Sci-fi: Měsíční tvář 18 / 20

První díl: zde, předchozí díl: zde

Kirilenko se hnal tmou jako šílenec. Asi se obával, že nás Valentin zpozoruje, tak ani nezapnul hlavní světlomety. Malý pátrací reflektor se snažil, stačil však jen na nejbližší okolí. Nezbývalo než se držet Valentinovy stopy v prachu a doufat, že vybíral cestu pečlivěji.

„Dario,” ozval se z vysílačky Georgův hlas. „jste úplně mimo svůj sektor. Takhle daleko nemá smysl pátrat.”

„Tak na tohle jsem zapomněl,” zasakroval Kirilenko, sáhl někam pod palubní desku, nahmatal napájení vysílačky a vytrhl kabel z konektoru. Kontrolka nad tlačítkem s nápisem on/off zhasla okamžitě, reproduktor žil ještě pár sekund ze zbytkového náboje kondenzátorů. V kabině zavládlo ticho.

Velice nepříjemné ticho. Tak tiché ticho, že byly slyšet hlasy z hloubi vědomí. Myšlenky na Michela. Ticho a tma. Ani ten srpek Země nebyl vidět, museli jsme tedy mířit na sever. Kdyby ten tu byl, nemusel bych už po sté vidět Michela, jak ho nárazník roveru nabírá a odhazuje pryč. Letí, dopadá, válí sudy a nakonec znehybní. Pohnul se ještě? Zdá se mi, že ano, jistý si tím nejsem. Skafandr se snad neprotrhl, kondenzační stopy unikajícího vlhkého vzduchu bych zaznamenal určitě.

Podíval jsem se na Piu, nač myslí. Do přílby jejího skafandru jsem ze svého úhlu špatně viděl, ačkoli měla hledí odklopené. Nakonec to bylo jedno, i kdyby byla lépe natočená, při bludičkovém nasvícení kontrolkami bych více nespatřil. Nepochyboval jsem, že myslí na totéž.

Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že Michele žije. Třeba už teď se probírá z bezvědomí, vstává, nasedá do Kirilenkova roveru... Proč měl vůbec Kirilenko rover a nevezl se v pohodlí měsíčního vozu jako všichni!

„Je vedle, tak se ho zeptej,” popíchl mne poťouchle jeden z těch temných hlasů.

„Rover je mrštnější a pohotověji se z něj vyskočí.” odsekl jsem si.

Přesto jsem byl rád za racionální myšlenku, která mi pomohla vrátit se do reality. Oči už se tmě naplno přizpůsobily, rozeznával jsem stále jemnější detaily.

Cesta byla mnohem rovnější, krátery prakticky zmizely a i počet bludných kamenů se zmenšil na minimum. Ani prach tu nebyl, světlo Valentinova reflektoru bylo to jediné, co nás vedlo.

Napadlo mne jediné vysvětlení. Podíval jsem se pravým okénkem ven. Červánky při obzoru se přiblížily tak, že se dala rozeznat jejich pravá podstata - svítící, do rudo-oranžova rozpálená hladina polotekutého magmatu. To, po čem jsme jeli, byla nedávno ztuhlá kůra Mare Novum. Je pod námi deseticentimetrová slupka nebo dva metry silná krusta? Nebyl způsob, jak to určit.

Uklidňovalo mne vědomí, že tu před chvílí projel Valentin, snad ani my se neproboříme.

„On snad zabočil,” vytrhl mne z myšlenek Kirilenko.

Světlo od Valentinových reflektorů náhle zjasnělo, což se dalo vysvětlit tím, že už k nám není otočený zádí. Zároveň se změnil i směr jeho pohybu. Zatímco dříve byla světelná stopa přímo před námi a mohli jsme pouze sledovat, jak se zmenšuje jeho vzdálenost, nyní zamířila vpravo.

„Asi narazil na severní val a jede podél něj.”

„Jestli nezrychlí, za chvíli ho dohoníme.”

Náskok se tímto manévrem značně zmenšil. Pak se světlo zastavilo a začalo měnit svůj jas. Valentin nejspíš manévroval a podle toho, jaké útvary reflektory osvětlovaly, tak intenzivní odraz jsme viděli. Nakonec asi Valentin zaparkoval, protože se jas ustálil.

Až nyní mne napadlo, že není nutné jen napínat zrak, a vytáhl jsem z boční zásuvky dalekohled.

Skaliska severního valu osvětlená reflektory Valentinova šerpy jako by se náhle vypínala přímo přede mnou. Geologické složení tu bylo patrně úplně jiné, než v místech, kterými jsme právě projížděli. Je možné, že se při vzniku útvarů také zohlednil směr dopadu mateřského asteroidu. Val nebyl u Valentina povlovný jako u nás, ale strmý, místy přecházel až ve skalní stěnu.

Po chvíli pátrání se do zorného pole dalekohledu dostala bílá postava ve skafandru. Proti tmavé hornině okolí přímo zářila.

Valentin se sehnul do kapsy bočního zavazadlového prostoru šerpy, oběma rukama vyňal malý, asi půlmetrový válcovitý předmět a uchopil ho do náručí.

Pak chvíli bloudil a nakonec se zastavil u skály s nápadným převisem ve tvaru kšiltu vojenské čepice.

„Připadá mi, že zastavil,” ohlédl se po mě Kirilenko.

Nekomentoval jsem.

„Je to tak?”

„Více méně...”

Kirilenko zafuněl nespokojený mou odpovědí. I přes skafandr jsem cítil, jak se mi ostří lopaty zabořilo do boku. Došlo mi, že bude lepší spolupracovat alespoň minimálně. Kirilenko mi mohl dalekohled vytrhnout a zjistit si stav věcí sám. Pokud by při tom zvládl řízení natolik, že by mi na nejbližším hrbolu lopata nepoškodila skafandr, mohl bych mluvit o štěstí. Pobyt ve vozidle bez přechodové komory je v děravém skafandru značně problematický.

„Právě vystoupil.”

„Co dělá?”

„Nic, jen bloumá,” hlásil jsem jeho počínání alespoň se značným zpožděním.

„Já myslím, že tam něco dělá, jen mi to neříkáš,” zasyčel Kirilenko a lopata zajela zase trochu hlouběji.

Tentokrát bych musel s Kirilenkem souhlasit, ale pravdomluvnost jsem odložil na později. Něco jsem však říct musel. Pomohl mi sám Valentin. Náhle přerušil práci, napřímil se a postavil se čelem přímo k nám.

„Myslím, že zahlédl náš reflektor. Jde do šerpy. Docela kvapem.”

Nemělo cenu dále se schovávat a riskovat havárii kvůli nedostatečnému osvětlení pozičním reflektorem. Kirilenko rozsvítil vše, co mohl, měsíční krajina před námi získala jasné obrysy a za chvíli jsme se už řítili maximální konstrukční rychlostí vpřed.

Valentin také neotálel, chvíli ale trvalo, než se dostal k řízení. Nemohl vědět, kdo a s jakým úmyslem se k němu blíží. Možná se snažil i spojit vysílačkou. Ta naše neodpovídala, Kirilenko ji před pár desítkami minut vyřadil z provozu, což muselo Valentinovi připadat podezřelé. Ať tak či onak, musel situaci vyhodnotit jako pro sebe krajně nepříznivou a dal se na úprk. Nejprve podél skal, pak mu nejspíš došlo, že útěk do měsíční pustiny je sebevražda, tak zabočil a vydal se sečně přes Mare Novum směrem, kde tušil základnu.

Základna byla jeho jediná naděje. Dokázal se s ní spojit, je jeho vysílačka ještě vůbec provozuschopná? Bylo by to velké plus v nadějích pro nás všechny. Už jen pro získání údajů o poloze.

Závod dvou stejných vozů musí mít jasného vítěze, když jeden jede po odvěsně a druhý po přeponě. Valentin by na své odvěsně měl hodně důvodů k smíchu, kdyby jeho vůz nebyl ten, který se nedávno převrátil při výbuchu.

„S ohnutou poloosou se blbě jezdí, nemám pravdu?” zeptal se nás Kirilenko téměř vesele.

Valentinův vůz už byl vidět i bez dalekohledu. Nejprve jen jako černý stín na červeno-žlutém pozadí magmatu Mare Novum, později se dostal na dosah našich reflektorů.

Nejspíš přehodnotil situaci a opět zatočil. Ukázal nám svou záď a zamířil směrem ke středu Mare Novum.

„Co tím sleduje!” zmocnila se Kirilenka lovecká vášeň. „To má být hra na nerváčka, kdo první vzdá jízdu do magmatického jezera? Měl by víc v šachy hrát, poznal by špatný tah. Když závod vyhraje, vítěz budu já.”

Otevřená hladina magmatického jezera se neúprosně blížila. Už teď bych nedal za tloušťku vychladlé krusty ani zlámanou grešli. Hornina pod koly Valentinova šerpy, na kterou nedopadalo přímé světlo našich reflektorů, zřetelně žhnula. Materiál pěnové výplně pneumatik prostřílených střepinami po výbuchu Luny 15 s rostoucí teplotou rychle degradoval, tvar kol za chvíli držela jen kompozitní výztuha. Jízda teď připomínala tanec na ledě a Valentin musel zpomalit.

Naše kola byla evidentně v lepším stavu, vydržela o několik málo sekund déle. Těch pár sekund stačilo, abychom se přiblížili na pár desítek metrů.

„Tak kremace přece bude,” procedil suše Kirilenko. „Nebude to úplně ono, ale on sem nikdo nepojede, aby zkoumal, kolik ohořelých koster zůstalo.”

Palcem odklopil krytku a vytrhl pojistku přetížení motorů. Pedál akcelerátoru již na podlaze ležel, palivové články najely na nejvyšší výkon, do elektromotorů začal téct proud, který je za půl minuty trvale zničí, a šerpa poskočil vpřed, až jsem v křesle zaúpěl pod přetížením. Pia ve skafandru na mém klíně se stala nesnesitelným břemenem. Nárazník našeho vozu se přiblížil na poslední metr.

„Ne!” vykřikla Pia, odrazila se od mého těla, až jsem znovu zaúpěl, vrhla se na šoféra a strhla volant stranou.

Brzda, smyk, šerpa klouže po nataveném povrchu, pneumatiky tají, kompozitová výplň nevydrží boční síly a rezignuje na svou funkci. Vozidlo pokračuje, točí se jako puk na ledě a nakonec zastavuje.

Na chvíli jsme získali vrch, Kirilenko měl jednu ruku na volantu přiskřípnutou Piiným tělem, druhou stále svíral lopatu, ale také s ní nedokázal pohnout. Využil jsem okamžiku a vychýlil hrot lopaty, aby mi netlačil na skafandr. Násadu však držel pevně a nenechal si ji vykroutit.

Na okamžik jsem na Kirilenka pohlédl. V jeho tváři ozářené rudým světlem magmatu se nepohnul ani sval. Medvěd, který možná zaútočí, možná ne. Nečekal jsem, jak se rozhodne, odrazil jsem se nohama od palubní desky, přetočil křeslo opěradlem dopředu a vyskočil. Stál jsem teď sice na vlastních, ale ke Kirilenkovi zády. Než jsem se otočil, ozval se mi za zády ohlušující sykot a zároveň naskočila světla nouzového osvětlení.

Vysvětlení na sebe nenechalo čekat. Kirilenko nějak osvobodil ruce, jenže nezaútočil. Levou právě zaklapl hledí přílby a pravou držel ventil nouzové dehermetizace v poloze otevřeno. Vzduch mizel z vnitřku auta do vnějšího prostoru.

Pia, odhozená na mé bývalé křeslo, zděšeně zírala na kroužek pojistky stále ještě kmitající na přetrženém drátku s plombou. Trvalo to jen zlomek sekundy. Oba jsme pochopili, která bije. Na nic jsem nečekal, strhl hledí a jediným pohybem přílbu hermeticky zajistil. Vestavěná vysílačka okamžitě ožila.

„Pozor,” zaslechl jsem ještě Piin výkřik a na poslední chvíli vychýlil z dráhy Kirilenkovo improvizované kopí. Byl to profesionál, nevaroval nikoho siláckými a zbytečnými řečmi. Byl jako tichá smrt. Smrt, které útok momentálně nevyšel. Ani se nezdržoval vyměřováním nové rány. Pokračoval v pohybu, tlačil mne před sebou přechodovou komorou, dokud jsem zády nenarazil na vnější dveře. Lopatu teď nepoužíval jako bodec, napříč drženou násadou mne přirazil ke dveřím. Věděl, jak každý nástroj proměnit ve zbraň a jak ji použít. Hrudníkem mi projela ostrá bolest, pod tlakem násady nejspíš prasklo žebro.

Tlak násady stále sílil. Netušil jsem, oč se snaží, v každém případě mu to vycházelo. Možná chce lámat žebra jedno po druhém, až mi některé projede srdcem, možná mne chce jen udusit, už teď jsem sotva dýchal. Viděl jsem, jak opodál stojí strnule Pia, dívala se na nás, dovedl jsem si představit, jak se bojí. Nahmátl jsem závoru dveří a prudkým škubnutím odemkl.

Přírodní zákony si vynutily jednotný princip designu dveří přechodových komor. Zásadně otevírat do místnosti s vyšším tlakem. Ten pak sám zajistí dveře proti otevření, dokud se tlaky nevyrovnají. Zkosené zárubně a hrany veřejí si samy najdou polohu, při které dokonale těsní. Vnější dveře miniaturní komory na šerpovi jsou výjimka vynucená právě těmi miniaturními rozměry. Otevírají se ven.

Otevřený dehermetizační ventil se snažil, co mohl, ale když jsem dveře odemkl, do vakua bylo ve voze ještě daleko. Dveře se rozlétly a já vystřelil jako projektil ven. Neletěl jsem daleko, v zorném poli se mi mihl Kirilenko, stržený proudem vzduchu a chytající se dveří, a už jsem cítil, jak brzdím zády o rozžhavený povrch. Několikrát jsem se překulil a zůstal ležet na břiše.

Měsíční skafandr je malý technický zázrak. Mnohovrstevnatá látka odolává všem nepřízním, které ji mohou na Měsíci potkat, vysoké teploty nevyjímaje. Kontaktní teplota několik set stupňů je ale přece jen moc. Vnější slupka skafandru se začala v místech doteku škvařit.

Chtěl jsem co nejrychleji vyskočit, zlomené žebro se přihlásilo a hrudníkem mi projela bolest, která mne zkroutila zpět. Zatnul jsem zuby a s vypětím sil se vzepřel na rukou. Teď se škvařily dlaně, kolena a špičky chodidel. Vnější ochranná vrstva skafandru se rozpadala, těsnost visela na vnitřních vrstvách. Izolace stále odolávala, pálivá bolest nepřicházela, nicméně jsem cítil, jak se od kolenou a dlaní šíří teplo, které chladicí systém pilně rozvádí po celém skafandru.

Příští díl: zde