Sci-fi: Měsíční tvář 17 / 20

Pak se chopil řízení sám a ukázal nám, jak vypadá riskantní jízda ... brzy uviděli světelnou stopu plazící se před jeho šerpou.

První díl: zde, předchozí díl: zde

„...Valentine, dosáhl jsi svého. Kremace Valentiny je odvolána. Pokud nám nevěříš, můžeš ji kdekoli na Měsíci ukrýt, nebudeme po ní pátrat. Je zbytečné, aby ses skrýval. Měsíční noc nemůžeš venku přežít...” linul se z vysílačky Georgův hlas v nekonečné smyčce.

Jezdili jsme křížem krážem ve vyčleněném sektoru a stále více se vzdalovali od základny. Pátrání se odehrávalo výhradně v měsíčních vozidlech. Pěší průzkum v noci by asi neměl smysl nehledě na to, že výkon skafandrových vysílaček leckdy stačil tak na přímou viditelnost. Celkem bez nesnází se nám podařilo zabrat si našeho šerpu s Valentinou.

Základna sama byla zalita světlem jak za dne. George nechal rozsvítit všechno, co jen svítit mohlo. Samozřejmě to nestačilo. Jak mizela základna, stínů přibývalo, až jsme se dostali do tmy. Nebyla tak stoprocentní, nějaké odražené světlo tu a tam osvětlilo vyčnívající kámen, ale to bylo tak všechno. Na jízdu bez zapnutých reflektorů to nestačilo.

„Já myslím, že to vysílání k ničemu není.”

Přikývl jsem. Valentin musí dojít k závěru, že je to nějaká past, když mu radíme, aby Valentinu ukryl, a přitom je přesvědčen, že ji má Kirilenko.

„Měli jste vidět George,” uchechtla se Pia, „Myslela jsem, že exploduje, když slyšel Kirilenkovo prohlášení, že ruská strana nikdy nucenou kremaci neschvalovala a nebude na ní v žádném případě trvat, pokud Evropa tento nemorální předpis zruší.”

„Kirilenko teď bude muset najít jiný způsob, jak se zbavit mrtvoly. Samozřejmě, až ji najde.”

„Myslím, že ani George nevěří, že by pátrání k něčemu bylo. To by začal hned, jak vzniklo podezření, že ukradl Valentinu. Teď už musí být dávno za horama a ohlásí se až z Jedničky. Si tedy musí George myslet. Tenhle celý tyjátr je jen kvůli veřejnosti.”

Jenomže je to jinak a víme to jen my a Kirilenko. Valentin brousí někde kolem a za každou cenu chce najít Valentinu. Kirilenko ho chce zlikvidovat a využije příležitosti otevření základny k nočnímu výstupu. My chceme Valentinu předat, ale nevíme jak, táhlo mi hlavou, zatímco jsem na půl ucha poslouchal hlášení z průběhu pátrání.

„Tady Arnold, jsem na hřbitově. Je tady zvláštní nápis, cituji: Ukažte mumii zrcadlo a uvidíte druhou. Konec citátu. Možná je to vzkaz. Je to napsáno na kusu papíru, který leží na hrobě Valentiny. Podpis tu žádný není. Dává vám to smysl?”

„Cože, jak jsi to říkal?” ozval se George.

„Ukažte mumii zrcadlo a uvidíte druhou. Pošlu ti fotku do mailu.”

„Jako že tu druhou uvidíme v zrcadle,” navrhl nějaký hlas.

„Můžu text poslat na Zemi odborníkům na kryptografii,” mínil George, „ale nejspíš to nebude nic podstatného, je to blázen. Pokračujte v pátrání, a děkuji, Arnolde.”

„Druhá mumie by mohl být Zamjatin,” zahučel Michele. „Valentin chce naznačit, že je tady ještě jedna mrtvola.”

„A co je zrcadlo?” povídám a v tu chvíli se mi vybavila konstrukce z plastových trubek, potažená hliníkovou fólií. „Já vím. Zrcadlo je tam na kopci. Jak s ním odrážel Valentin světlo na magnetický vlak.”

„A co teda vzkazuje?” přemýšlela nahlas Pia. „Ukažte mumii zrcadlo... asi chce měnit, myslím.”

„Valentinu za Zamjatina,” dodal jsem. „Pojedeme tam?”

Pokračovali jsme v jízdě, Michele držel ruce nehnutě na volantu, nezpomalil ani nezměnil směr. „Jak to myslíš? Máme příkaz prohledávat tenhle sektor. Na základně si hned všimnou, že jedeme jinam. Šerpa hlásí polohu.”

„Třeba si hned nevšimnou.”

„Ale nesmíme porušit příkaz. Víš, jak jsme chtěli jet na Jedničku. Navigace ohlásí, že jsme jinde, záznam se pošle na Zemi, a vyhodnotí nás jako nespolehlivé. A máš s výpravami do vesmíru utrum.”

„No jo,” ošil jsem se. Samozřejmě měl pravdu. Jsme sledováni a každý náš krok může mít následky. Tedy, naše jízda autem je sledovatelná.

„Přinejhorším Valentinu vyložíme někde tady a normálně se vrátíme na základnu,” pokrčil rameny Michele.

Ne, oponoval jsem mu v duchu. Nemůžeme ji tu nechat a tím se zbavit vší odpovědnosti. Já nemůžu.

„Tak mě odvezte jen ke kraji sektoru,” řekl jsem. „Půjdu pěšky, Valentina není těžká, ve zdejší gravitaci ji unesu. Pak mě někde naberete.”

„Ve skafandru daleko nedojdeš,” podotkl Michele.

„Nech toho,” promluvila Pia, „vždyť můžeme jet všichni šerpou. Pro jednou se nic nestane, když dostaneme černý bod.”

„Pro jednou třeba ne, ale ty už máš vroubek. Jak jsi podrápala toho specialistu na čerpadla. Za chvíli budeš mít plný rejstřík,” neodpustil si Michele.

Podívali jsme se na Piiny nehty. Schovala ruce za zády. „Tak ať. Mně je úplně jedno, jaké mám hodnocení. Jestli tě to zajímá, klidně bych hned letěla zpátky na Zem. Na žádnou výpravu už nechci, mně stačí, že jsem se nechala uvrtat sem.”

Michele zastavil vozidlo a zadíval se na nás.

„Nic neřešte,” snažil jsem se o klidný tón. „Zavezte mě ke kraji sektoru a já tam dojdu.”

„Počkej, pěšky se tam sotva dotáhneš.” Michele se mi díval přímo do tváře. „Když myslíš, tak pojedeme. Nějaký vroubek snad opravdu my dva zvládnem, a Pia když říká...”

„Mně je to jedno,” přidala se Pia. „Jeď.”

Michele našel na mapě nejkratší spojnici, otočil vozidlo a rozjeli jsme se směrem k zrcadlu.

„Dobře.” Cítil jsem, že bych měl být oběma vděčný. A hlavně Pie, že se nebojí riskovat. Trochu mě tím překvapila. „Jestli Valentina najdeme, nemůže nám nikdo nic řict,” obrátil jsem se k ní.

„Jistě. Hele, nemějte starost. Já už na Měsíc příště nepoletím tak jako tak.”

„Nelíbí se ti tady?”

„Ani nevím, proč tu jsem.”

Usmál jsem se. „Pak na Zemi budeš ráda vzpomínat. Teď pracujeme v těžkých podmínkách a pro tebe je to možná ještě těžší, ale děláme špičkový výzkum. Jsi vědec, tatínek je na tebe pyšný.”

Zavrtěla hlavou a ve tváři jí bleskla radost, kterou jsem dlouho neviděl. „Prosím tě, tatínek. Pro něj neexistuje nic jiného než věda a kvůli němu jsem si sypala do hlavy vědomosti a co z toho mám?”

„Já to oceňuju,” ujistil jsem ji.

„Hm, ty ano, ale to je jedno. Prostě už se mi nechce tady pracovat jako ve vězení a šetřit vodou.”

Projížděli jsme kolem hřbitova a šerpa se začal šplhat vzhůru do kopce, na kterém určitě ještě leží opuštěné zrcadlo.

Blížili jsme se k vrcholu. V okolí nebylo vidět žádné světlo. Nahoře jsem vystoupil jako první a došel až k pokácené trubkové konstrukci. Nikde nikdo. Začal jsem dávat výzvu do skafandrové vysílačky. „Slyšíš nás, Valentine? To jsem já, Dario. Vzpomínáš, co jsi po mně chtěl? Měl jsem se postarat o Valentinu. Mám ji u sebe, tady v tom šerpovi. Ukaž se nám.”

Nic se neozvalo, nikdo neodpovídal. Marně jsme vyhlíželi do tmy. Obešel jsem zrcadlo a díval se na všechny strany.

„Možná jsme ten vzkaz nepochopili správně,” nadhodila Pia.

Michele se držel u dveří šerpy. Vím, jak je pro něj těžké porušovat pravidla, byl určitě nervózní. Odhodlával jsem se, že Claudinovým řeknu, aby odjeli, a počkám tu s Valentinou sám. Znovu jsem opakoval výzvu.

„Mám ho také zavolat?” nabídl se Michele.

„Zbytečné. Buď slyšel nebo ne.”

„Ale slyšel,” ozvalo se za námi.

Není asi jediná kniha o zábavné fyzice, která by si odpustila pokus s budíkem pod poklopem vývěvy. Ve vakuu se zvuk prostě nenese a na této šokující informaci staví všechna média od zmíněných knih pro zvídavé chlapce a děvčata až po nedělní přílohy bulvárních časopisů. Na Zemi není živá duše, kterou by taková informace překvapila. Když vám ale za zády zastaví větší dodávka nebo spíš menší náklaďáček, vyleze z něj šofér a vy si toho nevšimnete, protože ani kamínek nezaskřípe, je to úplně jiná zkušenost.

„Varuji vás, jestli je to bouda...” Valentin potěžkal lopatu, o kterou se dosud jen opíral.

„Žádná bouda, podívej.”

Přistoupil jsem k boku šerpy a odklopil víko zavazadlového prostoru. Na dně ležela malá postava.

„Věděl jsem, že ti můžu věřit,” šeptl Valentin jen krátce, aby neprozradil dojetí. „Pojď sem,” pustil lopatu a vztáhl ruce ke kufru.

Na poslední chvíli jsem jej zase zavřel a opřel se o něj.

„Takže přece bouda!”

Uskočil, zdvihl lopatu a namířil ji proti mně. Vypadala skoro stejně jako lopaty, které vozíme přichycené na bocích šerpů. Na přehazování materiálu se však už moc nehodila. Valentin nejspíš využil chvíle čekání a plech něčím ustřihl a zabrousil do nepříjemně špičatého hrotu.

„Dáme ti ji hned,” vyhrkl jsem, než provede nějakou nepředloženost, „jen tě chceme o něco požádat.”

„Poslouchám.”

„Víme, že máš v šerpovi něco, co někdo moc postrádá.”

„Aha, vy chcete Zamjatina! Doufal jsem, že to není vaše dílo.”

„Není a nechceme. Chceme, aby ta mrtvola nezmizela ze světa. Měl bys ji vydat. Ale oficiálně, raději více lidem, aby ji Kirilenko nestopil. O Valentinu se bát nemusíš, kremaci už nikdo chtít nebude. Pojeď s námi rovnou za Georgem.”

Valentin chvíli váhal, pak sklopil lopatu bodcem dolů.

„Víte, já vám nevěřím. Vlastně tobě věřím, Dario, ale nevěřím jejich slibům. Já teď Valentinu odvezu na bezpečné místo, kde bude mít už napořád pokoj, a pak se vrátím i se Zamjatinem.”

„Když to neuděláš, Kirilenko se ze všeho vyvlékne,” pokusil jsem se pojistit, ale ustoupil jsem stranou.

„Neboj,” uklidňoval mne Valentin už s dcerkou v náručí. „To by mne samotného moc mrzelo.”

Za chvíli už jeho šerpa mizel ve tmě. Jen stopy v regolitu a matné světlo reflektorů ukazovalo směr, kterým vyrazil. Po duši se nám rozlil klid a chystali jsme se k odchodu.

Nějaký odraz v hledí přílby mne přiměl, abych se otočil rychleji než Michele s Piou.

„Pozor!” strhl jsem Piu na poslední chvíli stranou.

Kolem nás se přehnal nekapotovaný rover řízený jedinou postavou ve skafandru, nabral Michela a se smykem zabrzdil.

Michele letěl několik metrů, několikrát se překulil a zůstal ležet.

„Vrahu!” zakřičela Pia. „Tys ho zabil!”

„Pochybuji,” odpověděl jí vyrovnaný Kirilenkův hlas. „V těchhle skafandrech si ještě nikdo vaz nezlámal. Asi se budu muset ještě vrátit.”

„Co chceš teď jako dělat?” začal jsem mu bez obalu tykat. „Taky nás zabiješ? Tři mrtvoly nevysvětlíš.”

„Chytrej. Ale neboj, nějak to vymyslím. Teď oba do šerpy. A tohle se mi taky hodí,” sehnul se bleskurychle pro lopatu, na kterou už si Valentin s mumií v ruce ani nevzpomněl.

Pia už nastupovala do přechodové komory. Bohužel moc ochotně na to, aby Kirilenko nezavětřil.

„Ty bys tam ráda vlezla první, viď? A pak ujedeš nebo zavoláš vysílačkou. Nic takového. Uhni stranou.”

Kirilenko se rozpřáhl a zabodl ostří lopaty mezi výztuže vnitřních dveří přepouštěcí komory. Plech se vyboulil, ale vydržel. Podruhé, teprve při třetím úderu pronikla špice dovnitř. Z otvoru vylétl pramínek vzduchu zviditelněný zmrzlými vodními parami. Kirilenko otvor ještě rozšířil a za chvíli bylo v kabině dokonalé vakuum. Vnitřní dveře, na které již nepůsobil tlak, se bez odporu otevřely.

„Tak teď můžeš jít první,” pobídl Kirilenko Piu galantním gestem.

„A zrovna takovou díru,” potěžkal lopatu, „udělám do skafandru každému, kdo nebude spolupracovat. Dario zavře vnější dveře, Pia jede po stopách.”

Sám pak otevřel vzduchový ventil a po chvíli s úlevou sundal přílbu. Využil jsem chvíle a obsadil místo vedle Pii.

„Nějak ta mašina netáhne, co říkáš!”

„Rychleji to nejde,” předstírala Pia. „Vůbec nevidím.”

„Pusť mne k tomu. Ne, takhle ne,” strčil do ní neurvale, když se s celým křeslem otočila, aby vylezla do zadní části vozu. „Sedneš si Dariovi na klín, nechci mít nikoho za sebou.”

Pak se chopil řízení sám a ukázal nám, jak vypadá riskantní jízda. Nevím, jak dokázal držet stopu Valentinova vozidla, ale asi se mu to dařilo, protože jsme brzy uviděli světelnou stopu plazící se před jeho šerpou.

Příští díl: zde