Sovětský svaz boj o Měsíc prohrál. Moc však nechybělo a měl vzorky měsíční horniny o pár hodin dříve než Američané.
Sovětský svaz nikdy o dobytí Měsíce neusiloval. Tak tvrdily oficiální prameny od chvíle, kdy už bylo jasné, že tento závod nevyhrají. Takový postup asi nepřekvapí nikoho, kdo si vzpomene na ostatní sovětské kosmické aktivity. O snahách dobýt vesmír se mluvilo jen v neurčitých obrysech, dokud jednoho dne americká pozorovací stanice sítě Mintrack nezaregistrovala pípání, které identifikovali jako umělou družici. Sputnik 1 jako první umělé těleso obletěl Zemi. O pár let později byl Jurij A. Gagarin ještě dopoledne 12. dubna 1961 naprosto neznámá osoba a již večer celý svět věděl, že člověk překročil hranice kosmického prostoru. Utajování je v mentalitě této kosmické velmoci prostě organicky začleněno.
Kennedyho vyhlášení programu dobytí Měsíce v roce 1961 brali Rusové jako propagandistický tah a mávli nad ním rukou. Vzpamatovali se až o pět let později, kdy tajně vyhlásili vlastní program. Dnes, když víme, že se na Měsíc nakonec nedostali, se dá jen těžko rozhodnout, zda by se jim to povedlo, kdyby měli více času. Spekulovat se dá o lecčems. Program byl nesoustředěný, paralelně se vyvíjely dvě koncepce, což tříštilo síly. Co kdyby běžel program jen jeden? Co kdyby Brežněv nevyšoupl Chruščova v tu nejméně vhodnou chvíli? Nebo co kdyby nečekaně nezemřel hlavní konstruktér Sergej Koroljov?
V současnosti se soudí, že žádná z těchto okolností by nedokázala zvrátit výsledek závodu. Všechny dohromady možná ano. Dnes, kdy už je každému jedno, kdo byl na Měsíci první a s napětím očekáváme, kdo (a zda vůbec) bude druhý, nám může být jen líto, že byl vývoj nakonec zastaven. Rozpracováno bylo mnoho zajímavých myšlenek, ve své době reálných, i těch, které by do úspěšného konce dokázala dotáhnout teprve dnešní technologie.
Jako nosič měla sloužit raketa N1 s nosností 90 tun. Americký ekvivalent - Saturn 5 dokázal vynést na blízkou orbitu 140 tun. Obě rakety jsou tedy sice srovnatelné, ale Rusům bylo od začátku jasné, že k Měsíci dostanou nejvýše dva kosmonauty. Jeden by zůstal na oběžné dráze kolem Měsíce, druhý by přistál. Koncept poněkud nebezpečný. Brouk a kosmonaut v těžkém skafandru ležící na zádech mají hodně společného, a když jim nemá kdo pomoci na nohy, už tak zůstanou. Obavy jsou to však zcela liché, raketa N1 nedokázala nikdy vystartovat, aniž by zase nespadla, jednou přímo na kosmodrom. Ukázalo se, že uřídit třicet motorů je pro tehdejší techniku nerozlousknutelný oříšek. Nakonec byl program N1 zastaven ve prospěch rakety Eněrgija, s nosností 180 tun. Ta však letěla až dávno po zrušení lunárního programu.
Jedna část lunárního programu však do konce dotažena byla. Samotný Lunární modul LK byl nejen navržen a postaven, byl dokonce odzkoušen i v kosmickém prostoru. Bohužel pouze na orbitě Země, až na Měsíc se nedostal. Při srovnávání s americkým lunárním modulem Eagle nás zaujme několik detailů, které mohou vyvolat úšklebek i uznání technika.
Předně, sovětský modul je neporovnatelně menší. Je v něm místo pouze pro jednoho kosmonauta. Přechod do orbitálního modulu bylo možné realizovat pouze procházkou volným prostorem ve skafandru. Asi není na první pohled jasné, co z uvedeného je hodné uznalého pokyvování. Malý modul, jediný člověk na Měsíci, kosmická vycházka jsou bez diskuse bezpečnostní slabiny. Toto nebezpečí je však vyváženo jednoduchostí, která by mohla mít v kritické situaci větší význam.
Jednočlenná posádka a z toho plynoucí menší (tím pádem lehčí) modul si vystačí se slabšími motory, menšími nádržemi a jednodušším environmentálním systémem. Vynucená vycházka kosmickým prostorem sice vypadá jako koledování si o malér, je však třeba mít na paměti, že spojení na oběžné dráze bylo teprve v počátcích a pokud by se při něm něco přihodilo, pravděpodobnost úspěšného završení mise by šla kvapem dolů. Kosmonaut ve skafandru je i při své neohrabanosti přece jen stále univerzálnější, než jakýkoli automatický mechanismus.
Nakonec se veškeré podobné úvahy ukázaly jako plané. Když Američané poprvé obletěli Měsíc (zatím ještě bez přistání), došlo i vedoucím složkám v Sovětském svazu, že nemohou vyhrát. Chvíli ještě koketovali s myšlenkou, letět na Měsíc rovnou, bez pokusu ho obletět. Nakonec však připadli na řešení bezpečnější. Vydali oficiální prohlášení, že na Měsíc nikdy nechtěli, protože je to pro člověka příliš nebezpečné a nechávají ho pouze automatům.
Bez předsudků a ohledů na politické pozadí třeba konstatovat, že je škoda, že s tímto programem skončili. Potomci automatů, které na Měsíci uspěly, by dnes mohly jezdit po Marsu a vozit z něj vzorky. Připomeňme, že Lunochod 2 dokázal na Měsíci pracovat více než čtyři měsíce a najel bezmála čtyřicet kilometrů.
Propagovaná koncepce - automatizovaný průzkum - slibovala vytasit se s posledním esem, které však nakonec zůstalo v rukávu. To eso mělo oficiální název Luna 15. Tato automatická sonda měla na Měsíci odebrat vzorky hornin a vrátit se s nimi na Zem dříve, než je přivezou američtí astronauti. Let sondy se časově prakticky kryl s letem Apolla 11. Těsně před tím Sovětský svaz oficiálně upozornil Ameriku, že až tam poletí, tak se nemusí bát, že by se srazili s jejich lodí, co už tam bude, protože má jinou dráhu. Z historie víme, že se tedy Američané nebáli a v bezpečí přistáli. Luna 15 bohužel takové štěstí neměla a ztroskotala.
Sovětský kosmický program byl plný strategie - nejdřív udělat a pak ukázat. Můžeme na to nazírat jako na utajování, můžeme si pochvalovat, že neslibují, ale rovnou jednají. Který přístup je životaschopnější, často ukáže až historie. Už dopředu však lze konstatovat, že ten druhý je nejúrodnější půda pro spekulace. Jednu takovou spekulaci kolem Luny 15 jsme vymysleli jako hlavní zápletku sci-fi povídky Měsíční tvář. Pro milovníky spikleneckých teorií máme však smutnou zprávu. Opravdu je to pouze fikce hodná maximálně vědecko-fantastické povídky. Rozuzlení, jak to přesně bylo, se můžete dočíst již pozítří v posledním dílu.
Druhý start nosné rakety N1, 3.6.1969. Automatika rakety zaznamenala poškozené čerpadlo, na což zareagovala vypnutím 29 ze 30 motorů. Raketa se zřítila z výšky 200m zpět na kosmodrom.
