Sci-fi: Měsíční tvář 12 / 20

„Máme tu nouzové hlášení. Kirilenko s Lebeděvem havarovali...” „...vozidlo nepojízdné, Lebeděv zraněný, potřebuje transfer na ošetřovnu.”

První díl: zde, předchozí díl: zde

„Chceš kafe, abys za tím volantem neusnul?” Michele se otočil i s křesílkem do zadní části vozu vybavené jednoduchou kuchyňkou. Dvoumístné šerpy, jak zněl oficiální název našeho krytého měsíčního vozu, patří k těm menším, nicméně místo pro pracovní stůl, který zatím nikdo nevyužil jinak než pro vaření, tu je.

„Stačí čaj, jsem fit.”, odpověděl jsem, aniž bych odtrhl zrak od měsíční krajiny přede mnou.

Kdesi za mými zády se ozvalo syčivé prskání horké vody. Jedna z výhod vodíkových palivových článků je dostatek horké vody. Alespoň ve chvílích velké spotřeby a malého příkonu ze slunečních baterií, jako třeba teď, po stoupání z hlubokého údolí, a když už Slunce svítí hodně zešikma.

„Už jsem ti to osladil,” uchytil Michele hrnek do stojánku na palubní desce.

„Dík. Myslíš, že je to ono?” ukázal jsem do dálky na praporek zapíchnutý do země.

Michele vytáhl dalekohled a chvíli zkoumal náš cíl.

„Určitě. Víš, co je zvláštní? Ty stopy, po kterých jedeme, nekončí u sondy. Vedou ještě dál.”

„A nejsou to stopy na Jedničku? I z Jedničky přece museli jezdit na servis sondy.”

„Ty tam jsou taky, napojují se zprava. Ty naše uhýbají doleva. Spíš navazují na cestu z Jedničky a pokračují dál na sever.”

„Možná k další sondě?”

„Na mapě nic není.”

„No tak to je záhada,” povzdechl jsem se smutným podezřením, že mu téma vydrží nejen celou cestu zpět, ale že je bude dávat k dobrému ještě dlouho poté, co se vrátíme na základnu, na Zem, do Palerma, a ještě jeho vnuci si budou na prstech ukazovat, kolikrát už tu historku slyšeli.

„Jestli to třeba nebude...”

„Vystupovat,” zabrzdil jsem možná zbytečně zprudka, až čaj vyšplíchl.

„Já jen... no jo,” mávl rukou a sklopil desku pracovního stolu, aby uvolnil cestu k dalším dveřím. „Jdeš na universitu první ty, nebo mám jít já?”

Universita je jednomístná přechodová komora vozidel typu Šerpa. Název vznikl slovní hříčkou plného názvu universal lock nebo jen zkráceně uni. Konstruktéři šetřící každým kubickým centimetrem stísněného prostoru měsíčních vozidel udělali z nouze ctnost a přechodovou komoru v zadní části vozidla, která je po většinu času nevyužitá, osadili zařízením vskutku univerzálním, plnícím funkci, kterou při pozemských výletech automobilem plnívá lesík na pokraji silnice. Je nasnadě, že hermetické dveře tu jsou vítaným vylepšením.

•

„Kdybych tohle věděl, tak se s tím sem nevláčím,” naznačil Michele kopnutí do náhradní seismické sondy.

Podle doporučení se seismická sonda zatlouká do země minimálně půl kilometru od míst, kde mohou projíždět těžká vozidla, aby měření nebyla ovlivněna falešnými otřesy. Právě těchhle minimálně půl kilometru vláčení objemného přístroje teď Michelovi kazilo náladu. Ostatně nebyl sám, zatloukací trn a potřebné nástroje jsem pro změnu táhl já.

„Já to nechápu.”

Na seismické sondě, ostatně jako na každém zařízení, na první pohled nepoznáte, zda je funkční nebo není. Když je ovšem vytažený kablík z komunikační jednotky, napadne vás, že to by mohl být důvod, proč se sonda nehlásí.

„To museli omylem vytáhnout při poslední revizi.”

„Nesmysl, až do včera se sonda hlásila.”

„Připoj diagnostiku, musíme zjistit, jestli je sonda opravdu v pořádku.”

Rozepnul jsem brašnu, vytáhl malý kufříkový přístroj a připojil konektorem k sondě. Kontrolky se rozblikaly, na obrazovce zascrooloval protokol.

„Nic jí není. Dokonce zaznamenala jeden otřes, asi před půl hodinou.”

„Spadl tu někde meteorit?”

„To já nepoznám, nejsem geolog.”

Michele mi nahlédl přes rameno.

„Nejsou tu dotřesy ani sekundární dopady.”

„Byl to asi malý kousek, podívej na tu amplitudu.”

„Ale i tak, podívej, jak je graf roztažený v časové ose. Meteorit má jinou charakteristiku.”

„No,” utnul jsem další ze série Michelových plodných úvah, „jak jsem řekl, nejsem geolog. Ostatně,” podíval jsem se mu do hledí, „ani ty ne. Prostě to pošleme do světa opravdovým odborníkům.”

S těmito slovy jsem zasunul komunikační kablík do příslušného konektoru. Na diagnostice jsem zkontroloval, že se data z bufferu opravdu přesunula do modemu a odvysílala na základnu. Sonda pracovala bez chyby.

•

Když jsem vešel přechodovou komorou do šerpy, Michele už měl sundaný skafandr a právě zapínal radiostanici.

„Hergot chlapi!” ozvalo se, jen co přístroj najel na nosnou frekvenci. „Kolikrát máme říkat, že když jdete ven, tak máte mít přenos propojený do skafandrů! To není možné, být bez spojení, když jste venku.”

Michele začal koktavě stylizovat omluvu, ale hlas ho přerušil.

„To je teď jedno. Máme tu nouzové hlášení. Kirilenko s Lebeděvem havarovali...”

„Garri...” vydechl polekaně Michele.

„...vozidlo nepojízdné, Lebeděv zraněný, potřebuje transfer na ošetřovnu.”

„Ale kde jsou, vůbec jsme je nepotkali. Právě jsme dokončili opravu seismické sondy ZKR1. Oni musí být někde na cestě mezi Jedničkou a základnou.”

„Kirilenko se svévolně vypravil na místo dopadu Luny 15. To ať si vyřídí se svými nadřízenými. Teď je třeba ošetřit Lebeděva. Ze základny už vyrazila další ruská posádka. Vy jste ale nejblíž. Posíláme souřadnice.”

Ještě ani nedomluvil a na obrazovce začala naskakovat čísla.

„Teď jen abychom to včas našli. S tou přesností navigace, co máme...”

Skočil jsem za řízení. „O navigaci se nestarej, teď už je asi jasné, kam vedly ty stopy.”

Šerpa zabral všemi koly a s cuknutím vyrazil. Michele vpadl do křesla. Nejspíš si při tom narazil bok o opěradlo, protože lehce zaúpěl.

„Chlapi, neblázněte,” ožila znovu vysílačka. Operátor si patrně domyslel, co ten zvuk znamenal. „Když se sami zabijete, jim to nepomůže. Není třeba spěchat, Kirilenko je v pořádku a Lebeděv je při vědomí.”

„Co se vlastně stalo?”

„To nikdo pořádně neví. První hlášení měl Lebeděv, říkal něco o explozi. Pak to Kirilenko dementoval, že se jen skutáleli ze svahu.”

„Zvláštní, ne?”

„Bez komentáře.”

•

Sledoval jsem dál vyjeté stopy. Na rovné planině Mare Crisium jsem s pedálem na podlaze ani příliš neriskoval. Michele kontroloval naši polohu podle navigace. Většinou jsme spíš mlčeli. Kilometry ubíhaly. Jestli měl Garri první hlášení, snad opravdu není v nebezpečí. Logický zkrat, ale pomáhal mi nepropadnout panice.

Krátce po půlnoci zapípal signál vysílačky. Vozidlo bylo v rádiovém kontaktu pořád, hlasové spojení však vyžadovalo přijmout hovor. Konstruktéři ctili soukromí posádky a ostatně ani na velíně nebyl nikdo zvědavý na naše řeči.

„Příjem,” přepnul Michele spínač do polohy hlasitého hovoru.

„Nahlaste polohu.”

„Blížíme se k cíli, měl by to být jeden dva kilometry.”

„Vše v pořádku?”

„U nás ano a u nich?”

„Snad ano, oba při vědomí, čekají ve vozidle. A...”

Na chvíli se odmlčel, jako by teprve hledal způsob, jak zformulovat větu.

„...máme tu hlášení od geologů. Analyzovali data ze seismické sondy, odpovídá to spíš umělé explozi, než dopadu meteoritu. Tak jsme se zeptali Kirilenka a on připustil, že došlo k samovznícení zbytkového paliva v Luně 15...”

„Aha, nejdřív si toho nevšiml, tak myslel, že naboural,” zasyčel jsem divadelním šepotem.

„No, asi tak nějak,” připustil hlas z vysílačky. „Tak se tam prosím, chlapci, rozhlédněte, co se vlastně stalo.”

„Rozumím a končím. Myslím, že vidím cíl,” uzavřel Michele s očima na okulárech triedru a vypnul vysílačku dřív, než dispečer stačil dát další pokyny.

„Dario, průšvih, jestli je vidíme, tak oni vidí asi i nás.”

„No a?”

„Valentina, chápeš? Valentina. Úplně jsme na ni zapomněli. Jestli nám Kirilenko prošmejdí vůz, tak se bude divit. Hodně divit. Ale ne tak, jak se budeme pak divit my.”

Noha instinktivně přestala tlačit na pedál, jako by sama chtěla vůz zpomalit. Ihned jsem ji vrátil zpět. Valentinu jsme mohli ukrýt na tisíci místech na Měsíci, teď už je pozdě. Musíme to risknout. A risk vyjde, když budeme suverénní a ani nezpomalíme.

•

Vystoupili jsme z šerpy, Kirilenko už čekal venku.

„Čekal bych, že budete raněného jistit z vozu a my si ho převezmeme,” popíchl Michele celkem zbytečně Kirilenka. Důvod jeho počínání nám byl jasný. Nechtěl nás nechat ani minutu bez dozoru, abychom tu něco nevykoukali. Celkem zbytečně. Jejich šerpa ležel na pravém boku a jediné, co jsme z jeho otlučeného a očazeného zevnějšku mohli usoudit, bylo, že zažil něco moc nepěkného.

„U nás to děláme takhle. Ranění jdou vždy nakonec. Mou povinností je zabezpečit okolí.”

„Jak je Garrimu?” přešel na důležitější téma hlas dispečera ze základny. Tentokrát jsme nezapomněli skafandry s hlavní vysílačkou propojit, takže jsme byli neustále ve spojení. Vzhledem k tomu, že o stavu pacienta byl dispečer jistě po celou dobu informován, vysvětlil jsem si jeho dotaz jako vzkaz, abychom Kirilenka nedráždili.

„Dohromady mu nic není. Kdyby neležel šerpa na boku, vrátíme se sami.”

„Možná bychom ho mohli postavit na všechny čtyři,” popošel jsem k vozidlu. „Kdybych tady přivázal lano...”

„Stát, tady není nic k vidění.”

V tom se Kirilenko nemýlil. Ze střepin zasekaných do kol bych nic zajímavého nevyčetl. Rozhlédl jsem se. Okolí bylo zajímavější. Hned vedle převráceného vozu zel mělký kráter. Na měsíční poměry nic moc, jenomže na první pohled bylo vidět, že sem nepatří. Meteorický kráter vypadá jinak, na to máte už po pár výstupech oko.

Jinak byla planina téměř čistá, rovnější než bývá zvykem. Jako by ji zametlo tornádo. K vidění byly jen středně velké balvany a podle prachových stop bylo znát, že i ty se nějakou dobu kutálely. Teprve ve větší vzdálenosti bylo vidět rozházené plechy a potrhané fólie. Absence atmosféry dovolila i lehkým předmětům, aby dolétly stejně daleko od epicentra, jako ty velké.

Ve vzdálenosti několika desítek kroků jsem zahlédl větší trosku, ze které by se snad dalo určit, čeho byla součástí. Vykročil jsem jejím směrem.

Kirilenko pochopil, kam mířím, a snažil se odpoutat mou pozornost.

„Nicméně děkuji za nabídku, ale není třeba. Už sem jedou naši s goliášem. Mají naviják, posadí šerpu jak nic.”

„Tak to my tu počkáme, bude bezpečnější, když se budeme vracet ve dvou.”

„Lebeděv potřebuje neprodleně ošetřit, nemůžeme čekat.”

Spolkl jsem poznámku o náhlé změně diagnózy a začal si raději vrývat okolí do paměti. Kamera na šerpovi se jistě činila, ale nikdo ji neovládal, takže zabírala stále stejné místo.

Konečně se otevřely dveře přechodové komory povaleného vozu, po čtyřech z ní vylezla postava ve skafandru, namáhavě vstala a potácivým krokem se vydala k nám. Přes Kirilenkův zákaz přibližování se k povaleným vozidlům, na kterých není nic k vidění, jsme se s Michelem rozeběhli podepřít Garriho.

•

„Vypadá to na otřes mozku,” nahlásil jsem na dispečink. „A asi také poškození sluchu,” dodal jsem při pohledu na tenký pramínek zaschlé krve u levého ucha.

Michele řídil, Garri seděl v polosedu na křesílku otočeném dozadu a já se ho snažil ošetřovat. Podle našeho pracovního času bylo po jedné hodině v noci.

„Otřes mozku nám hlásil už Kirilenko. O poškození sluchu nevíme.”

„Jak slyšíš?” zeptal jsem se Garriho.

„Blbě. Bolí mne hlava.”

„Slyší špatně, lehce šilhá, říká, že ho bolí hlava. Mohu mu dát nějaká analgetika?”

V rádiu bylo chvíli slyšet šum a vzdálený hlas další osoby.

„Lékař říká, že to bez bližšího vyšetření nemůže doporučit. Můžete mu ale dát něco proti zvracení.”

Otevřel jsem lékárničku a chvíli se dohadoval, co použít. Konečně jsem našel, co jsem potřeboval, rozpustil v malém množství vody a chtěl podat Garrimu.

„Usnul.”

„Není to mdloba?”

Sehnul jsem se blíže k pacientovi.

„Chrápe.”

„V tom případě ho nechte spát, ale stále kontrolujte dech. Kdyby začal zvracet, překulte ho na bok. Stabilizovaná poloha by byla nejlepší už teď, ale tu v křesílku asi nedocílíte. Když se vzbudí, tak nás zavolejte. Pokud ne, tak vám za dvě hodiny zavoláme a vzbudíme ho.”

Příští díl: zde