Z Jáchymova na severní pól

František Běhounek byl od dětství přitahován dobrodružstvím. Za svými sny si šel, takže studoval radiologii v Paříži a dostal se až na severní pól.

František Běhounek byl od dětství přitahován dobrodružstvím. Narodil se r. 1898 v Praze v chudé rodině. Otec pracoval jako dělník na vodních stavbách, v zimě byl často bez místa a bez podpory. S výživou dvou nejstarších Františkových sourozenců pomáhali příbuzní.

František navštěvoval reálné gymnázium, na studium na klasickém gymnáziu rodina nepomýšlela, také proto, že jízdné tramvají by chybělo v  rodinném rozpočtu. František studoval se zájmem nejen školní učivo, rád si četl také časopisy, kde se dozvídal o nových vědeckých objevech.

Velkým dojmem na něj zapůsobil článek v dětském časopise o Marii Curie. Bylo obdivuhodné, že polská emigrantka vystudovala fyziku a chemii v Paříži, stala se vědkyní a objevila radioaktivní prvky. František Běhounek byl jejím příběhem natolik fascinován, že se po ukončení studia na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity přihlásil o stipendium ve Francii. Zamířil do Paříže na Sorbonnu a toužil se dozvědět více o radiologii. Podařilo se mu pracovat jeden rok právě v laboratoři Marie Curieové.

Po návratu do Československa našel uplatnění v Jáchymově, kde byly doly na uranovou rudu a lázně s tradiční radonovou léčbou. Za Rakouska-Uherska byly vzorky posílány na laboratorní měření do Vídně, což už v novém Československu nebylo politicky vhodné. Vznikal státní radiologický ústav, přičemž jediným odborníkem v oboru byl u nás právě František Běhounek. Podílel se tedy rozhodující měrou na vybudování ústavu. Pracoval na snížení radioaktivity důlního vzduchu a na využití vodních pramenů pro lázně.

Jednoho dne četl v novinách, že se chystá polární expedice pod patronátem norského aeroklubu. Slavný polární badatel Roald Amundsen dosáhl jako první jižního pólu a chystal se dobýt i severní pól. Vzducholoď Norge měla být prvním leteckým dopravním prostředkem, který na pól doletěl.

Vědce Běhounka zaujala možnost měřit v polárních krajinách fyzikální veličiny, jejichž hodnoty tam dosud nikdo nezjišťoval, např. vodivost atmosféry a intenzitu kosmického záření. Napsal norskému aeroklubu a získal povolení umístit ve vzducholodi svůj měřicí přístroj.

Pak nastala vědci nepříjemná práce se sháněním peněz na nákup přístrojů a instalaci. Obrátil se na ministerstvo veřejných prací i na prezidentskou kancelář, ale žádné prostředky mu nebyly přiděleny. V nouzi požádal o pomoc svou učitelku Marii Curieovou. Ta byla krátce předtím na oficiální návštěvě Československa. Neváhala a obratem napsala dopis prezidentu Masarykovi, v němž prosila o podporu pro mladého učence Běhounka a jeho fyzikální pokusy.

Poté ministerstvo veřejných prací vyčlenilo subvenci na nákup přístrojů pro výpravu (šlo především o různé typy elektrometrů) a přidělilo Běhounkovi studijní podporu. Prezident Masaryk přispěl částkou 10.000 Kčs. Mladý vědec tedy mohl odcestovat i s přístroji na Špicberky.

Výprava vzducholodi Norge měla základnu v Kingsbay v částečně opuštěné hornické osadě. V jednom z prázdných domků si František Běhounek zřídil laboratoř a začal provádět měření. Na místě se seznámil se švédským meteorologem a fyzikem Finnem Malmgrenem z univerzity v Uppsale. Malmgren jevil zájem o měření a souhlasil, že bude za letu vzducholodi Běhounkův přístroj na měření elektrické vodivosti vzduchu obsluhovat.

Přístroj byl zabudován do vzducholodi na poslední chvíli, den před odletem. Šťastná okolnost byla, že velitel a konstruktér vzducholodi Umberto Nobile měl bratra profesora fyziky. Amedeo Nobile byl v Kingsbay přítomen a pomáhal s vypravením expedice. Zřejmě porozuměl Běhounkovu záměru a vysvětlil význam fyzikálních měření svému bratru Umbertovi.

Přelet severního pólu se zdařil, vzducholoď Norge za dva dny dorazila ze Špicberků na Aljašku, kde se podařilo bez nehody přistát. Malmgren zaslal Běhounkovi pečlivý protokol. Výsledky byly publikovány ve francouzských odborných časopisech a dočkaly se příznivého ohlasu Marie Curie a průkopníka výzkumu kosmického záření Victora Hesse.

Běhounek byl nicméně rozčarován množstvím nesnází, kterým musel během výpravy čelit. Kromě vědeckých výsledků my zbyly také dluhy a starost s jejich splácením. Dospěl k názoru, že už na další polární výpravu nepojede. Když však přišlo pozvání od generála Nobila k nové výpravě, tentokrát rázu čistě vědeckého, a kolegové z Radiologického ústavu byli nadšeni, odhodlal se vědec k další cestě.

Tentokrát letěl už od začátku z italského Milána, takže mohl měřit intenzitu kosmického záření v různých zeměpisných šířkách. Přístroje byly instalovány ve velitelské gondole vzducholodi, což je kabina, umístěná v přední části pod vzducholodí. Prostor v gondole byl velmi stísněný a členové posádky po dobu letu většinou stáli, nebo si na pár hodin zdřímli na podlaze. K dispozici byla jen dvě skládací sedátka. Bylo též možné si lehnout ve spacáku na úzkém chodníčku v balonové části vzducholodi, ale spáč musel zároveň dávat pozor, aby se nepřevalil z chodníčku stranou, kde by nutně propadl skrz plátěnou stěnu.

Vzducholoď přeletěla nad Brnem za velkého jásotu a mávání diváků, v kladské kotlině čelila bouřce, po zlepšení počasí bez nesnází přistála ve Stolpu, tehdy německém, kde byl vojenský hangár pro vzducholodi (nyní polský Slupsk).

Další trasa vedla přes Stockholm, kde švédský vědec Malmgren shodil dopis své matce. Po mezipřistání na severu Norska přeletěla vzducholoď na Špicberky do Kingsbay. Tam už čekala pomocná loď Citta di Milano a hangár, vybudovaný již za předchozí výpravy Norge.

Vzducholoď Italia podnikla tři polární lety. František Běhounek se zúčastnil jen třetího z nich, přičemž jako první Čechoslovák dosáhl severního pólu. Na zpáteční cestě bojovala vzducholoď se silným protivětrem. Pravděpodobně kvůli námraze ve ventilu došlo ke ztrátě plynu a k nárazu na led.

Velitelská gondola se nárazem utrhla a s ní zůstalo na kře ledové devět mužů posádky. Jeden muž v motorové gondole se zabil. Poškozená vzducholoď byla větrem odnesena pryč spolu se šesti členy posádky, které už nikdo později nenašel.

Trosečníky čekalo dlouhých sedm týdnů na kře ledové v tzv. Červeném stanu, během nichž byli zmítáni zoufalstvím i nadějí. (Podrobnější vyprávění zde). Díky krátkovlnné vysílačce se jim podařilo navázat spojení se světem a podat informace o své poloze záchranným výpravám. Raněný generál Nobile, neschopný chůze, byl odvezen švédským letcem Lundborgem, což zavdalo látku ke spekulacím, zda má být velitel za každých okolností zachráněn poslední.

Švédský vědec Malmgren přežil ztroskotání, ale zahynul na pěším pochodu k pevnině. Ostatní trosečníci z Červeného stanu byli zachráněni sovětským ledoborcem Krasinem. Vraceli se domů za obrovského zájmu tisku, na nádražích je vítaly davy.

František Běhounek byl po návratu z ledového zajetí přivítán už na Špicberkách sestrou Annou, která mu velmi odvážně vyjela vstříc až do Kingsbay. V Berlíně se setkal se svou snoubenkou Ludmilou Felixovou a společně přijeli do Prahy. Své zážitky zaznamenal v knize Trosečníci na kře ledové a později v knize pro mládež Trosečníci polárního moře.

Vzpomínky na výpravu vzducholodi Italia jej pak provázely po celý život. Vědecké výsledky svých měření zpracoval pro knihu, kterou vydalo německé nakladatelství. V Itálii totiž Nobile upadl v nemilost a publikování přínosu polární výpravy nebylo žádoucí.

Naopak Běhounek se stal uznávaným vědeckým pracovníkem. V letech 1933-1945 vedl Státní radiologický ústav. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav. Pracoval také v poradním výboru generálního tajemníka OSN pro otázky atomového záření. V roce 1960 získal titul akademika. A v neposlední řadě byl oblíbeným spisovatelem dobrodružných a sci-fi románů pro mládež a popularizátorem vědy.

Koncem šedesátých let se Umberto Nobile i František Běhounek zúčastnili natáčení českého dokumentárního filmu Vzducholodí k severnímu pólu, který vznikl r. 1968 pod vedením režiséra Vladimíra Kabelíka. Nobile tehdy přijel do Prahy a byl přítomen slavnostnímu vypuštění balonu na Letné.

Krátce poté se polární výprava Italia dostala do kin v sovětsko-italském filmu Červený stan. Působivý film má některé věcné nesprávnosti, jako že trosečníci nebydlí ve stanu, ale v gondole vzducholodi. Fantazie se projevila také ve vytvoření hlavní ženské postavy. Skutečná, rázná česká žena Anna Běhounková, která dojela za mladším bratrem až na Špicberky, by nezapadala do melancholického vyznění. Autoři tedy vytvořili fiktivní postavu Malmgrenovy přítelkyně a nechali ji meditovat s generálem Nobilem a dalšími o vině, životě a smrti.

František Běhounek si v korespondenci vyměnil názory na film Červený stan s dalšími účastníky polární výpravy. Zemřel roku 1973 a je pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze. Umberto Nobile žil až do roku 1978, zemřel ve věku 93 let.

V letošním roce uplyne 90 let od výpravy vzducholodi Italia. Začátkem července se v Římě sejdou příbuzní účastníků výpravy. Setkání organizuje Giuseppe Biagi, vnuk telegrafisty Biagiho, který neúnavně vysílal z Červeného stanu a tím umožnil záchranu trosečníků.

Italská asociace námořních radioamatérů ARMI vydává u příležitosti výročí diplom k poctě radiotelegrafisty královského loďstva Giuseppe Biagiho. Diplom se uděluje radioamatérům za spojení se speciálními italskými, ruskými, českými a švédskými stanicemi.

U nás kino Ponrepo uvede dokumentární filmy Vladimíra Kabelíka o výpravě vzducholodi Italia, a to v pátek 25. května 2018 od 17,30 hodin. Úvodní slovo přednese historik Petr Sládeček.

Ruské středisko vědy a kultury v Praze připravuje na sobotu 26. května přednášku kapitána ledoborce a promítání filmu Červený stan.

Národní technické muzeum v Praze pořádá přednáškový večer k 90. výročí vzducholodi Italia ve středu 30. května od 17 hodin. Během večera promluví dr. Jiří Grygar o měřeních Františka Běhounka během polárních výprav. Bude možnost vidět původní Běhounkův měřicí přístroj ze kry ledové, historickou elektronku a ukázky radioamatérského vysílání.

Podrobnější informace najdete zde.