Sci-fi: Benzínka na Japetu 6. část

první díl zde, minulý díl zde 
 

4. Havárie

(Orest)

Sedl jsem si naproti Haně. Vedle mne Herbert, naproti Hana, nad námi průhledná kopule Saturnária. Tenhle název vymyslel Herbert. Solárium tu mít nemůžeme, Slunce je sice pořád nejjasnější hvězda na obloze, ale o pět hvězdných velikostí slabší, než na Zemi. Navíc je teď pod obzorem a ještě tam nějakých čtrnáct dní zůstane. Obloze dominuje Saturn, to je mimo diskusi.

„Cukr?“ přistrkuji Haně misku a sám si házím dvě kostky.

Usměje se. Docela hezky. „Už jste se naučil míchat kafe? José pořád musí ze soudečku.“

Míchání kávy při nízké gravitaci je docela oříšek, pokud nechcete osprchovat okolí. Když na Zemi zatočíte lžičkou, voda u okraje vám vystoupí o milimetr. Tady o pět centimetrů, což v praxi znamená, že kafe pěkně vylítne. Doletí samozřejmě padesátkrát dál, než na Zemi, tak máte co uklízet. Míchat se tady musí samozřejmě úplně jinak. Kdo to nezvládne, pije ze soudečkových hrníčků, které si už svůj obsah umí ohlídat.

„To víte, tady jsme jen ostřílení kozáci.“

Zaklonila hlavu a zasmála se. Chvíli tak zůstala.

„Ten výhled vám závidím.“

„Z raketoplánu není Saturn vidět?“

„Nelítáme kolem něj často.“

„Budete si muset zvyknout, teď když tu budete tankovat...“

„Tak to my teda zase přiletíme. Jestli nebude zrovna pod obzorem.“

„Nebojte, určitě nebude.“

„To byste mi slíbil?“

Vzhledem k tomu, že má Japetus vázanou rotaci a ukazuje Saturnu stále stejnou tvář, mohl jsem se jí za to zaručit. Dokonce jsem jí i slíbil, že dokud budeme sídlit poblíž průsečíku Cassini regio a Equatorial Montes, budu držet Saturn pořád v zenitu.

Herbert cosi zamumlal o pulírování skafandrů a odešel.

Hana samozřejmě o vázané rotaci věděla a ocenila mou snahu dalším zvonivým zasmáním. Pak mi podala pravici. „Já jsem Hana.“

„Orest.“

„Pěkné jméno.“

„Táta měl rád staré Řecko.“

Krátké zabzučení přerušilo slibně se vyvíjející konverzaci. Otočila hlavu a sledovala můj pohled. Na info panelu krátce zablikalo upozornění.

„Co je to?“

„Jen běžné upozornění, že se vrtná věž odpojuje od uzemnění.“

„Cože!“

„To je běžné, tady platí trochu jiné bezpečnostní předpisy.“

„Odpojit uzemnění je tu bezpečné?“

„Někdy ano. Tady je velký problém něco uzemnit. Není to jako na Zemi, kde je vlhká zem. Materiál měsíce není moc dobrý vodič. Při běžném provozu to nevadí, ale když prolétáme magnetickým ohonem Saturnu, dostáváme se pravidelně do palby nabitých částic, které se uchycují na velkých konstrukcích, pak uzemnění nestačí náboj odvádět. Hrozí poškození elektroniky statickým výbojem, a proto vnější zařízení raději odpojujeme a počkáme, až různými svody klesne náboj na přijatelnou hodnotu. Časem to bude chtít, aby každá větší konstrukce měla vlastní uzemnění.“

Vešel Herbert, moc se u těch skafandrů nezdržel. „Stavil jsem se v centrále teleportu,“ oslovil Hanu.“ Z Marsu potvrdili přílet zbytku posádky podle plánu.“

Hana se podívala na hodinky. „Takže za deset hodin.“

„To vám tak akorát doplníme nádrže. Metan už máte po okraj, před hodinou jsme začali tankovat kyslík.“

„Třeba to jednou budete tankovat najednou, jako na Marsu.“

„Třeba, ale zatím nechceme nic riskovat. Až se zaběhneme...“

„Tak to už sem budeme posílat samotný raketoplán v automatickém režimu a my se sem dopravíme teleportem všichni. Pak jen přesedneme a hurá do Kuiperova pásu pro vodu..."

„To už se nezastavíš ani na to kafe?“

„Když mi ho uvaříš... Sakra,“ podívala se znova na hodinky, „kde jsou ti dva?“

„Mick a José?“

„Poslala jsem je zkontrolovat podvozek, dosednutí bylo tvrdší.“

„Kdyby s ním něco bylo, tak už bys to věděla. Prostě se někde zakoukali... Herberte?“

„No?“

„Běž se prosím po nich podívat. Dík.“

„Jasně,“ mrkl na mne Herbert nenápadně, a než za sebou zaklapl dveře, zhasl. Pacholek, takhle jsem to nemyslel.

Místnost se potopila do pološera prosvětleného pouze koulí Saturnu a přízemními pozičkami nouzového osvětlení. Silueta Hany se promítla proti průhledné kopuli. V nastalé temnotě působil Saturn magickým dojmem. Zdánlivě se zvětšil, prstenec, tmavé pásy a světlá pásma, poblíž jižního pólu patrné pablesky polární záře. Sekundu a půl jsem se nechal pohlcovat vzniklou atmosférou. Přesně tak dlouho trvá zvukové vlně, než k vám dorazí ledem z místa položeného tři a půl kilometru hluboko a tři a půl kilometru na sever. Teprve pak, při prvním otřesu, mi došlo, že světla nezhasl Herbert. Nesvítila celá základna. 

(Mick)

„Tak jak jsi daleko s Juanitou,“ nadhodil jsem téma, aby řeč nestála. Mně José nevadí. Je možná blbej, ale proč já bych to měl řešit! Nemám s ním problém. Podá, podrží, když nechci samostatný úsudek, je lepší než cvičená opice.

Podíval se na mne udiveně. „Nó... zatím ji mám... tak nějak na stravu. No.“

„Až tak, jo?“ Pokusím se mrknout na Lucku. Ve skafandru to jde těžko. „Počkej, za chvíli ji budeš i šatit.“

Zase ten pohled jako na chlípného dědka. Asi je vážně blbej. Mně je jeho Juanita ukradená, ptám se jen tak, že o ní sám mluvil s holkama.

„Tak daleko to snad nedojde.“

„To nikdy nevíš,“ chce se mi říct, ale nechám si to raději pro sebe. Konečně, máme zkontrolovat raketoplán, proto nás sem Hana poslala. A než koukat, jak se kroutí odpovědět... Mně je to fuk.

„Není ti něco nápadné?“ ukazuji na raketoplán.

Pokouší se krčit rameny. Nakonec jen rozhodí ruce na znamení, že tahle hádanka je nad jeho důvtip. Ani Lucie se netváří, že by věděla, kam mířím.

„Nebo jsi snad zametal palubu?“ napovídám.

Konečně ho to trkne. Při přistávání zvířily trysky raketoplánu černý prach, který si pak sedl na bílý trup a křídla. Když jsme odcházeli, Hana říkala „pepř a sůl“, a že má blůzu stejné barvy.

„No jo, je čistý. Asi to nějak spadlo.“

„Nějak spadlo! Sfoukl vítr, vid?“ V hlavě mi zapípalo podezření. Vzpomněl jsem si na hodinu fyziky, na lehkou kuličku na niti, která se přilepila k elektricky nabité kouli, a když do ní po nějaké době přetekl náboj, odlétla a držela se v uctivé vzdálenosti. Pokud se tu dělo něco podobného, pak musí být povrch raketoplánu nabitý.

„Jej,“ vykřikl José. Mezi raketoplánem a jeho skafandrem přeskočila jiskra. Bezpečně nemohl nic cítit, ale asi se lekl. Zkusil to znovu, nic. Zmrzlý povrch Japeta je dobrý izolant, skafandr přijal náboj a další se do něj už nevešel.

„Při tankování se letoun nabíjí statickým nábojem. Tos neslyšel? A že je proto potřeba ho pořádně uzemnit, tos taky neslyšel? Kdyby to bylo v atmosféře, tak ta jiskra zapálí nádrž!“

„Ale já ho uzemnil, podívej,“ ukazuje José na šňůru propojující raketoplán s konektorem zemnění. „Kontakt jsem ověřoval,“ brání se už celkem zbytečně. Věřím mu.

„Tohle je potřeba hlásit Haně,“ upozorňuje Lucie.

„Není on line,“ dívám se na vestavěný displej.

„Tak pro ni dojdeme. José, prosím tě... Nebo ne, jestli se nám na raketoplánu hromadí náboj... zaběhnu tam sama.“ Ještě chvíli postála a odběhla zpět k budově. „Budu tu hned,“ slyšeli jsme ještě z vysílačky.

„Tak co budeme dělat, Micku?“

„Co by, počkáme. Zatím dokončíme revizi.“ Což se snadno řekne, ale když máte v hlavě jeden problém, není tam už místo na jiný. Chvíli chodíme kolem stroje.

„Nebo, víš co, José? Najdeme sami, kde je závada.“

„Tak jo.“

„Odpoj uzemnění, proměřím zásuvku.“

José poslušně vytáhl šňůru z konektoru. Pólem elektroskopu se chytám obnaženého vodiče, na displeji okamžitě naskočí hodnoty. Na raketoplánu je skutečně náboj. Pak zasunu pól elektroskopu do konektoru, nic. Elektroskop se nevybil.

„Maj to rozbitý. Vysoká impedance. Asi upadlej drát.“

Konektor je přidělaný na sloupku, zevrubně ho zkoumám. Z druhé strany lze krabičku otevřít. Elektroskopem se dotknu vodiče, náboj okamžitě zmizí.

„Víš co, José? Překlemujem to. Přicvakni to hned sem, za konektor.“

Když se José přiblížil s kabelem a přeskočila jiskra, podstatně mohutnější, než předtím mezi raketoplánem a skafandrem, věděli jsme, že se dílo povedlo. Už jsme ale nevěděli, že v tutéž chvíli elektrický náboj doslova spekl řídicí jednotku teleportu, odpravil pár počítačů a už vůbec jsme neměli tušení, že podobná jiskra přeskočila taktéž mezi dvěma elektrodami v místě položeném tři a půl kilometru hluboko a tři a půl kilometru na sever.

pokračování: zde