhne, Lucie přidržuje lano ukotvené na sibirjaku, vybavila se mi pohádka o veliké řepě. Velice nevhodné v takové chvíli, ale díky tomu jsem se dokázala odpoutat a nahlédnout situaci z nadhledu. Tady nejsem nic platná, Alan už je prakticky zachráněný. Teď je třeba zjistit, co se stalo s Orestem, proč se nehlásí ve vysílačce. Vyběhla jsem směrem k přechodové komoře.

(Orest)

Ten panchart Jim se nespokojil jen s tím, že vypnul vysílačku a svázal mi nohy a za zády ruce. Ze strachu, abych ji nějak nezapnul a nekontaktoval zbytek skupiny, nacpal mi do pusy roubík a převázal obinadlem. Mozek mi ale vypnout neuměl. Co teď! Přepadnout je, až se budou vracet? Nebo zničit hromadu pamětí složených bez většího ladu v kartonové krabici? Stačil jediný pohled, abych na nich rozeznal naše firemní logo. Když jsme opustili základnu, nejspíš nám vybrakovali počítače a teď budou luštit naše know how. Duchaplné plány s jednou vadou na kráse. Byl jsem spoutaný. Po pár prostocvicích a skrčování nohou jsem dokázal dostat ruce dopředu.

Rozvázat pouta na nohou pak nebyl problém, horší to bylo s rukama. Pokusil jsem se strhnout obinadlo z hlavy, abych se dostal k uzlům zuby, ale látku jsem měl pevně zaříznutou do pusy. Po chvíli zápolení se šroubovákem drženým mezi koleny se mi povedlo ruce částečně uvolnit. Stále byly spoutané, ale s téměř čtvrtmetrovou svobodou. Na dveřích přechodové komory zablikala kontrolka, nebyl již čas hrát si s poutem, ačkoli drželo na vlásku. Strhl jsem ze zdi těžkou láhev hasicího přístroje a postavil se za dveře.

(Karl)

Po pravdě, když se ti tři probořili do prachu, rozklepal jsem se. Tuhle situaci jsem již jednou zažil, málem stála Herberta život. Vybavilo se mi, že jsme tenkrát foukali hadicemi do prachu. Moc jsem to nepochopil, ale pomohlo to. Takže po chvíli naprosté strnulosti jsem už lítal se svou hadicí po břehu a pokoušel se nějak přispět. Situace se ale tentokrát vyvinula jinak. Alan se moc nepotopil a Elias se pro něj pustil.

Asi už nehrozilo větší nebezpečí, protože Hana zničeho nic odběhla. Sledoval jsem její kroky, zmizela v přechodové komoře. Orest! No ovšem, úplně bychom na něj zapomněli, kdo ví, v jaké situaci se tam nachází. Bez dechu dobíhám k základně. Přechodová komora je zablokována, musím počkat, až ji Hana uvolní.

(Hana)

Nevím, co je tohle za přechodovou komoru! Všechno tu trvá věčnost, hermetické uzamčení dveří, napouštění komory kyslíkem. Ještě není tlak ani na třech čtvrtinách nominální hodnoty a netrpělivě sundavám přilbu. Konečně! Ještě dobíhá nějaká kontrola, cvakne zámek vnitřních dveří, vstupuji dovnitř.

V místnosti je binec, ale nikde nikdo, jen v rohu se válí prázdný skafandr. Nemám čas si ho prohlížet. Jakýsi zvuk mne přinutil otočit se. Za mnou stojí příšera s hlavou zamotanou do obinadla. Proti obličeji mi letí železný válec.

(Orest)

Vnitřní dveře přechodové komory se otevírají dovnitř. Je to z bezpečnostních důvodů, přetlak uvnitř nedovolí dveře otevřít, dokud není přechodová komora pod tlakem. To byla má jediná šance být neviditelný, až vejde Jim nebo jeho kumpán dovnitř. Jednoho z nich vyřídím dobře mířenou ranou hasicím přístrojem. Co s tím druhým jsem v tuto chvíli ještě nevěděl.

Už vchází dovnitř a rozhlíží se. Nemám ani sekundu na rozmyšlenou, jinak přijdu o moment překvapení. Rozpřahuji se, Jim se otáčí, útočím přímo na hlavu. Ta hlava! Na poslední chvíli měním směr rány, hasicí přístroj letí vzduchem na druhý konec místnosti a naráží do stěny.

(Alan)

„A teď honem do tepla!“ rozkázal autoritativně profesor Lidenbrock, jen co jsme se vzpamatovali z prvotního šoku.

Nehádal jsem se s ním. Proti tomu, jak se topil Herbert, bylo mé dobrodružství zanedbatelné, nicméně, válet se ve zmrzlém prachu k pořádnému prochladnutí stačí.

„Souhlasím,“ přitakal Elias, který na tom nebyl o mnoho lépe, a hned zamířil k základně.

Ve dveřích jsme se zastavili.

„Sem se najednou nevejdeme,“ nahlíží Herbert do komory. „Nejvýš tři čtyři osoby. Musíme nadvakrát.“

Nastoupil jsem já, Elias, Lucka a José. Něco mi říkalo, že starší by měli jít první, ale prostoupila mne zimnice, tak jsem si to nechal pro sebe.

(Orest)

„Hano!“ chtěl jsem vykřiknout, ale roubík v puse mi dovolil jen to, co ještě po letech Hana při vyprávění komentovala jako: „...a ta mumie napřahovala pařáty a dělala hů, hů...“

„Oreste! Jsi to ty!“ Chvíli si mne prohlížela a přísahám, že se jí leskly oči. Ostatně, mně nejspíš také. „Ukaž, rozvážu ti to.“

Rukama v neohrabaných rukavicích skafandru se několikrát pokusila uchopit konec obinadla.

„Počkej, já si to sundám.“

Navyklými pohyby odjistila pár spon a vylezla ze skafandru. Štíhlými prsty, teď již uvolněnými, začala rozplétat obinadlo. Je o hlavu menší než já, když odvíjela obinadlo na mém týlu, musela si stoupnout na špičky. I tak sotva dosáhla, přitiskla se na mne. Můj obličej se dostal do její těsné blízkosti. Posledních několik decimetrů obinadla, odkláním hlavu a plivu roubík.

„Hano, ani nevíš, jak rád tě vidím!“

Obinadlo je již dávno pryč, přesto Hana nechává ruce kolem mého krku. Něco šeptá. Snažím se ji obejmout, ruce mám svázané. Pokládám ji jednu ruku kolem pasu, druhá zůstává zkroucená ve směšné poloze. Pochopila, že se ji snažím pohladit, přitiskla se. Ani jsem si nevšiml, že opět zablikala kontrolka na dveřích. Teprve zvuk otvíraných dveří mne přinutil otočit se.

„Děti, všechno v pořádku?“ uslyšel jsem starostlivý Karlův hlas.

(Hana)

Někdy se mě lidé ptají, co si oblékáme do skafandrů. Je v nich dost těsno a teplo, řeší se to tenkou přiléhavou kombinézou. Takže nás Karl načapal ve velice nepříjemné situaci. Tím, že jsem se lekla, provinile uskočila a odkryla tak pohled na Orestovy stále ještě svázané ruce, jsem toho moc nezachránila.

„To jsem si oddechl,“ přešel trapnou situaci bez komentáře. „Měl jsem strach, jestli ti tu neublížili.“

„Já jsem v pořádku a co venku, pustili tátu?“

(Karl)

Zatím co Hana vypráví Orestovi, co se venku přihodilo, těkám zrakem po místnosti. Běžný nepořádek, v rohu krabice s několika málo počítačovými součástkami, ale žádné odšroubované kryty, žádné měřicí přístroje, ani stopa po elektronickém kutilství. Využívám pausy v Hanině vyprávění.

„Tak to vypadá, že měl Elias pravdu.“

„V čem?“ diví se Hana.

„Rozhlédněte se, vypadá to, jako by se tu někdo snažil opravit teleport? Všichni jsme přece viděli, jak to vypadá. Nejspíš nám lhali, k žádnému poškození nedošlo...“

„Musím vás zklamat, Karle,“ přerušil mne Orest. „K poškození sice nedošlo, ale teleport je nepoužitelný. Táta...“ zamlčel se, „víte, byli jsme v nouzové situaci, museli jsme teleport nějak zablokovat. Táta změnil ovládání na afghánštinu. Menu je naprosto nesrozumitelné...“

(Hana)

Karl mne trochu nazlobil, chtěla jsem to být právě já, kdo bude Orestovi vyprávět, co se stalo venku. Chtěla jsem to udělat hned a do toho mi vpadl Karl s úvahami, v čem měl Elias pravdu. Zlost mne ale rychle přešla. To, o čem mluvili, se týkalo nás všech.

„To je přece směšné...“

„Ne zas tak, jen se k tomu zkus na chvíli posadit. Jim si také myslel, že to zvládne...“

Zatím co Orest vyprávěl něco o veletržním módu, procházela jsem jednotlivými stránkami ovládání. Pomalu mi došlo, s jakým problémem se musíme poprat. Kdybychom objevili mimozemský stroj, nebyli bychom na tom lépe.

„...a nezapomeň, že musíme ještě změnit nastavení cílové stanice, jinak nás to odnese bůh ví kam.“ dokončil Orest svůj monolog.

„Víte, já jsem klasický archeolog,“ svěřil se nám Karl. „To znamená, že se zajímám o antiku, tedy o staré Řecko a Řím".

Orest protočil panenky, otevřel pusu a... spolkl nějakou jedovatost.

(Karl)

Myslím, že vím, proč Johan takhle nastavil teleport. Orest říkal, že byl Afghánistán podle abecedy hned na vrchu, ale to byla jistě jen šťastná náhoda, byl by ho dal tak jako tak. Jednak proto, že by se tam nedomluvil a nikdo by z něj opravu nevymlátil, jednak...

„...abyste tomu dobře rozuměli,“ pokračoval jsem ve vysvětlování, „staré Řecko, to jsou jednak rozhádané státečky, ale také kolébka humanismu a hlavně,“ vztyčil jsem významně prst, „hlavně je to hrdinný zápas s Perskou říší.“

Hana s Orestem na mne koukali velice nechápavě. Z kraje jsem myslel, že budu muset připomenout bitvu u Marathona či Salaminy, ale nezdálo se mi, že je k tomu vhodná příležitost.

„Abych to zkrátil, studium starého Řecka, to znamená i studium Perské říše. To Johan velice dobře ví. Mnohokrát mne sledoval při analýze mých vykopávek, jak luštím perské nápisy. Nu a Afghánistán, to je jedno z posledních míst, kde se stále ještě mluví persky.“

„Karle, vy umíte afghánsky?“ vydechla překvapeně Hana.

„Ale vždyť říkám, že žádná afghánština není. Mluví se tam persky. Také persky, abych byl přesný. Uznávám, že perština od dob bitvy u Thermophyl doznala jistých změn, nevím, jak se řekne teleport, nicméně jsem se s moderní perštinou do styku dostal a pasivní znalost jazyka nemohu zapřít.“

(Elias)

Jsme v přechodové komoře, mačkáme se na sebe, ale to nevadí. Hlavně že jsme se s Alanem dostali z prachu. Já bych to nepřežil, kdyby tady Alan měl zůstat. Musel bych udělat sebevětší bláznivinu, abych ho zachránil. Takhle jsme si jen zaplavali v prachu, ještě že nic horšího.

Lucinka se tiskne ke mně, což ve skafandru není skoro cítit. Když si představím, co s námi bude dál, něco uvnitř mé mysli řve: teleport musí fungovat! Musí! Teleport buď vůbec není rozbitý, nebo ho opravíme, kdybych měl vyrábět galvanický článek ze zinku a kyseliny.

Spínač u dveří se rozsvítil, vcházíme dovnitř. Malý těsný prostor plný věcí, u displeje teleportu sedí Orest, Hana a Karel. Sotva odtrhli oči, aby se po nás podívali. Zírají na roztodivné ornamenty místo nápisů. Hlavou mi projede, že jsme v koncích.

Karl ukazuje nápisy, něco říká... Orest se ho ptá... po chvíli mi dochází, že Karl ty cizokrajné nápisy čte. Všechny dotazy si nechávám pro sebe, abych je nerušil. Alan si přisedl k nim, aby jim pomohl luštit, já s Luckou ustupujeme stranou, bude lepší, když nebudeme koukat přes rameno. Uklidnit se, neznervózňovat.

„Bože, co je s tím teleportem,“ žasne José.

Konečně Karl řekne, na co všichni čekáme. „Volba jazyka... tady jsou různé jazyky...“

„Wow,“ zajásá Orest. Políbí Hanu, Alan se na nás směje, teleport hovoří čistou angličtinou.

Kouknu po Lucince, víš, co to pro nás znamená? Splní se nám, co jsme si přáli, odcestujeme odtud pryč, ale spolu, spolu, já už tě nepustím. Udělali jsme chybu, když jsme se tehdy rozloučili, a já už ji nehodlám opakovat.

(Alan)

Vchází profesor Lidenbrock s Mickem a Herbertem.

„Tady už je vyluštěno,“ usmívá se profesor.

Orest vstává. „Tati, tys mě vyděsil. Já myslel, že teleport je v kopru, a tys mi ani neřekl, že Karl umí afghánsky.“

„To jsem ti neřekl naschvál,“ míní Lidenbrock. „První zásada konspirace - neříkej nic zbytečně!“ Rozpřáhne ruce a obejmou se s Orestem. Když je vidím, zatoužím najednou být doma.

Snad mě tady v nejbližší době nebudou potřebovat. Poslouchám hovor, vyvíjí se debata o nejbližších plánech. Nemá cenu čekat s rekonstrukcí, stanice by se měla začít co nejdřív opravovat. Orest s Herbertem tady zůstanou, protože mají přehled o situaci, já můžu odjet, bohudíky. Však na Zemi budu mít taky práce dost.

Elias se odhodlává ke slovu. „Šéfe, mohl bych si vzít asi na dva týdny dovolenou? Potřeboval bych si něco zařídit na Marsu.“

„To víš, že jo,“ souhlasí Orest a mrkne po Lucce. Je překvapená, roztomile se pýří.

„Já pojedu s tebou,“ říká jí Elias, „a dohodneme se, co dál.“

Něžné políbení už vidět nemusím, dívám se radši na Oresta, jak prozkoumává nastavení teleportu. Cílová stanice je momentálně nastavena na Zemi, něco kolem 54° jižní šířky a 70° západní délky. Co to asi je?

„Jižní Amerika,“ navrhuje Hana.

„Tierra del Fuego,“ říká José a ukazuje zmuchlaný vytištěný e-mail, na kterém je adresa s koncovkou tf. „To je ostrov na jihu Jižní Ameriky,“ vysvětluje José. „Anglicky je to Ohňová země?“

„Anglicky je to taky Tierra del Fuego,“ hučí Lidenbrock. „V těžbě klatrátů nejsou špatní. Ale je tam diktátorský režim. Z patentů registrovaných v jiných zemích si nic nedělají. Copak píšou v tom mailu?“

„Je tady přihlašovací heslo na stránky Oheň v srdci,“ studuje papír José.

„To by se nám mohlo hodit,“ pousměje se Orest. „Jestli si nedají pokoj a budeme se tady s nima ještě přetlačovat.“

„Aby teď někdo z nich přijel teleportem,“ obává se Mick, „je to zablokované?“

Nerad bych se setkal s další návštěvou z Ohňové země. Orest přikyvuje, že druhý směr teleportu je potřeba zablokovat. Zatím nemusíme mít vůbec strach, protože stroj je ve veletržním módu, tedy v režimu pro předvádění na výstavách, a není schopen transportovat ani myš.

Herbert přinesl návod, provádíme potřebná nastavení, všechno naštěstí funguje. Zbývá jen spojit se ze staré základny se Zemí a oznámit náš příjezd.

(Lucie)

Naposled na staré základně, balíme si těch pár věcí, co tu máme. Orest domlouvá se Zemí čas a další podrobnosti kolem spuštění teleportace. Napadlo mě, že se mi možná bude i stýskat. Hluboko uvnitř, jestlipak i ostatní cítí, že něco ztrácíme, když se rozcházíme?

„Co si zapomenete, dostanete až při příští Astro-Aquě,“ halasí Herbert.

Já vím, situace není tak jednoduchá. Ještě budou spory o náhradu škod. A Orest s Hanou, až se potkají u soudu, budou se na sebe pořád hezky dívat?

Zapínám zip na tašce.

„A hotovo,“ usměje se na mě Alan. Už jen čeká, má všechno sbaleno.

„Uvidíme se zase za deset let,“ povídám žertem.

„To snad ne,“ ozve se Elias. Pokouší se smotat spacák, aby se vešel do obalu. „Budeme přece bydlet na Zemi?“

Nevím, krčím rameny.

„Už jsi byla někdy na Zemi?“ ptá se Alan.

„Ještě ne,“ přiznávám. „I když tatínek pořád říká, že se jednou musíme podívat na Saaremaa. To je ostrov v Estonsku.“

Elias si ke mně přisedne. „Jestli chceš, podíváme se i do Estonska.“

Dívám se mu do očí. Víš, Eli, já tě chci mít už napořád. Jenom tebe.

KONEC

Vydavatelská poznámka: Poslední řada této série se nazývá "Smrt v trial režimu" a odehrává se po několika letech na vzdálené exoplanetě Raginis. Nemůže být v souladu s pravidly publikování na blogu iDnes zveřejněna zde, protože už byla zveřejněna jinde. Případný zájemce si ji může přečíst zde.

Autor: Dana a Rudolf Mentzlovi | pátek 30.12.2016 8:00 | karma článku: 17.01 | přečteno: 229x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Václav Kunft

Velký pátek

Otevírání hor a vydávání pokladů nemá nic společného s křesťanským Velkým pátkem. Je to stará pohanská tradice spojená s příchodem jara. Mytologické téma je smrt a znovuzrození.

29.3.2024 v 11:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 10.25 | Přečteno: 161 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.90 | Přečteno: 158 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.51 | Přečteno: 208 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 200 | Diskuse
Počet článků 135 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724

Dana se zajímá o literaturu, Rudolfa baví astronomie a fyzika. Spolu jsme napsali několik příběhů z vesmíru. Jejich žánr se nazývá hard sci-fi, ale my mu říkáme realistická sci-fi. Ani vlas vám z hlavy nespadne, jste-li v beztížném stavu. Naši oblíbení autoři jsou Ludvík Souček a František Běhounek.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...