Sci-fi: Měsíční tvář 10 / 20

První díl: zde, předchozí díl: zde

Otevřel jsem dveře do Michelova pokoje a bylo mi jasné, proč na mé klepání nikdo nereagoval. Nemohli mne přes cinkání skleniček, smích a všeobecné veselí slyšet.

„Ty jsi prostě taková šíleně pyšná princezna, se zlatou vodkou na čele,” zaslechl jsem ještě Michelovu narážku na holywoodský remake kultovních evropských pohádek.

Na pohovce u stolku s láhví Carské Golden Snow vodky seděl Michele a Garri. Mezi nimi si chladila rozpálené čelo Pia sklenkou tekutiny třpytící se jiskřičkami vznášejících se šupinek zlata.

„No dovol...”

„Dario!” zahalasil Michele a pozvedl na uvítanou pravici. „Vítej, příteli...” Nedokončil. Obsah sklenky v jeho ruce, poslušen zákonů setrvačnosti, pokračoval v původní trajektorii a skropil okolí. Hvězdička zlata ulpěla Pie ve vlasech.

„Dávej pozor!”

„No tak máš uhnout. Podej si sklenku, Dario,” povstal Michele a ukázal ke kuchyňskému koutu. „Garri přinesl zápisné do klubu,” dodal na vysvětlenou, zapotácel se a dosedl zpět do křesla tak těžce, jak jen měsíční gravitace dovolila.

„Co slavíte?”

„Nic, prostě jsem čekal, až půjdeme k Matthiasovi, a přišel Garri s tímhle,” ukázal na láhev, „a víš, jaký má na tohle Pia nos...”

„No dovol, došli jste si pro mě...”

„To jsem schovával na zvláštní příležitost,” vysvětloval skoro omluvně Garri. „Nevěděl jsem, že je tak silná.”

„My umíme pít spíš víno...”

„Zdravím ve spolek,” ozval se ode dveří Matthias. „Klepal jsem, ale asi jste mne neslyšeli.”

„Pojďte dál a posaďte se,” sebral jsem z kuchyňské linky ještě jeden pohárek. „Dáte si?”

„Ale opravdu jen symbolicky.”

Teď jsem pocítil nával horka já, a to jsem si ještě té vodky ani nelízl. Nabízet kardiakovi pálenku. Trapas!

„V podstatě mi alkohol neškodí,” snažil se mne vyvést z rozpaků, „jen to nesmím přehánět.”

„Tak na co připijeme,” snažil jsem se utéct od tématu.

„Tak na tu plechovku,” připomněl se Michele. „Našel jsem vám ji.”

Garri zastřihal ušima a Matthiasovi zmizel z obličeje křečovitý úsměv.

„Opravdu?” znělo to skoro úlevně. „V tom případě navrhuji připít na singulár.”

Podívali jsme se po sobě zmateně.

„Myslím, že to nemohou pochopit,” otočil se na Matthiase Garri. „V italštině se zdvořilostní forma tvoří jinak a angličtina to nerozlišuje vůbec.” Pak se otočil na nás. „Matthias nám navrhuje neformálnější oslovování, u nás se tomu říká tykání.”

„Bylo těch ťuknutí deset?” nezapomněl se zeptat Michele, když bylo po proceduře.

Matthias se zdvořile usmál, Pia jen protočila panenky. Znala Michela příliš dlouho na to, aby ještě dokázala komentovat jeho mánii počítat přiťuknutí.

„No, tady je,” vytáhl Michele na stůl plechovku od medu.

„O co jako jde?” otočil jsem se na Matthiase. „Kirilenko nadskakoval, když viděl, jak ji Michele odváží.”

„To mi povídej,” vložil se Garri. „Takovou sodu, jakou nám pak dal, jsem nezažil.”

„Proč?”

„Nevím, nic konkrétního, ruské věci prý mají zůstat Rusům.”

„Jestli,” zablesklo se Michelemu v oku, „nechce stopit důkaz, že baštíte prošlé potraviny. Tohle by mohlo zajímat hygienika,” zaklepal nehtem na datum výroby.

„Ukaž,” naklonila se rozjařeně Pia bratrovi přes rameno a vyprskla smíchy.

„No,” přidal jsem se, když se konečně plechovka dostala také ke mně, „je, pravda, poněkud prošlá.”

„A jak jsi k ní vlastně přišel?” obrátila Pia na Matthiase svá nevinná kukadla.

Všichni jsme na něj obrátili oči. Matthias se chvíli ošíval, pak si dolil vodku.

„Ona je to taková podivná historie. Jednoho dne jsem ji prostě našel mezi svými věcmi. Byla pečlivě zabalená, aby bylo vidět, že to v žádném případě není na vyhození.”

„A nic víc? To jsi nepátral?”

„Prý nepátral! Pátral, proto jsem tu ještě vytvrdl, jinak už bych byl zpátky na Zemi. Ale nic jsem nenašel, tak jsem to vzdal. Asi to opravdu nic nebude.”

Plechovka oběhla druhé kolo, nakonec skončila na stole.

„Nemáš alespoň podezření, kdo ti ji podstrčil?”

„Ten den jsem měl domluvený rozhovor s Božkovem a Ozerovem. Právě se vrátili z výpravy k místu dopadu Luny 15. Vlastně to byl můj nápad, chtěl jsem jet s nimi, ale to nešlo.”

„To si pamatuji,” rozvzpomněl se Garri. „Hodně si od toho slibovali. Chtěli zjistit, jaký vliv má dlouhodobé působení zdejších podmínek na materiál sondy.”

„No, právě. Chtěl jsem mít z první ruky, jak to tam vypadá, jak moc se sonda rozbila... Chtěl jsem Božkova s Ozerovem i trochu proslavit, dobře jsme si rozuměli. Jenomže jsem se s nimi už neviděl. Okamžitě byli převeleni zpět na Zem.”

„A opravdu se od té sondy vrátili? Nezůstali tam někde venku? Když jsi je ani neviděl.”

Matthias jen pokrčil rameny. „Oficiálně se mluvilo o nemoci z ozáření. Ale už mi nikdo nevysvětlil, proč jsem je nesměl navštívit. Tak skončilo mé interview. Místo něj jsem našel v pokoji plechovku od medu. Ani nevím, zda to spolu doopravdy souvisí.”

„Já je také nesměl ani vidět,” vložil se do vyprávění Garri. „Chtěl jsem se dozvědět víc, jenomže hned další lodí přiletěl Kirilenko a začala vojna jak řemen. Nikdo nesmí nic udělat bez dovolení, všechno musíme hned hlásit...”

Při posledních slovech Matthias zkameněl a pomalu upřel na Garriho tázavý pohled. Ten ještě chvíli vyprávěl o Kirilenkovi a jeho metodách. Na konec si však všiml upřeného Matthiasova pohledu a i nám začalo docházet, oč tu běží.

Zadrhl se vprostřed věty a podíval se Matthiasovi do očí. Chvíli do nich hleděl. „Nevím ale,” pokýval vážně hlavou, „proč bych mu měl hlásit nějaké opilecké řeči s kamarády.”

• 

Probudil jsem se svěží a s podivuhodně jasnou hlavou. Když si vzpomenu, jak jsme si ještě v ranních hodinách prohlíželi prázdnou láhev vodky, tak je to až k neuvěření. Říká se, že po kvalitním pití není kocovina. S myšlenkou, že na tom možná něco bude, jsem vyšel z pokoje. První, na koho jsem narazil, byl Michele.

„Jdu si k Pie pro aspirin.”

Prohlédl jsem si ho. Vůbec nevypadal jako někdo, kdo si myslí, že po kvalitním pití není kocovina.

„Nějak mi to včera nesedlo. Asi to zlato.”

„To bude ono,” souhlasil jsem soucitně a zaklepal na Piiny dveře.

„Já ji z toho pelechu vytáhnu,” došla Michelemu trpělivost už po páté sekundě a bez pozvání vtrhl dovnitř.

„No co je!” ozval se podrážděný dívčí hlas a za chvilku vyšla z koupelny Pia s hučícím fénem v pravé ruce.

Michele se ani nepokoušel něco vysvětlovat a zamířil rovnou k lékárničce.

Pia se nadechla, zhodnotila barvu bratrova obličeje, odložila nějakou jedovatost na později, až si ji bude Michele schopen náležitě vychutnat, a vrátila se k péči o své vlasy.

Ozvalo se zaklepání.

„No to je zase den,” zaúpěla, až se Michele chytil za hlavu, jako by se pokoušel nacpat explodující mozek zpět do lebky, „dále.”

„Tak jsem tady,” bodře zahalasil Garri. „Jdu na ten odběr.”

„Po tom včerejšku? Kdo ví, co bych naměřila.”

„Vždyť jsme moc nepili,” divil se Garri. „Určitě ne nějak víc než normálně.”

Teď jsem viděl, že přehání. Není na Měsíci tolik vodky, aby takhle mohl pít každý den.

„Raději ne, Garri,” usmála se Pia. „Necháme to na zítra.”

„Zítra se nekonám, za chvíli vyrážíme, kdo ví, kdy se vrátíme.”

„Kam?”

„Jo, vy to vlastně nevíte. Vezeme Valentina na Jedničku.”

„Valentina?”

„Jakou Jedničku?”

„Proč?”

„No na Jedničku. První základna u Mare Novum. Podobné jako tady, lávové tunely, ale okolí je příliš členité. Když objevili zdejší komplex, tak se přestěhovali sem. Na Jedničce zbyly jen vědecké přístroje a záznamová zařízení. Valentin tam bude v izolaci. Tady ho nemá kdo hlídat.”

„To se ho tak bojí?”

Pokrčil rameny. „A mají riskovat, co se mu zase v té jeho hlavě vylíhne? Tam mu nebude nic chybět, může dohlížet na přístroje, beztak jich pár vypovědělo službu a nikdo nemá čas si s nimi hrát. Zatím na Zemi vymyslí co s ním. Bude to pro něj lepší, když neuvidí kremaci Valentiny...”

Zarazil se, když zaregistroval, jak jsme ztuhli. Pia s vlasy ještě mokrými vypnula fén.

„No nedělejte, že jste to nevěděli! Kirilenko s tím vyhrožuje, co je tady.”

„No, nevěděli,” probral se první Michele, se sklenicí něčeho šumivého v ruce.

„Jo, je to tak. Ohání se nějakou evropskou směrnicí, že se na Měsíci smí pohřbívat jen zpopelněním. Bojí se rozšíření životaschopných zárodků a virů na cizím kosmickém tělese. Jako by to tu denně nedezinfikoval sluneční vítr. Dokonce tu někde máte kremační pec, kdyby to někoho kleplo tady.”

„No to mi posyp hlavu,” dosedla Pia do křesla.

• 

„To je sprosťárna,” vzpamatovala se jako první Pia, jen co za Garrim zaklaply dveře.

„Vždyť je to jedno,” mínil Michele, kterému se pomalu začala vracet barva do obličeje.

Skoro bych se přiklonil k jeho názoru, kdybych si nevybavil slib, který jsem nedávno dal majiteli jedněch zoufalých očí.

„Pia má pravdu, Michele, tohle by si měli určit rodiče.”

„O co mu vůbec jde, čumákovi studenýmu,” znovu vybuchla Pia. „Nechápu, že mu jde George na ruku. Je to věc evropské části. Nikomu do toho nic není.”

„Co by, nové koště asi dobře mete...” zauvažoval Michele, zrovna když jsem také otevřel pusu, ale Pia jen mávla vztekle rukou a podívala se na mne.

„George není konfrontační typ. Viděl jsem ho s Kirilenkem, raději se od něj drží dál. Nebude riskovat diplomatickou roztržku kvůli banalitě. Zvlášť když se Kirilenko ohání našimi vlastními směrnicemi.”

„No, to jsou všechno jen akademické řeči,” uzavřel Michele popuzený Piinou pohrdlivou reakcí. „My se můžeme jen rozčilovat.”

„Nikdo se nerozčiluje,” vyjela znovu Pia.

„Tak co chceš dělat, ukrást mrtvolu a schovat si ji pod postel?”

Chtěl jsem říci něco na uklidněnou, ale i bez toho jsme všichni náhle zmlkli.

„No,” začal jsem pomalu formulovat myšlenku, „nemuselo by to být zrovna pod postel.”

„Ale kam ji tady chceš schovat,” podíval se na mne Michele a už to neznělo ani trochu výsměšně.

„Kdekoli, venku je plno skal, pod kameny se jedna malá schránka ztratí.”

Pie se zaleskly oči vzrušením. „Kdy to provedeme?”

„Brzděte. Oba. Jak chcete dostat povolení na cestu ven...”

„Teď budou výstupy, když se opravuje vlak...”

„... a hlavně, jak ji povezeme? Chcete ukrást měsíční vozidlo? I obyčejný rover byste museli hlásit, krytý vůz na větší vzdálenosti je už na doporučení velitele stanice.”

„Hm, škoda,” pokrčil rameny Michele. „Tak jdem zase do pracovního procesu.”

„Založíme nový krystal,” povzbudil jsem ho.

„Jo,” mrkl na mě.

 Příští díl: zde