Sci-fi: Měsíční tvář 13 / 20

První díl: zde, předchozí díl: zde

Po dvou hodinách se Garri cítil lépe a po dalších dvou hodinách se mu už nechtělo spát. Na jedno ucho stále hůře slyšel, šilhání se zmenšilo a doktor dovolil, že pacient už nemusí být pod stálým dohledem.

„To by mě zajímalo,” odfoukl si Michele zaklíněný pracovní deskou, „jak tě nemám mít pod stálým dohledem.”

„Chceš vystřídat?” zavolal jsem od volantu.

„Jo, ale zůstaň, kde jsi. Vyměnili jsme se teprve před chvilkou.”

„Mrzí mne, že máte kvůli mně nepohodlí.”

„O tom nemluv, co se vlastně stalo?”

„Myslel jsem, že to už víte. Dovezli jsme Valentina na Jedničku a pak Kirilenko řekl, že když už jsme tak blízko, pojedeme se podívat na místo dopadu Luny 15.”

„Jak jako, blízko? Je to víc než pět hodin cesty.”

„On je šéf, co jsem mohl dělat. Jeli jsme se tam podívat, no a já si hned začal tu strojovnu prohlížet, všude jsem sahal, poklepával a najednou to vybuchlo. Asi zbytky paliva v nádrži.”

Chvíli bylo ticho. Ohlédl jsem se. Michele zarytě hleděl do podlahy, neměl sílu stále bledému Garrimu říct, co si myslí.

„Garri,” porušil jsem nakonec ticho já. Měl jsem výhodu, nemusel jsem ho uvádět do rozpaků díváním se do očí. „Víš, že jsme jeli s Michelem opravit seismickou sondu? A víš, co jí bylo? Nic, docela nic, jen někdo vytáhl komunikační kablík. Myslím, že ten někdo měl v úmyslu vymazat paměť sondy a kablík zase zastrčit. Skoro to vypadá, jako by někdo čekal, že k výbuchu dojde, a chtěl...”

„Kluci, netlačte mne do toho, já nechci skončit jako Božkov a Ozerov. Co odletěli, nikdo už o nich neslyšel.”

Poprvé jsem slyšel mluvit Garriho stísněně. Během jeho spánku jsme s Michelem pořád dokola probírali možnosti a úskoky, jakými z Garriho vytáhnout informace, jenomže na tohle jsme připraveni nebyli.

Když mne drtil v šachách (opravdu to bylo teprve předevčírem?), hrál tvrdě a já neměl problém vymýšlet brutální pasti, jak ho porazit. Nikdy nezabraly. Snad i proto mi nikdy na mysl nepřišla lítost. Na Garriho zahnaného do kouta jsem tlačit nedokázal.

Naštěstí mne podpořil Michele.

„Stejně budeš muset ještě nějak uvážit výpověď. Když jsi spal, mluvili jsme s doktorem o tom tvém uchu. Velký hluk prý dokáže sluch nevratně poškodit. Ošetření v horizontu několika desítek hodin prý dokáže poškození i zcela vyléčit.”

„A co to má s tím co dělat.”

„To je ten problém,” začal si Michele vymýšlet, „doktor vylučuje, že by se ti to mohlo stát ve skafandru. Přes vakuum se zvuk nenese, a kdyby do tebe narazilo něco, co udělá takový randál, tak jsi už po smrti.”

Ohlédl jsem se na Garriho. Všiml si logické hrubky, že doktor nemohl o skafandru vědět? Zdálo se, že si ničeho nevšiml.

„Když doktor vyloučí zranění hlukem, mávne nad poraněním rukou. Bubínek se ti už nejspíš zacelil, možná na něm bude nic nevypovídající jizva. Nahluchlost ti zůstane. Ale nezoufej, třeba bude doktorovi divné, jak jsi mohl přijít ve skafandru k boulím. Pak budeš mít ovšem starosti s vysvětlováním.”

„Co po mně chcete!”

Stále to znělo spíš vyplašeně, než nepřátelsky.

„Garri, my nejsme tví nepřátelé. Informaci o kablíku si nakonec můžeme nechat pro sebe. Pak vás ani nikdo nebude z ničeho podezírat. Bylo by to ale zatajení důkazu. Takové věci se dají omluvit jen přátelstvím.”

„Jestli tě tedy můžeme za přítele stále považovat,” doplnil jsem Michelovy úvahy.

•

Nakonec se Garri nechal přesvědčit. Z počátku mluvil zdráhavě, ale pak nejspíš pocítil, že mu zpověď přináší úlevu, zklidnil se a postupně přestal zadrhávat.

„Kirilenko chtěl, aby to vypadalo jako nehoda sondy při přistání.”

„Copak by někdo zkoumal trosky?”

„On je mistr kamufláže. Jeho podvrhy se nedají odlišit od reality. Proto vzal místo výbušnin mne jako experta na raketové motory a palivo. Jenomže já jsem expert na současné palivo, nevím nic o tom, co lili do motorů v devětašedesátém. Co jsem ale věděl jistě, bylo, že okysličovadlo už muselo dávno zdegradovat.”

Garri se odmlčel a natáhl ruku pro pohárek s vodou. První hodiny lékař nedovolil, aby pacient cokoli pil, protože si nebyl jistý vnitřním zraněním. Teprve když se neukazovaly žádné symptomy, povolil malé dávky, spíš jen pro zmírnění pocitu žízně, protože doporučované zvlhčování rtů už dávno nezabíralo.

„Tak jsem si říkal, že jsem z toho vyklouzl, jenomže oni taky a dali s sebou Kirilenkovi kanystr nějakého sajrajtu. Co mi zbývalo, byl to přímý rozkaz. Kirilenkovi jsem řekl, ať se schová do bezpečné vzdálenosti a sám jsem zajel šerpou až k Luně. Ventily nádrží jsem našel bez problémů a propojil je dohromady. Přesvědčil jsem se, že je uvnitř dost paliva a nalil okysličovadlo. Pak jsem měl nalít ještě katalyzátor, který zafunguje jako rozbuška. Už jsem měl odšroubovaný uzávěr, když jsem si všiml tetelení obrazu nad uzávěrem. Asi jako když v létě tankujete benzín, takové to chvění vzduchu. Jenomže tady vzduch nebyl, prostě z nádrže unikal nějaký plyn. Pak ten plyn dokonce získal barvu. Jen na chvilku, kouř se hned rozplýval. Tak mi došlo, že asi i to palivo se po těch letech nějak změnilo, nečekalo na katalyzátor a domluvilo se s okysličovadlem hned. No a zbytek už si asi domyslíte.”

„Takže jsi mazal pryč.”

„No jasně. Naštěstí jsem si nechal přechodovou komoru otevřenou, tak jsem skočil do šerpy a zabouchl tak rychle, jak jen to šlo. Chtěl jsem hned otevřít i druhé dveře a skočit ve skafandru rovnou za volant, jenomže dokud se nesrovnají tlaky, tak to nejde. Naštěstí je komora malá, je to záležitost půl minuty. Chtěl jsem ušetřit pár dalších sekund, tak jsem nečekal a sundal přílbu při třech čtvrtinách tlaku. Vím, že to vydržím, jenomže to byla chyba. Právě v tu chvíli to bouchlo. Kirilenko to viděl z venku, říkal, že nádrže bouchaly v rychlém sledu za sebou. Zdá se, že jedna z nich vystřelila proti vozidlu a vybuchla až na něm. Ale těžko říct, sice to natáčel, ale pochybuji, že měl rychlostní kameru.”

„A stejně to video nikomu neukáže.”

„Tomu věř!” trpce se usmál. „Rána se přenesla i do vozu a na nějakou dobu jsem ohluchl. Samozřejmě jsem se bez přílby také potloukl a asi ztratil vědomí. Ne na dlouho, když jsem se probral, Kirilenko teprve přibíhal ke kráteru. Nenapadlo mne nic jiného, než hned ohlásit stav nouze na základnu.”

„Dobře jsi udělal.”

„Taky myslím. Teprve později mi došlo, že jsem si tím možná zachránil život. Kirilenko by přivolal na pomoc jen naše a mně by se nejspíš stala nehoda. Vysvětlil by ji snadno a zbavil by se jediného svědka.”

„To se mi nezdá,” pokýval Michele nesouhlasně hlavou. „Explozi by nemohl zatajit ani před svými, viděli by přece kráter a trosky. Ostatně i tvou nehodu by asi vysvětlil explozí.”

„Jenomže ono asi nejde jen o tu explozi, viď, Garri?” skočil jsem do Michelových úvah. „Tys nám sice popsal, co se stalo, jak se to stalo, ale proč někdo chtěl odpálit prastarou měsíční sondu, to z příběhu nevysvitlo.”

•

Na Garrim bylo vidět, že jsem se dotkl citlivého místa. Možná do teď doufal, že se spokojíme s popisem exploze, možná si namlouval něco jiného. Založením byl však racionální, v hloubi duše musel vědět, že bude muset nakonec vyklopit všechno. Moc se mu do toho nechtělo.

„Začalo to asi tou výpravou Božkova a Ozerova,” pokusil se mu pomoci Michele.

Garri zavrtěl hlavou a po chvilce váhání začal.

„Začalo to už v devětašedesátém. Přesně sedmnáctého července, když se automatická sonda Luna 15 dostala na oběžnou dráhu Měsíce. Vím to datum přesně, tři dny před přistáním Apolla 11. Učili jsme se to ve škole, mělo to vyznít tak, že když se Američani konečně dostali na Měsíc, my už z něj dávno vozili vzorky. Bohužel se přistání Luny nezdařilo, usoudili tenkrát na tvrdý dopad.”

„O tom jsem slyšel,” potvrdil Michele Garriho slova. „Sovětský vyslanec prý navštívil presidenta Spojených států, aby ho ujistil, že let Luny 15 neohrozí jejich misi. Proč by také měl. Byl to jen pokus o vzkaz do novin, že Rusové tam už jsou.”

„A pak teprve přišli Božkov s Ozerovem,” navázal Garri, kde přestal. „Vypravili se na místo přistání Luny 15, aby sebrali cenný vědecký materiál. Místo toho...”

Garri se zarazil, jak hledal správnou formulaci.

„Vlastně to nevím, ale došlo mi to teprve včera. Najednou to začalo dávat smysl. Místo toho se vrátili s plechovkou od medu.”

„S tou plechovkou, co má Matthias?” ověřoval jsem si nevěřícně.

„Jo, přesně s tou. Vzpomínáte, co nás na ní tak rozesmálo? Ta tisková chyba. Mysleli jsme, že je prošlá. Dokonce hodně prošlá, z roku 1969.”

„To nedává smysl, proč by automatická sonda vezla plechovku od medu!”

„Copak to ještě nechápete? Ta sonda nebyla automatická. Byla pilotovaná. Víte, jak se u nás všechno tají. O Sputniku, o Gagarinovi, o čemkoli se svět dozví, až když se to povede. Když se to nepovede, tak jsme to nikdy ani nezkoušeli.”

Ohlédl jsem se po Michelovi. „Je to ještě pravda?” říkal jeho pohled. „Není to tím otřesem mozku?”

„Malá kabina pro jednoho člověka nacpaná vším možným, hlavně kamením.”

„Proč kamením?”

„No to já nevím, možná pilotovi nakonec přeskočilo. Vybavení bylo naskládané před sondou. Vlastně bych teď už měl říkat před modulem. Vevnitř byly jen věci osobní potřeby, na stěně arch s palubním deníkem... Mimochodem, přistál už den po příletu k Měsíci. My se učili, že sonda dopadla až jednadvacátého. Asi ještě nějakou dobu čekali, že se ozve. No a nic moc dalšího tam nebylo...”

„Asi ještě ten kosmonaut, ne?” napověděl jsem Garrimu, když se zamyslel.

Podíval se na mne, jako by se podivil, kde jsem se tam vzal, a pomalu se ze vzpomínek vrátil do reality.

„Ne, ten tam nebyl. Našli jsme ho později venku sedět opřeného o skálu. Jmenoval se Zamjatin. Měl na skafandru jmenovku. Pak jsme začali zametat stopy. Všechno jsme nosili do šerpy. Nejdřív toho kosmonauta, ten byl největší....”

Nedokončil a otřásl se.

„Víte, co to je, být s ním pak hodiny zavřený v autě? Kirilenkovi je to jedno, bere ho jako věc. Já... mě naštěstí tak bolela hlava, že jsem nebyl schopen na něj myslet.”

„Ty ostatní věci jste také uklízeli? Nebylo snazší je přibalit do sondy a nechat vybouchnout?”

„Nesmělo tam zůstat nic, co by prozradilo, že to nebyla automatická sonda. Dokonce i křeslo jsme rozebrali a odnesli. Pak jsme museli vynosit to kamení, aby netlumilo účinky exploze. Vsadím se, že ještě teď tam Kirilenko prohledává trosky a hledá zbytky, které by mohly něco prozradit.”

„A co s tím bude dělat, to chce někde ukrýt?”

„Myslím, že možností má nepřeberně,” odpověděl jsem Michelovi místo Garriho. „Stačí rozebrat přístroje na malé díly, nebo je postupně odvozit na Zem... Do té doby mohou zůstat v šerpovi, je to ruské výsostné území na kolech, nikdo tam nepoleze.”

„A Zamjatina také rozebere na menší díly?”

Nevěděl jsem. I kdyby se o takovou nechutnost pokusil, nebylo by mu to nic platné. Voltmetr z palubní desky může mít třeba na stole a nikdo si ho nevšimne. Ruku kosmonauta... fuj!

Odmlčeli jsme se všichni. Pak se ozval Garri.

„Ještě když jsme nosili věci, uřekl se Kirilenko, že pak jedeme na Jedničku. Myslel jsem, že chce, aby si nikdo nevšiml, odkud jsme přijeli. Jenomže také říkal, že nás tam budou čekat naši s goliášem. Možná chce nechat šerpu na Jedničce.”

„Aby byl lépe schovaný?”

„Možná, ale i pro nás pak bude nedostupný. Napadlo mne, že... ale nevím.”

„Co? Někde to tam zakopat?”

„Na to je příliš perfekcionista, nebude riskovat, že to někdy někdo vyhrabe. Ale na jedničce máte přece tavnou pec, co chce použít pro kremaci Valentiny. Mohl by v ní spálit i Zamjatina.”

Najednou to začalo dávat smysl. Nikdy mu nešlo o dodržování nějakých přitroublých hygienických směrnic. Kremace Valentiny měla být jen vstupenkou k peci, ke které nemá přístup.

„Viděl jsi Valentinu? Je čtyřikrát menší, než dospělý člověk,” namítl Michele.

„Rakve jsou standardní, když ho ukryjí pod falešné dno... Jistě to dokážou nějak nakamuflovat. Pak už jim nikdo nic nedokáže.”

Vzpomněl jsem si na Valentinu v našem zavazadlovém prostoru. Dokud ji máme my, má Kirilenko svázané ruce. Hlavou mi probleskla myšlenka, že bych tím mohl Garriho uklidnit. Nezasloužil by si znát i on naše tajemství? Hned jsem myšlenku zavrhl. Jednou mu to řekneme. Teď ne, i pro něj bude lepší vědět co nejméně.

Cesta se pomalu blížila ke konci. Podle hodin bylo ráno, ale za okny už zavládla tma nadcházející měsíční noci. Většinou jsme mlčeli a zaobírali se vlastními nápady, jak z toho ven. Navždy mlčet? To by bylo řešení. Navždy mlčet a začít chlastat.

Jít za Georgem a všechno mu nahlásit? Možná by i začal laxně vyšetřovat, ale moc by nám nevěřil, Kirilenko by stopil důkazy jinak a Garri by skončil s kariérou někde na Sibiři. Pokud by se mu vůbec nestala nějaká nehoda. Možná i nám.

Na palubní desce blikla kontrolka, že se blíží vjezd k vozovému parku.

„Já mám ještě jednu věc,” ozval se na poslední chvíli Garri.

Byl pobledlý, jako někdo, kdo dělá něco podle svého nejlepšího svědomí, ale ví, že při tom překračuje všechna nařízení. Pak ze stehenní kapsy skafandru vytáhl malý obdélník v měkkých papírových deskách formátu A6.

„Jak jsme stěhovali, prošla mi rukama tahle věc. Kirilenko tam zrovna nebyl, tak jsem to stopil.”

Garri sešitek namátkou otevřel, objevily se stránky hustě popsané azbukou.

„Kdyby to teď u mne našel, tak nedožiju rána. Zatím jsem stihl jen nahlédnout. Jsou to Zamjatinovy osobní zápisky.”

Příští díl: zde