Písně kosmologické

O dlouhé cestě od Velkého třesku k reliktnímu záření, aneb jak se Vesmír rozepnul a světlo od hmoty osvobodilo.

Já MeRuda

Písně Kosmologické

Genesis

V polévce té kvantové,
menší nežli pěst,
na mou věru, pánové,
Velký vylíhl se Třesk.

Energie a času součin
nejvýše buď Plancka půle!
Zákon prvý, všeho počin,
Heisenberga tak zní vůle!

"Chci žít stále!"
Lká Vesmír na druhou.
Pak pojme nenadále
energii nulovou.

S energií vlastně žádnou,
nedostanem Plancka půl!
Leda s dobou nekonečnou
k věčnosti by Vesmír plul.

Málo místa, na mou víru,
vše stlačeno k extrému!
Tak bývalo v tom Vesmíru,
o průměru angströmu.

Částice hmotou vězněné,
Vesmíru lvové a hrdopci,
vazby rvou své přepevné,
spouštějíc prostoru inflaci.

"A jsme volní," kvarky řičí,
není divu, když síla sil,
rozpadá se v síly čtyři,
což ten expanz natropil.

"Každá něco, moje síly!"
káže Vesmír, neb má strach.
"Kdybyste se v jednu slily,
nadešel by Velký Krach."

Elmag síla s gravitací
vládnou hmotě v dálavách.
Silná s slabou interakcí
tomu, co je na dosah.

Kvark si říká: hergot himl,
tohle vidět starej Friml,
o gluonech oktetu,
napsal by o-peretu!

A už gluon kvarky lepí,
ze dvou složí mezon,
a když jeden navíc lapí,
vylíhne se proton.

Léta letí, Vesmír chladne,
už jen pár tisíc nad nulou,
až částic vybuzení zvadne,
získá barvu průhlednou.

Tak se stalo, od těch časů,
Třesk se ztrácí v moři jasu
a Vesmíru počátky intimní,
firewall halí reliktní.

*

*