Sci-fi: Večeře pro Dragona 7. část

Detailní analýzu hvězdného pozadí provedli až záhadologové. Nanodružice zachycené na zpracovaném snímku jsou vydávány za kosmické lodě mimozemšťanů.

minulý díl zde, první díl zde

„Nechceš se také podívat?“

„Nemám náladu,“ odbyl jsem Sergeje mrzutě. Spojení s Terezou mi vrátilo elán, ale jen na chvíli. Prvotní úleva po navázání kontaktu rychle pominula. Je sice v pořádku, jenomže pořád ve stejné šlamastice. Vážně nemám myšlenky na video.

„Vlastně jsem se neptal, měl bys to vidět.“

„Už jsi mi to ukazoval.“

„Jenomže, tam nebylo dohromady nic vidět. Třáslo se to, půlka přezářená Sluncem... Na Zemi to prohnali filtrama, složili se záběry z dalších kamer... Jen pojď.“

„Stejně nechápu,“ bručel jsem ještě po cestě k Sergejovu monitoru, „k čemu mi bude vidět výbuch z venkovní kamery. Já byl uvnitř a zažil jsem to na vlastní kůži.“

„Nehuč a koukej,“ spustil Sergej sekvenci, když jsem zakotvil za jeho zády.

Na monitoru se objevil záběr ze širokoúhlé kamery posazené na podpůrné konstrukci jednoho ze slunečních panelů. Téměř panoramatický záběr poněkud zkresloval, zato se do zorného pole vešla celá stanice. Vědecký nebo technický přínos kamery by bylo možné snadno zpochybnit, její záběry by těžko posloužily jako podklad k závažné zprávě. Přesto tu byly takové kamery celkem čtyři. Když nechal Imaginar kamery instalovat kvůli přenosům z výstupů do vesmíru, nikoho ani ve snu nenapadlo, že diváci jednou strhnou server neustálým vyhledáváním záznamu výbuchu.

Stanice líně plula vesmírem, zář Slunce odrážejícího se na Dragonu někdo softwarově umravnil, přebuzené pixely kamery nastavil na rozumnou hodnotu, takže jednotlivé moduly byly vidět ostře a zřetelně. Čas v levém dolním rohu odměřoval okamžik výbuchu.

Obraz se začal přibližovat, do středu zorného vplouvalo velké L modulu Kibo. Zprava připlula žlutá šipka a ukázala na stopku spojující válec bývalého vodojemu se zbytkem modulu. Čas se zpomalil. Sekundy se zastavily, desetiny líně narůstaly, obraz se stal trhaný, jak přibýval snímek po snímku.

„Teď,“ ukázal Sergej celkem zbytečně na jasný bílý bod. Ze škvíry mezi válci vyšlehl jasný výtrysk. Nejprve tenký, postupně mohutněl, jak se otvor zvětšoval. Tlak hořících plynů brzy zvítězil nad pevností průlezu, vodojem se začal naklánět, na chvíli odhalil pohled do pekla ve vnitřnostech modulu a utrhl se.

Plameny teď tryskaly ze dvou míst. Jeden z torza Kiba, které zůstalo spojeno se stanicí, druhý, podstatně mohutnější, z utrženého vodojemu. Z něj se nyní stala neřízená střela. Jako rozvázaný pouťový balónek ze sebe chrlil plyny, letěl, kam ho reakce nesla, měnil nečekaně směr.

Čas se postupně vrátil do reálné rychlosti svého toku, kamera se oddálila a opět obsáhla celou stanici. Charakter výtrysku se také změnil. Plameny se ukazovaly jen sporadicky, nyní stlačené plyny vypuzovaly především hektolitry vody a vodní páry.

Instinktivně jsem uhnul hlavou od monitoru, když se utržená část Kiba řítila směrem ke mně. Kamera uhnout nemohla, poslední, co přenesla, bylo čelo modulu deformující sluneční panel.

Obraz přebrala vzdálenější kamera. Kondenzační pruh táhnoucí se za Kibem vizualizoval jeho složitou dráhu. Voda, kterou postupně osprchoval větší část stanice, začala ve vakuu vřít a pomalu zamrzala. Postižená místa připomínala ledové království.

Výtrysk zvolna slábl, jak docházela voda i hnací plyn. Troska se však nevzdávala. Opět se přiblížila, zlehka se otřela o Uzel 2, změnila směr a vydala se na druhou stranu stanice. Teď, když plula podél modulů, bylo vidět, že její rychlost není příliš veliká. Což bylo naše jediné štěstí, protože když na konci své pouti narazila do Sojuzu, nenarušila jeho integritu. Na zablokování mechanismu uzavírajícího průlez to ovšem stačilo.

„A Tereza už tam v tu chvíli byla,“ povzdechl si Sergej při pohledu na bývalý vodojem ztrácející se v kotrmelcích mezi hvězdami.

„Zdá se, že stanice to přežila celkem bez újmy,“ změnil jsem co nejrychleji téma.

„Měli jsme kliku. Kibo, nějaké ohnuté sluneční panely... a ten Sojuz, samozřejmě,“ zabručel nakonec.

„A ještě bude potřeba vyčistit Uzel 2. Stěny jsou plné sazí.“

„Už jste to viděli?“ objevil se za námi Derek, „píší o nás.“

„No aby nepsali.“

„Kde?“

„Třeba tady,“ naklonil se Derek nad Sergeje a vyťukal pár povelů do vyhledávače.

„Astronauti přežili kosmickou explozi! Velký třesk na nízké orbitě. Hosté nakvap utíkají z kosmohospody!“

Protočil jsem panenky. „No, to si počteme!“

„Jsou k tomu i videa. Některé články vypadají seriózně.“

„Třeba tenhle?“ ukázal jsem na titulek „Vesmírné neštěstí, nebo mimozemský experiment?“

„Počkej,“ rozchechtal se Sergej, „to by mě zajímalo.“

Ani se nezeptal a odklikl odkaz. Autor dospěl k závěru, že explozi způsobili mimozemšťané, aby mohli sledovat reakce pozemšťanů na krizovou situaci. Jako důkaz přikládá video, na kterém jsou sondy mimozemského původu sledující naši stanici.

Zdroj videa se opět odvolával na kamery Imaginaru, tentokrát byl ovšem obraz zaměřen na hvězdné pole kolem stanice. Zatímco se stanice otřásala výbuchem a kolem poletoval utržený vodojem, hvězdy seděly na svých místech jako přibité. Skoro všechny. K některým autor přikreslil malé červené šipky. Při zevrubné prohlídce nevypadaly jako body, ale jako malé bílé plošky, a hlavně - pomalu měnily svou pozici.

Pohlédl jsem na Sergeje, naše oči se setkaly. „Ty víš, co to je, viď?“ ptaly se mne. Těžko bych mohl tvrdit, že jsem nepoznal nanodružice, které jsem včera sám vypustil. Neměl je nikdo vidět. Nebýt zvýšeného zájmu posledních hodin, ani by je nikdo neviděl.

„Tady to pokračuje,“ ukázal Derek na odkaz v kolonce Mohlo by vás také zajímat. Byl tam jediný článek: Radioamatéři zachytili tajemné datové pakety. Ani jsem tam nemusel klikat, abych věděl, že ty datové pakety letí na stejné frekvenci, jako vysílají nanodružice.

Když to vezmu kolem a kolem, lepší reklamu si Lior pro svůj vynález přát nemohl.

***

„Rozumím, vyčkáme na další, končím spojení,“ klepl Sergej do klávesnice a otočil se k nám.

Nebylo třeba cokoli dodávat. Rozhovor se Zemí vyzněl jednoznačně. Nevědí, co s námi.

„Ale platit za delší pobyt nebudu,“ zasmál se Derek.

Ohlédl jsem se. Nic nepředstíral, úsměv přes půl hlavy svědčil o tom, že naši situaci nepochopil. Celé to bral jako pokračování dobrodružství. Snad je to tak lepší.

„Já nebudu na nic čekat,“ ignoroval jsem Dereka i jeho slabomyslnou poznámku.

„A co chceš dělat?“ spíš si povzdechl než vyzvídal Sergej nezvykle měkkým hlasem. „Sojuz... zkoušeli jsme to snad stokrát. Musíme počkat, co vymyslí na Zemi. Je jich na to víc.“

„Tak to zkusíme po sto prvé. A když to nepůjde, tak třeba...“

„Neblázni...“

„Já v tom Terezu nenechám, představ si, jak jí tam je. Úplně sama.“

„Úplně sama není, je s nimi ve spojení, my se s ní můžeme taky spojit.“

Na tohle se nedalo nic říct. Ani jsem nechtěl.

„Proč vlastně nemůže otevřít?“ přerušil po chvilce ticho Derek.

„To kdybych věděl!“ skoro vyštěkl Sergej. Vida, také má nervy na pochodu.

„To kdybych věděl,“ zopakoval, „tak bych s tím třeba něco udělal. „Na Zemi také nevědí. Všechny údaje, všechny senzory v pořádku, akorát, že nejde pohnout zámkem. Sojuz dostal po výbuchu zásah. Možná se něco zkřivilo.

„Sojuz dostal zásah?“

Dereka ta informace očividně zasáhla.

„Klid,“ mrkl jsem na Sergeje, aby raději situaci před Derekem nerozebíral, „hermetičnost porušená není, Terka je zatím v bezpečí.“

„Takže se mu nic nestalo? Je schopný letu?“

„No,“ snažil jsem se získat čas, „to budeme ještě muset prošetřit.“

„Tys neviděl tu utrženou sluneční baterii?“ ptal se Sergejův pohled.

„Budeme muset udělat inventuru potravin,“ odklonil jsem v náhlé inspiraci téma hovoru, „pro případ, že bychom se tu nějakou dobu zdrželi.“

„Dobrý nápad,“ přistoupil na hru Sergej. „Alespoň se nějak zabavíme, než pozemšťani na něco přijdou.“

Úkosem se podíval na Dereka, jak na něj zapůsobila zmínka o pozemšťanech. Pokud čekal zájem nebo snad úsměv, zklamal se.

„V Sojuzu jsou zásoby na tři dny pro tři lidi. Tereza sama vydrží v pohodě deset dní. Do té doby...“

„Až ten Sojuz zprovozníte,“ vpadl Derek do řeči, „kdo v něm poletí a kdo v tom druhém?“

Jako na povel jsme se na něj otočili. Sergejovi jsem do obličeje neviděl. Jestli se tvářil jako já, musel Derekovi přejít mráz po zádech.

Orbitální stanice popoletěla hezkých pár desítek kilometrů, když konečně Derek porušil ticho.

„No,“ vysvětloval, „Sojuz uveze tři lidi. My budeme čtyři, musíme se nějak rozdělit. Asi dva na dva, ne? Tak se ptám, v kterém budu já.“

„Ve kterém budeš chtít,“ odpověděl Sergej hlasem o teplotě polévky gazpacho. „Ale...“

Jestli měl Sergej ještě něco na jazyku, dal mu bzučák komunikátoru šanci jedovatost spolknout.

„Co je nového,“ přeskočil Sergej všechny formality a požadované protokoly navázání komunikace.

„Dragon šťastně přistál, pacient je stabilizovaný s dobrou prognózou na brzké uzdravení. Cestující bez jakékoli újmy, první pozdravy patřily posádce, drží vám palce.“

„To nám pomůže,“ řekl nahlas Derek a já si pomyslel to samé.

„O zablokovaném Sojuzu ještě nevědí. Na řešení stále pracujeme, mnoho možností nezbývá. Připravte se na možnost, že to vnitřkem nepůjde.“

Komunikace ještě chvíli pokračovala. Vím, že jsem se jí i aktivně účastnil, odpovídal jsem na otázky ohledně zásob vody a potravin, ale v paměti mi pořádně nic neuvízlo. Větší část mozku byla paralyzována myšlenkou, že to vnitřkem nepůjde. Pokud si dobře pamatuji, vnějškem to nejde už vůbec.

***

„Terinko,“ přisunul jsem se blíž k mikrofonu, „tak ses nám prý zabouchla.“

Na druhé straně se ozvalo uchechtnutí. Takový ten zanedbatelný úsměšek, kterým druhý naznačuje, že oceňuje mou snahu o humor a bude se snažit nemyslet si, že jsem nenapravitelný mamlas. Nicméně, za okamžik následoval druhý, už veselejší, pak dušené vyprsknutí, které přerostlo v upřímný zvonivý smích a nakonec bylo slyšet jen ničím netlumený bezbřehý chechtot. A ještě něco jsem slyšel. Potahování nosem svědčící o potocích slz, které se uvolnily spolu se smíchem. Všechno to přestálé napětí a potlačovaný strach se naráz uvolnily v jeden osvobozující výbuch emoce. Čím déle se Tereza smála, tím temnější padal na mou duši stín. Cítil jsem všechno to peklo, kterým si musela v posledních hodinách projít.

„Promiň,“ stále se ještě zalykala smíchem. „Tys mě vždycky dokázal rozesmát.“

Odmlčela se. „Stýská se mi po tom.“

„Zase tě rozesměju, neboj,“ sliboval jsem. „A kdyby to nestačilo, tak bych tě pohladil... kdyby to šlo.“

Teď jsem se odmlčel já. „Myslíš, že ten hovor monitorují?“

Zase se rozesmála. „Na to vezmi jed!“ souhlasila už opravdu vesele. „Ale až se uvidíme, řekneš mi to znovu, viď?“

„Uvidíme se za chvíli, už vymysleli, jak tě dostat ven.“

„Já vím,“ zase posmutněla. „Do teď jsme to probírali. Bojím se.“

„Neboj, budeme na to tři. Sergej je starej kozák. Dobře to dopadne.“

„Ale co pak? Prý jsme přišli o všechnu vodu.“

„Poletíme domů. Stejně nám to mělo brzy končit. Akorát, že neodletíme Dragonem, ale Sojuzem.“

„Nevejdeme se.“

„Sergej zůstane tady, Země už rozhodla. Počká na přílet další mise za měsíc.“

„A co ta voda? Snad zbyla nějaká v ruské části.“

Ťala do živého. Jen já a Sergej víme, jak to je se zásobami vody v ruské části. V hlášení jsme poněkud opominuli zmínit, že jsou díky mým pokusům s nanodružicemi téměř na nule. A při každé recyklaci se část objemu ztratí. Nemá cenu Zemi znervózňovat. Matematika jednoduchá. Voda není, jeden tu musí zůstat, jeden... Sergej si myslí, že je to jeho věc, že on tu zůstane. Netuší, že ho na poslední chvíli natlačím do Sojuzu a pevně zabouchnu. Já vodu ukradl, já budu mít žízeň. Kdybych to neudělal a i kdyby mne pak soudy nakrásně osvobodily, nemohl bych žít s vědomím, že Sergej...

„Pořád si opakuju, co budu dělat,“ vytrhla mne z temných myšlenek Terka.

„Já taky.“

„Když zapomenu, tak mi vysílačkou napoví, že jo?“

„Na to vem jed zase ty.“

„Pořád to zkouším vnitřkem. U sebe poklop otevřu, ten váš se nehne.“

„Já vím, Sergej zkoušel všechno od domlouvání až po kladivo.“

„On má kladivo?“

„Jo, na fotce s Gagarinem. Má sovětský frčky.“

Zase se zachechtala. „Ty si blbej!“

„No, koukám, že už na tebe lezou roupy,“ ozval se za zády Sergej. „Nejvyšší čas vyrazit do akce.“

pokračování: zde