Sci-fi: Měsíční tvář 2 / 20

První díl: zde

Hvězdné nebe nad námi. Nemůžu spát, vymotávám se ze spacáku. Michele leží vedle mě, sesunul se z karimatky na zem pokrytou suchou trávou. Kousek pod námi auto profesora Claudina, ve tmě není pořádně vidět, ale určitě se neztratilo.

Táborák na plošině u dalekohledů už uhasl, vedle něj upadli do spánku Claudino a Pia. Dlouho do noci ještě diskutovali. Profesor Piu přemlouval, aby nešla studovat dějiny malířství, ale nějaký technický obor. Předpokládá, že se na Měsíci bude stavět výzkumná základna poblíž místa dopadu meteoritu. Nejradši by tam letěl sám, kdyby ho nezlobily plotýnky.

„Vy jste v ideálním věku. Tam můžete objevit něco nového,” naléhal. „Co si myslíš, že vypátráš o obrazech? Jak se na ně práší v muzeu? Ve výzkumu je budoucnost.”

„A co na Měsíci?” nedala se Pia. „Kamení mě nebaví. Vidíš, že tam léta nikdo neletěl, protože tam vůbec nic není.”

„Zatím byl veškerý výzkum strašně drahý. A taky nesmírně technicky náročný. Ale teď se nesmí propásnout šance, vždyť jsem vám to říkal. Najednou máš na Měsíci zdroj energie úplně zadarmo a několik let vystačí. Spadl meteorit, ne? Viděla jsi? Na místě dopadu vzniklo lávové jezero o obrovské teplotě. Když si jen představím, jak se teď láva ještě převaluje a vaří. Pár let vydrží horká. Ale věčně čekat nebude. A tobě taky nebude věčně osmnáct.”

„Já nechci přijít o mládí kvůli nějakým šutrům,” zakvílela Pia.

„Taky bude potřeba vymyslet, jak vyřešit vesmírné smetí,” přešel Claudino ke svým myšlenkám, jako by ji neslyšel. „Trosky komety budou v nejbližší době bránit vesmírným letům. Ale to půjde. Sám bych měl nápad, jak to vyřešit, kdyby se mě někdo ptal. No tak. To jsem ti chtěl říct.”

„Tati, ty jsi úplně mimo prostě.”

„Třeba si tam najdeš ženicha,” zaryl si Claudino. „Tady na Zemi není takový světec, který by s tebou vydržel. Budeš jako máma.”

To už jsem si narval do uší sluchátka a pustil si Bocelliho. Rodinné záležitosti Claudinů nechci znát. Vím jen, že je profesor rozvedený a na zmínky o ženách reaguje ironickými poznámkami. Šel jsem si lehnout a předstíral spánek.

Zlobil jsem se na všechny, i na Bocelliho, který mi řval do uší. Přitom mám Claudinovy rád. Michele je můj kamarád z lycea v Palermu. Nejsme spolužáci, chodí o třídu níž. Ale oba jsme takoví osamělí běžci, což nás asi dalo dohromady. Je to hodný kluk a věřím, že by z něj byl výborný parťák třeba v raketě, až opravdu na Měsíc poletíme.

Mluvili jsme o tom mnohokrát. Michele chce studovat materiálovou fyziku a já...

Ztišil jsem Bocelliho, když Pia s profesorem přestali mluvit, a nakonec jsem asi zdříml. Teď jsem zase vzhůru a koukám na Měsíc. Pusté krajiny plné kráterů. Planiny zalité slunečním světlem, kdežto ve stínu je úplná tma. Tichý, mrtvý svět. Vlastně teď ne. Půda se ještě otřásá nárazem meteoritu a z hor se ještě sype kamení a písek.

Já tam určitě poletím. Mezitím se láva pokryje krustou a Měsíc bude zase klidný. Ani zrnko písku se nepohne. Naše stopy se vryjí do půdy a na opuštěných místech zůstanou po stovky let.

Je mi jasné, co říká Pia. Znamená to věnovat Měsíci celý život. Vystudovat obor, který tam bude užitečný. Vystudovat výborně. Vybral jsem si strojařinu, už mám podanou přihlášku na polytechniku v Miláně. Pak několik let dřiny při kosmickém výcviku. Dát do toho všechno. Nebojím se, nebudu se šetřit.

Měsíc je v nesmírné dálce, mně se však zdá blízko. Dívá se na nás, jak tu spíme na vrcholku hory. Jet tam je jako vyplout na vzdálený ostrov. Ale já se tam dostanu.

•

Měsíční krajina se za bočním okénkem zvolna sunula dozadu. Nebo spíš dopředu. Celý modul i s kosmickým tahačem se otočil brzdnými motory dopředu hned pár hodin poté, co jsme přestali urychlovat. Krátery na třicet kilometrů vzdáleném povrchu se zdály na dosah, ale byla to jen iluze oklamaného oka nepřivyklého prostředí.

„Škoda, že není vidět přímo dopředu,” přitáhla se Pia blíže k průzoru v pošetilé snaze obejít zrakem naše motory, těleso kosmického tahače a hlavně dvacetimetrovou kouli Tutely.

Zrakem jsem padl na padesátimetrový balvan míjející nás v půlkilometrové vzdálenosti a snažil se nepředstavovat si, jak by se vyjímal přímo před námi. Polohy větších i drobných těles mezi Měsícem a Zemí poměrně rychle zaplnily databáze kosmických agentur a ty, i když to bylo někdy obtížné, zatím vždy dokázaly navrhnout bezpečnou nekolizní dráhu. Člověk se cítil jak na horské dráze. Rozum věděl, že se nemůže nic stát, ale vidět, jak se taková skála blíží...

„Můžeš se podívat na monitor,” ozval se poněkud unaveným hlasem Michele. Poslední hodiny předváděl zajímavou barvu v obličeji. Přesně ten samý odstín, jako jsem ráno spatřil v zrcadle. Nacpali jsme se něčím zaručeným proti kinetóze, moc to nepomohlo. Chybějící gravitace si vybere daň úplně na každém.

Rozhlédl jsem se po kyselých obličejích ostatních pasažérů. Opravdu, úplně na každém. Na každém, jen ne na Pie.

„To není ono. Proč tu zatracenou kouli už dávno neposlali ke všem čertům? Stejně je to tady čistý.”

„Jak to můžeš...” Michele ani nedokončil větu, jen mávl bezmocně rukou.

Takových koulí létalo blízkým vesmírem už pár desítek. Po dopadu komety na Měsíc se okolní prostor zaplnil vším možným od molekul metanu a vody přes stometrové balvany až po kilometrový satelit Pastor. Z akademického hlediska velice zajímavý úkaz, který ovšem prakticky znemožnil jakékoli vesmírné lety. Koule Tutela představovaly levné řešení. Zprvu je vyzkoušeli pouze na orbitě matičky Země, později i na protáhlé osmičce mezi ní a Měsícem.

Těleso Tutely, tvořené převážně aerogelem, znamenalo pro rychle letící tělesa překážku dvaceti metrů těžko prostupné hmoty, která dokázala absorbovat prakticky všechny meteority do velikosti řádu centimetrů až jednotek decimetrů. Ty větší zůstávaly hrozbou do té doby, než nějakou chytrou hlavu napadlo kouli roztočit kolem osy rovnoběžné s rovinou letu. Většina meteorických projektilů, které dokázaly proletět, získala díky rotaci radiální složku rychlosti, dostatečně velkou na to, aby minuly kosmický tahač i s drahocenným nákladem.

Nedalo se bohužel zajistit, aby byl tahač vždy v ose letu, ale i většina jiných konfigurací zaručovala včasné vychýlení beztak již zpomalených kamenů mimo náklad. Nebezpečí srážky sice zůstalo, když ne zpředu, tak z boku, ale pokleslo na přijatelnou úroveň.

Samozvaní odborníci zprvu zahlcovali své blogy skepsí a úvahami o peněžních tunelech. Navzdory tomu bylo blízké okolí Země zanedlouho plné Tutel a uvažovalo se i o větších modelech. Vzhledem k plnění těles aerogelem až na oběžné dráze to nepředstavovalo kvalitativní problém. Aerogel se svými třemi kilogramy na kubický metr a vysokým koeficientem vnitřního tření se ukázal jako ideální materiál, přesto se nedalo nad dvanácti tunami jalové hmotnosti jen tak mávnout rukou. Urychlovat a brzdit takovou masu při každém letu by kosmické výlety prodražilo nad hranici únosnosti. Proto Tutely nikdo neurychloval ani nebrzdil. Nejméně nákladné se ukázalo navést je jednou pro vždy na pevné dráhy, starty kosmických tahačů jim přizpůsobit a létat v těsném závěsu za nimi.

„Příprava na brzdný manévr,” ozval se z reproduktoru melodický hlas. Syntetický hlas, samozřejmě. Trochu jsem zalitoval, že za dobu, než jsme dostudovali, než jsme se dostali do užšího výběru pro práci na Měsíci a konečně než jsme prošli výcvikem, zmizeli ze standardních linek piloti. Automat je sice pohotovější, přesto bych se cítil bezpečněji.

„Oni prostě nemůžou zapnout bzučák a výzvu rozsvítit na monitoru,” zabublal jakýsi hlas ze zadní řady.

Rozuměl jsem mu, ten dokonale sympatický a všeuklidňující alt z reproduktoru, produkt hlasové syntézy, jejíž kvalita v posledních letech přerostla únosnou mez, lezl na nervy asi každému.

„Ber to jako poslední test psychické odolnosti...” začal mu vysvětlovat tichý hlásek pomalu se vytrácející ve cvakotu zapínaných pásů.

„To už bylo třetí hlášení?” odtrhla se Pia konečně od okna.

„Třetí, zapni si pás.”

„A co když...”

Pocit navracející se tíže přetrhl definitivně Piiny úvahy. Sjel jsem pohledem na hlavní monitor. Z trysky tahače sálal bílý plamen. Motor se teprve zahříval, ale i tak plamen dosahoval až k Tutele. Aerogel je z chemické podstaty sklo, žíhání by mu nemělo příliš vadit. Ostatně, nehrozilo, že to bude trvat dlouho. Narůstající přetížení svědčilo o tom, že brzdný manévr probíhá, jak má. Tutela začala zdánlivě nabírat rychlost a její zmenšující se poloměr nenechával na pochybách, že za chvíli zmizí nadobro.

„Dario?” otočil se ke mně Michele.

„Hm?”

„Čekal jsem, že to bude v tíži lepší.”

Podíval jsem se úkosem po Pie. Také se netvářila moc vesele. Navracející tíže by nám měla ulevit od příznaků kinetózy, ale nejspíš to šlo moc rychle. Zpomalit z druhé na první kosmickou je věcí minut, nám se zdálo, že je to hodina.

„No konečně,” ulevila si Pia, když se vrátil stav beztíže. „Jsme na orbitě.”

Tlumené cvakání úchytek, nesoucí se konstrukcí lodě, jako by jí chtělo dát za pravdu. Přídržné úchyty tahače se rozevřely a jemně odstrčily náš modul mimo přepravní prostor. Od této chvíle jsme dvě nezávislá tělesa. Zatímco my nabíráme kurs na přistání, tahač zůstane na orbitě, dokud někdo další nebude chtít využít jeho služeb pro cestu zpět na Zemi.

„Další zážeh za minutu...”

„Tak ses radovala předčasně, ještě jedno...” ušklíbl se Michele na Piu.

„To už vydržíme,” nenechala Pia bratra domluvit. „Já tedy určitě,” dodala s úsměvem převahy někoho, kdo má svůj žaludek plně pod kontrolou. Nebo to alespoň předstírá.

„Jen aby...”

„Už je vidět základna,” skočil jsem Michelovi do řeči dřív, než se jejich špičkování zvrhne ve slovní přestřelku.

Do zorného pole monitoru vplouval další kráter. Sto padesát kilometrů v průměru není úplně málo, ale na měsíční poměry také nic extra. Přesto tenhle kráter vypadá od pohledu jinak. Vnitřek kráterů bývá rozbrázděný dalšími menšími krátery, které vznikly během dalších milionů let vývoje. Tenhle kráter byl starý teprve sedm let a zatím byl uvnitř hladký jako zrcadlo.

Ne, že by do něj za tu dobu nic dalšího nespadlo. Naopak, těsně po jeho vzniku a ještě dalších pár let potom byl docela hustě bombardován sekundárním materiálem vyvrženým po dopadu. Od jiných kráterů se však lišil tím, že neměl pevné dno, nýbrž byl zaplněn horninou, kterou energie drtivého dopadu přeměnila v polotekuté magma. Teprve před rokem se hladina pokryla tenkou ztvrdlou krustou, nehluboko pod ní však byla láva stále v kapalném stavu a máme-li věřit výpočtům, ještě tak nějakých šest set let zůstane.

Život prý povstal z moře. Moře poskytlo životu prostředí a živiny. Moře lávy na Měsíci dnes poskytuje životu energii, roztavené suroviny a nakonec i obydlí v lávových tunelech, které svou mocností tvoří dostatečný štít proti kosmickému záření i slunečnímu větru.

Pomalu přistáváme, již je vidět nově odlitá kamenná deska kosmodromu. Evropsko-ruská základna Mare Novum nás vítá.

Příští díl: zde