Sci-fi: Večeře pro Dragona 8. část

minulý díl zde, první díl zde

Chlapi,“ spustil snad už po desáté Derek, „snad do toho opravdu nechcete jít?“

Mačkali jsme se před přechodovou komorou a Sergej mi pomáhal do skafandru. Nasoukat se sám do takového krámu je ve stavu beztíže prakticky neřešitelný úkol. Sergej je šikovnější, snad to zvládne, i když má pomoc bude velice omezená mým vlastním skafandrem. S Derekovou pomocí jsme nepočítali vůbec. Jednak na to nebyl pořádně školený a hlavně v jeho duševním rozpoložení by nám stejně asi moc nepomohl.

„Máš snad lepší nápad?“ odsekl Sergej a už se ani nesnažil zakrýt podráždění.

„Co tím získáte? No co tím získáte, řekni! Na Zemi si něco vymyslí a vy nasazujete krk.“

„Tak nebezpečné to nebude.“

„To vyprávěj Frodo Pytlíkovi. Servírka bude manipulovat se Sojuzem, něco zbodá a vy si to odnesete.“

„Neboj,“ uklidňoval jsem ho skoro upřímným smíchem, „když se nevrátíme, máš celý Sojuz pro sebe.“

„Ale já ho neumím obsluhovat!“

Sergej ztuhl evidentně, na mně to nebylo přes skafandr poznat. To, co jsem nadhodil jako vtip, abych tu celou trapnou konverzaci zametl pod koberec, on vzal vážně. Vlastně to tak myslel úplně od začátku.

„Hele, chlapi,“ využil pauzy, „mně je Terezy taky líto, ale když ji dostanete ven, stejně se s námi do druhého Sojuzu nevejde.“

Zatmělo se mi před očima a někdo vypnul čas. Ještě jsem se slyšel, jak křičím něco, co v tóře nepíší a pak jsem namačklý na stěnu vedle Dereka. V půlce skafandru jsem mu nemohl ublížit tak, jak bych si v tu chvíli přál, dokonce jsem ho ani netrefil. Přesto se tvářil vylekaně a ustupoval chodbou pryč.

„Aarone!“ zahřměl Sergejův hlas. „Máme tu práci. Nerozptyluj se. Zbiješ ho pak,“ dodal už tišeji, když jsem se vrátil na místo.

Nastavil jsem ruce a Sergej mi začal navlékat horní polovinu skafandru.

„To je hajzl!“ zasyčel jsem ještě.

„Nech to plavat,“ domlouval mi, když už ve skafu mizela i hlava. „Je pod velkým tlakem...“

Náhle ztichl, oblékání zamrzlo na mrtvém bodě.

„Co se děje?“

Žádná odpověď.

„Slyšíš?“

Opět nic. S hlavou ve skafandru jsem nic neviděl. Mám dokončit oblékání, nebo...? Rozhodl jsem se pro druhou možnost a pokud možno co nejrychleji jsem se vysoukal ven.

V místnosti nikdo nebyl. Vyplul jsem k východu. Skafandrové kalhoty bránily v pohybu, ale nevěděl jsem, co se děje. Než bych se z nich dostal...

„Sergeji! Kde jsi!“

Z chodby jsem zaslechl těžko popsatelný zvuk a tlumený hovor.

„Buď v klidu, kámo, ten židák ti nepomůže.“

Vyhlédl jsem průchodem ven. Chodbou, směrem k Sojuzu čekajícímu na naši evakuaci, ustupoval Sergej. Vypadal nějak podivně. Couval s hlavou zakloněnou dozadu, ruce i nohy rozhozené náhodnými směry. Do podbradku se mu zapichovala špice ostrého nože tak silně, že mu naprosto znemožňovala mluvit. Ruka držící nůž mizela kdesi za jeho zády, stejně jako druhá ruka objímající ho kolem pasu. Obě ruce patřily jedinému majiteli.

„Dereku!“

„Nesnaž se mě zadržet,“ ozvalo se za Sergejovými zády, „nebo to odskáče.“

„Pusť ho, nejsi vrah.“

„Myslíš? Já jsem selfmademan. Umím se ohánět.“

„Nic tím nezískáš. Dole půjdeš do basy.“

Dereka jsem stále neviděl. Táhl svou oběť tak šikovně za sebou, že i kdybych měl čím ho trefit, musel bych zasáhnout Sergeje. Ten se občas pokusil vyprostit se, ale pokaždé to mělo za následek jen to, že vykošťovák zatlačil pevněji na jeho podbradek. Kolem špice zabořené do kůže vyklouzávaly první kapky krve.

„Pochybuju. A i kdyby, radši zavřenej než mrtvej.“

„Nikdo tady nezemře! A jestli, tak to nebudeš ty. Ty máš své místo v Sojuzu jisté. Terka taky. Zůstane tu Sergej nebo já.“

„Neuč mě znát lidi! Až mě nebudete potřebovat, tak se mi stane nehoda.“

„Už teď tě nepotřebujeme. Mohli jsme tě oddělat už dávno.“

Na chvíli znejistěl.

„To jste asi měli,“ odtušil po krátké odmlce.

„Dereku, pusť ho. Nikdo se o tom nedozví, na všechno zapomeneme.“

„To jsou řeči.“

Pomalu jsme došli k Sojuzu. Nepohybovali se příliš rychle, ale i tak jsem jim v napůl oblečeném nemotorném skafandru sotva stačil.

„Nemůže ti to vyjít. Budeš ho muset na chvíli pustit. Pak se strhne rvačka a někdo to odskáče. Ty nebo on. Tak jako tak neodletíš.“

„Nikoho pouštět nebudu, neboj.“

„Budeš muset, až si budeš brát skafandr, až bude Sergej pilotovat...“

„Skafandry nepotřebujeme. A až se odpálíme, klidně ho pustím. Stejně už nebude mít jinou možnost, než se poctivě věnovat řízení.“

Během řeči se protáhl otvorem do Sojuzu. Nůž si přehmátl, teď ho zarýval ostřím do Sergejova krku. Udělal to zcela automaticky, opravdu se vyznal.

„Aarone,“ ozval se, když oba zmizeli uvnitř, „měls pravdu, nejsem vrah, nevraždím. Zbytečně nevraždím,“ upřesnil. „Až budeme v přistávacím modulu, můžeš si přisednout. Terku stejně nezachráníš.“

„Polib si.“ Dostal jsem nápad. „Mimochodem, až se tam uvelebíte, stejně neodstartuješ. Nechám otevřený vnější poklop. Automatika nedovolí odpal.“

Zamyslel se jen na chvilku. „Dobrý pokus,“ pochválil mne posměšně. „Až se uvelebíme, jistě najdu velké červené tlačítko s nápisem 'nouzový start'. Tak pak nezapomeň rychle zabouchnout, nebo ti v tom vakuu polezou oči z důlků.“

Zasmál se vlastnímu vtipu a nohou přibouchl dvířka. Vrhl jsem se dopředu, ale než jsem se k nim dostal, patrně je zevnitř zablokoval. O nic dalšího jsem se nepokoušel, nechtěl jsem ohrozit Sergeje. Bude pilotovat bez skafandru, jakákoli sabotáž z mé strany by se mu mohla vymstít.

Nakonec jsem zavřel i vnější poklop. S tím velkým červeným tlačítkem se alespoň pomyslně přiblížil ke skutečnosti. Rozhodně jsem nepochyboval, že při své inteligenci dokáže Sojuz odpálit i proti Sergejově vůli. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Po pár minutách proběhlo stanicí lehké zachvění. Sojuz se odpoutal.

***

„Adonai!“ zabědoval jsem, „drž to pořádně.“

Moc to nepomohlo. Se stejným úspěchem bych mohl šoulet na zeď házet. Nadávat robotovi nepomůže ani trochu.

„Nerozumím, Aarone, co se děje?“

Tak tohle byl pro změnu dispečer ze Země. Pár chvil poté, co Sergej bezpečně přistál a Dereka zhaftli, hned jak vystrčil nos z modulu, ohlásil se krizový tým, že mají řešení, a já začal nacvičovat. Postup záchrany ani moc nezměnili, jen ho přizpůsobili. To, co měl dělat Sergej, teď padlo na mne, to, s čím jsem mu měl pomoct, musím zvládnout sám.

„Nic nespěchá,“ vtloukal mi do hlavy školitel od první chvíle. „Tereza vydrží, ale ty se nesmíš splést!“

Tak jsem nespěchal, ale nacvičovat nebylo jak. Většina nácviku spočívala v tom, že jsem pořád dokola omílal postup, odpovídal, jak řešit všechny myslitelné eventuality, a když už jsem neudělal žádnou chybu, celé jsme to ještě dvakrát projeli. Nakonec mi poslali upgrade pro zdejšího robota Robonauta 2. Jediné, co teď umí, je pomáhat druhému do skafandru. A mimochodem, jde mu to dost blbě. Proto jsem ho seřval.

„To nebylo na tebe,“ odpověděl jsem konečně na dotaz.

„Aha, takhle,“ pochopil po chvíli. „Tak se nezlob, kluci se s tím mazlili celou noc, ale asi málo.“

„Už je to v pořádku,“ konstatoval jsem již s hlavou v přílbě. „Můžu ven.“

„Zamítá se! Nejdřív kontrola.“

Musím konstatovat, že mne péče celého toho pozemního sboru velice brzy začala lézt na nervy. Když Imaginar koupil dosluhující ISS, zabalil i pozemní kontrolu. Bylo věcí Imaginaru, co se tady nahoře děje. Celá podpora se smrskla na několikačlenný ospalý tým, který se občas zeptal, jestli je všechno OK, a to mu stačilo. Skoro nostalgicky jsem na ty doby vzpomínal. Po havárii převzali řízení akce profíci a já si připadal jako Robonaut 3. Navlékni, utáhni, probuď se, usni! A teď, když bych už měl venku vyprošťovat Terku ze Sojuzu, tak... darmo mluvit.

Bylo to k nepřečkání, ale když jsem nakonec všechno zkontroloval a nahlásil, usoudil komitét, že mohu podniknout EVA. Do teď jsme jen lezli ven. Se Zemí za zadkem podnikám Extra Vehiculární Aktivity. Ať se jdou bodnout!

„Zapínáme konferenční spojení,“ ozvalo se mi v přílbě, sotva jsem vyšel z komory a připoutal se. „Slyšíme se?“

„Tady Tereza, slyším,“ ozval se vyplašený hlásek.

„Příště odpovídej - pozitivní,“ napomenul ji hlas ze Země.

„Tady Aaron, kompletně pozitivní.“

„Výborně,“ přešel mé popíchnutí bez komentáře, „teď zahájit přesun na Sojuz.“

Začalo jít do tuhého a přece jsem rozkaz přijal s úlevou. Konečně se něco děje. Přesunu na Sojuz přikládají na Zemi podstatně větší obtížnost, než já. To proto, že neviděli, co jsme tu prováděli ještě... páni, opravdu to není ještě ani týden?

„V pořádku,“ přerušil mé myšlenky hlas, který se mi už definitivně zprotivil, „máme tě na kameře, není třeba, abys nám hlásil každý pohyb.“

Tak vida, přece změna. Asi se bojí, že bych vypadl z koncentrace, kdyby mne nutili podávat hlášení úplně o všem.

„Cíl dosažen,“ odměnil jsem je za jejich přístup. „Připoutávám se k orbitálnímu modulu.“

„Rozumím, vyčkej dalších instrukcí. Posádka Sojuzu se připraví.“

„Připravena.“

„Poslední kontrola skafandru. Zkontroluj...“

„Pozitivní,“ nenechala Tereza domluvit.

Dispečer se na malý moment odmlčel. „OK,“ kývl nakonec, „začni vypouštět vzduch. Při jakýchkoli pochybnostech ventily uzavři.“

Nic se nedělo. Pak mne napadlo otočit se k přistávacímu modulu. Z otvoru v plášti tryskal bělavý pramen rychle se srážejících vodních par. Na Zemi by to byl asi pořádný sykot, ve vakuu nebylo samozřejmě slyšet nic.

„Tlak v modulu na nule,“ hlásila po chvíli Tereza podle domluvy, ačkoli na Zemi viděli totéž.

„Tlak ve skafandru na devadesáti procentech.“

Skafandr Sokol, vymyšlený jen jako bezpečnostní pojistka, kdyby došlo k dehermetizaci kabiny, se rozhodně nehodí k vycházkám do kosmického prostoru. Před vypuštěním vzduchu ze Sojuzu obsahoval atmosféru o normálním tlaku. Ve vakuu se napnul, zvětšil objem a tlak poněkud poklesl.

„Jsi schopna pohybu?“

„Asi ano. Ohýbat ruce i nohy lze. Myslím, že to půjde.“

„Myslet nestačí. Dojdi k východu a vrať se. Při té příležitosti překontroluj záslepky.“

To, k čemu jsme se chystali, nebylo z hlediska palubního počítače moc košer. Palubní počítač si musí myslet, že je vše v normálu a nezbylo než záslepkami ošálit jeho čidla. Nebyl to jediný podvod na zabezpečovací elektroniku, který Terka musela v posledních hodinách spáchat. Nechávalo mne to v klidu. Z kuchyně jsem zvyklý, že mám polovinu kontaktů překlemovaných, abych alespoň pustil mixér. Dovedl jsem si ale představit, jak kontrolní středisko šediví při simulacích, co všechno by se mohlo přihodit.

„Pohybovat se mohu bez problémů,“ hlásila Terka. „Jsem sice trochu jak panáček Michelin, ale moc mne to neomezuje.“

„Dobře, pokračujeme v plánu. Aarone, zkontroluj své uchycení.“

„V pořádku.“

„Terezo, otevři poklop.“

Nejméně používané dveře na světě má Sojuz. Je to malý otvor na boku a za celou dobu života orbitálního modulu se použije právě jednou. Při nástupu kosmonautů do rakety. Při přechodu do ISS se používá jiný otvor. Ten, co teď nedokážeme otevřít.

Na Zemi pod námi pluly obrovské mraky.

„Vše jde hladce, otevírám.“

Spadl mi kámen ze srdce. Nikdo nezaručoval, že boční výlez není pokažený. Pro takový sled událostí bylo připraveno alternativní řešení. Odpal stanice, při nejhorším i po částech. Pak by to muselo jít ráz na ráz. Hlavně urychlená evakuace Terky, protože přistání s nabořeným strojem si na triko nikdo nevezme. Jsem rád, že tuhle část výcviku mohu smazat z paměti.

V otvoru se objevila nejprve přílba, za ní ramena s modrými proužky skafandru Sokol. Do obličeje jsem jí neviděl. I kdyby vytočila hlavu, v očním kontaktu by nám bránilo temeno její přílby. Proto také neviděla to, co já.

„Houstone, máme problém.“

„Co se děje?“ ozval se jeden suchý a jeden polekaný hlas.

„Terko, zpátky, a až se budeš vracet, tak předpaž,“ vysvětloval jsem krkolomně, „musíš jít rukama napřed, nesmíš je mít podél těla.“

Poslechla okamžitě. Možná byla má rada zbytečná, možná by na to přišla sama. Podstatné je, že to nestačilo.

„Nemůžu dál.“ Potlačovaná úzkost byla v jejím hlase jasně zřetelná.

„Nafouklý skafandr je příliš velký, neprojde otvorem. Zkusím ji vytáhnout.“

„V žádném případě, mohl bys poškodit skafandr. Naopak, zatlač ji dovnitř.“

Nechápal jsem proč, ale času nebylo nazbyt. Skafandr Sokol nemá vlastní zdroj kyslíku. Uvnitř modulu se připojuje hadičkou na centrální ventilační systém. Zaslepené hadičky teď volně plandaly u boku, musela vystačit se vzduchem, co má. Dělat rychle, co mi řeknou, byla jediná cesta jak vyhrát.

„Terezo,“ ozvalo se, když se konečně osvobodila z objetí úzkého otvoru, „teď je potřeba, abys vypustila nějaký vzduch ze skafandru. Nech si asi pětinu nominálního tlaku.“

„Nemusíš mít strach, ve směsi máš víc kyslíku než čehokoli jiného, bude ti to stačit,“ ozval se hlas znovu, když se nějakou dobu nic nedělo. Tereza nebyla hloupá, věděla, že je normální mít ve skafandru třetinový tlak a čistý kyslík. Jenomže, tady se mluvilo o pětině. Nakonec se však odhodlala.

„Výborně, vidíme to tu na měřákách. Ještě trochu, stačí. Všechno se zdá v pořádku, jenom tep ti vylítnul, uklidni se. Jsi OK?“

„Jsem.“

Hlas byl tichý, ale pevný.

„Zkouším to znovu.“

Napětí mě drtilo. Kdybych tak mohl pořádně bouchnout kladivem.

„Sakra,“ slyšel jsem Terku. „No nic, tak budu muset ještě nějaký vzduch vypustit.“

„Zamítá se,“ přišel okamžitě rozkaz ze Země. „Další snížení tlaku je nepřípustné.“

„A má snad někdo lepší nápad?“ odsekla Terka. Hlas byl zadýchaný, ale kupodivu prostý jakéhokoli strachu. „Aarone, zastrč mě zpátky!“

Kdyby mi takhle rozkázal sám rabbi Nachman, neposlechl bych rychleji.

„Aarone, až vypustím vzduch, musíš mne vytáhnout, možná nebudu mít sílu sama něco dělat.“

„Kategoricky...“ nedokončil větu dispečer. Slyšel jsem další hlas vysvětlující, že další odkládání nezbytného jen zvýší koncentraci oxidu uhličitého ve skafandru. Došlo mu, že nemá smysl cokoli kategoricky přikazovat. Co neuděláme okamžitě, neuděláme nikdy.

„Zahákni karabinu,“ hodil jsem jí pojistné lano.

„Hotovo, vypouštím vzduch,“ řekla ještě, než se nadechla. Pak sáhla k ventilu a napřáhla ruce směrem ke mně.

„Stačí, to je dost!“ zařval někdo z pozemní kontroly, „to...“

Nedokončil. Neměl co říct.

Okamžitě jsem zabral za lano. V beztíži nemusím překonávat přitažlivou sílu, ale to neznamená, že bych sílu vyvinout nemusel. Pojmy jako hybnost se zachovávají až nesnesitelně pedantsky. A tu hybnost jsem musel dodat pořádně velkou, abych Terezu vytáhl co nejrychleji.

Tah lana zaháknutého za karabinu u pasu působil mimo osu těla, které se začalo otáčet. Tereza si patrně uvědomila, co se děje. Viděla, že takhle by skončila s bokem přitisknutým k otvoru a vpletla levačku do napnutého lana.

Tělo se napřímilo do požadované polohy. Skafandr opět zadrhl v úzkém průlezu, ale vcelku měl kolem sebe dost vůle na to, aby vyklouzl ven.

Lehký skafandr s modrými proužky vypadal vedle mého neohrabaného venkovního EMU jako dítě vedle dospělého. Zbývala nám cesta do přechodové komory, kterou budeme muset zvládnout co nejrychleji.

„Zkontrolujte záslepky,“ poradil hlas ze Země.

„OK,“ vrhl jsem pohled na dvě hadičky, vycházející z Terčina levého boku. Širší hadička pro ventilaci i tenčí pro kyslík byly uzavřeny zátkou.

„Připoutání?“

„Hotovo,“ zacvakl jsem karabinu dlouhého kovového lanka, které nás mělo po dobu cesty spojovat. Odpovídal jsem za Terku. Ta už teď nebyla slyšet, protože odpojila od Sojuzu svůj komunikační kabel.

„Good luck, Aarone. Terko, drž se.“

„Jdeme.“ Chytil jsem se nejbližšího výčnělku a opatrně odpinkl Terku dolů k modulu Zarja. Bylo dohodnuto, že většinu pohybu obstarám já, aby se Terka namáhala co nejméně a šetřila kyslík. Skočil jsem za ní a letěl volně prostorem. První z plánovaných čtyř minut uplývala.

Na modulu Zarja jsme se chytili madel. Vteřina odpočinku. Ručkujeme k americké části. Druhá minuta začíná. Terka se pouští madla, odrážím ji směrem k Uzlu 1. Přelétáme nad spojovacím článkem ruské a americké části. Terka drží svou ventilační hadičku a ukazuje na její konec. Obávám se problému se záslepkou.

Ať je to pravda nebo se mýlím, bude muset hadičku pustit a chytit se čehokoli, až doletí k Uzlu. Hlavně aby nepřeletěla.

„Chyť se, chyť se!“

Nedýchám, nepočítám čas, jakmile jsem dopadl vedle Terky, beru ji kolem pasu a svírám konec její ventilační hadičky, nakolik mi rukavice dovoluje. Už mě nezajímají minuty. Odrážím se, jak můžu, k modulu Quest. Volnou rukou se pokouším ručkovat po laně. Víko přechodové komory je otevřené.

pokračování: zde