Sci-fi: Na dohled Cruithne 1. část

Záblesk přišel zprava a laserový paprsek mě těsně minul. I když jsem dal do odrazu maximální sílu, neletěl jsem moc rychle. V nulové gravitaci kosmické lodi sice nemáte problémy s tíhou, ale hybnost zůstává.

(Elias)

Záblesk přišel zprava a laserový paprsek mě těsně minul. Na tu vzdálenost by byl zázrak, kdyby si našel cíl. Využil jsem krátké pauzy, než se střelci dobije pistole, a nakvap opustil nedostatečný úkryt za nosníkem. Odrazil jsem se a letěl na druhý konec nákladového prostoru. I když jsem dal do odrazu maximální sílu, neletěl jsem moc rychle. V nulové gravitaci kosmické lodi sice nemáte problémy s tíhou, ale hybnost zůstává, s tím prostě nic nenaděláte.

Trvalo věčnost, než jsem se přiblížil k vybranému cíli. Útočníkova pistole mezitím naběhla do pohotovostního režimu. Rozhodl jsem se nedat svou kůži lacino, vypálil jako první, ale minul. Za letu jsem nemohl pořádně mířit. Tím jsem se stal snadnou a hlavně bezbrannou kořistí. Utrhl jsem zrak od ochromujícího pohledu do optiky namířené zbraně a zoufale se rozhlédl kolem sebe. Půl metru ode mne odpočíval přepravní kontejner, dost místa na bezpečný úkryt. Stejné, jako by byl daleko půl kilometru. Pokouším se zachytit některého z úchytů nohou, občas se některého dotknu, ale chodidlo v pevné botě je příliš neohrabané. Za chvíli kontejner minu, další šance úkrytu byl můj původní cíl u stěny přepravního prostoru. Při téhle rychlost nekonečně daleko. Střelec si dával na čas. Věděl, že nemohu nic dělat, míření věnoval maximální péči.

Výstřel přišel jen o zlomek sekundy později, než mne čísi ruka stáhla do bezpečí stínu za kontejnerem.

„Kam spěcháš, Eliasi, zastav se taky na kus řeči.“

„Alane! Chvála bohu. Myslel jsem, že už tě taky dostali.“

„No, na to, že hraju laser game poprvé, tak si nevedu špatně, co říkáš?“

„Za chvíli to odtroubíme, už jsem grogy.“

„To mi povídej,“ bezmála ždímám z trička litry potu. „Ale ještě tu máme rest,“ neočekávaně vyhlédnu zpoza úkrytu, zamířím, pálím a honem se zase ukrývám. „Víš co, Alane? Budeme muset vymyslet nějakou mlhu nebo čoud, aby bylo ty paprsky vidět. Já vůbec neviděl, kam jsem pálil. Práce pro chemika,“ mrkl jsem na něj.

Opatrně jsem vyhlédl, protivník se poněkud posunul vpravo, nejspíš se chystal k výpadu. „Je přesně tímhle směrem,“ máchl jsem rukou někam za kontejner.

Alan se na mne vyčerpaně podíval. „Že tě to ještě baví.“

„Víš, kdo to je? Krempner!“

V Alanovi se uvolnila nějaká pružina. „Ten vůl!“ vyskočil a v letu bez dlouhého míření vypálil.

Na poslední chvíli ho chytám za opasek a stahuji zpět. „Abys nám neulít!“ Sám mám ale co dělat, abych se udržel a neuletěl s ním. Dostávám se nad úroveň kontejneru, věnuji bitevní scéně krátký pohled. Kontrolky na Krempnerově rameni signalizují plný zásah.

„Lepší?“ otázal jsem se Alana s účastí. To, co neopětovaně cítí k Jessice, je jen jedna strana jeho trápení. Kdyby se k ní Krempner choval slušně, snad by jí ho i přál.

„Jenom trochu... jo a mám návrh na další vylepšení hry.“

„Taky mě to napadlo, ale to asi nepůjde, na palubní laser zapomeň.“

Chvíli se zdálo, že se mu představa Krempnera smažícího se pod pořádným paprskem zamlouvá, ale jen se uchechtl. „Co takhle propojit lasery a vesty bezdrátově s počítačem, že by se daly registrovat zásahy... udělala by se statistika, vyhodnocení nejlepších střelců...“

Bzučák zatroubil konec hry, z úkrytů vylézají unavení, propocení, ale spokojení hráči. Halas sílí.

„Dobrej nápad,“ plácl jsem Alana do ramene. „Probereme to s Alfrédem... Koukej, tomuhle se říká princip hrdla láhve,“ ukázal jsem na spolužáky, jak se snaží všichni najednou protáhnout dveřmi na chodbu. Strkají se, když do sebe dva narazí, letí každý na opačnou stranu.

„Počkáme, až ty poplašňáci vylezou,“ mínil se svým obvyklým klidem Alan.

Souhlasil jsem, ta minuta se vydržet dá, i když bych už rád vypadl z temného prostoru na chodbu do slunečního světla.

Žlutavá záře na chodbě oslňovala, násobila se odrazem na lesklých stěnách. To znamená, že na oknech jsou vytažené žaluzie, které nás ještě před nedávnem chránily před škodlivým zářením. Raketa Carolus Rex v posledních dnech prolétala plazmoidem, mračnem ionizované hmoty, jaká občas vystřelují ze Slunce. Na cestě mezi Marsem a Zemí nic neobvyklého.

„Plazmoid je pryč,“ usmívá se na mě Alan. Ví, že mám radost. Když jsme proletěli smrští iontů, může loď opět navázat spojení s Marsem a budu zase mluvit s Luckou. Uvidím ji aspoň na obrazovce. 
(Jyri)

Do cely se navalil Fekete. Svobodník Ištván Fekete. Předstíraným chlapáctvím se snaží zamaskovat fakt, že je jenom policajt, který byl mně a bráchovi přidělen jako hlídač. Spolu s ním se objevil Gregor, kapitán rakety Carolus Rex. Zůstal skromně u dveří pro případ, že by Fekete potřeboval jeho pomoc.

Já a Jari jsme byli otrávení z nečinnosti v cele, nemuseli se nás bát. Ani nadcházející rozhovor mi nedokázal vlít energii do žil, naopak mě vyčerpával několik dní předem.

„Máte štěstí,“ tvářil se shovívavě Fekete. „Je po bouřce, bude možné navázat spojení s Marsem. Maminka se určitě těší.“

Nejradši bych ho praštil do ksichtu. Nejsem žádný dítě, který potřebuje maminku. Jako nezletilý mám nárok na jeden rozhovor týdně a nejsem z toho odvázaný. Plazmová bouřka mi přišla vhod. Nerad poslouchám nářky a vzdychání. Jari s mámou nemluví vůbec, nevyužívá ani ty řídké možnosti, které mu zákon dává.

„Hned to bude,“ Fekete si hraje s tlačítky našeho počítače. Chvíli trvá, než se kontakt naváže, protože signály letí na Mars asi pět minut.

Bože, co budu říkat? Život je jak špatný vtip. Raketou jsem letěl poprvé jako malý kluk, když jsme se s našima a bráchou Jarim stěhovali na Mars. Pamatuji si, jak nás tehdy s bráchou bavilo běhat po raketě a sledovat, kudy vedou různé kabely. Od té doby jsem své mládí trávil na Marsu. Není to zas taková nuda, když se umíte zabavit.

Jari se stal technikem a vymyslel, že budeme v naší tajné boudě stavět raketky a vystřelovat je. Bylo to famózní. Ale přece jen trochu samoúčelné. Když si hrajete sami, není to takový pocit, jako když se podílíte s dalšími přáteli na něčem velkém a důležitém.

To jsem pochopil, když jsem začal spolupracovat s Pirátskou kotvou. Název zní možná strašidelně, ale jsou to lepší lidi, než ti, co se navenek tváří jako poctivci. Pirátská kotva bojuje za zrušení autorských práv, stejně jako různé pirátské strany. Autorská práva totiž neslouží spravedlivě zájmům autorů, ale je to jen záminka, jak vysávat z lidí peníze za „umění“, které ty lidi ani nechtějí.

Takové svého druhu mafie ovládají různé televizní a rozhlasové kanály, pouštějí tam filmy a písničky od svých kamarádů, které nikoho nebaví, a za pomoci mazaně nastavených zákonů za to ještě vybírají tučné poplatky. A kdybyste chtěli pouštět jakoukoli hudbu veřejně, třeba v restauraci, musíte zase platit těmhle vyděračům, i kdybyste hráli třeba jen vlastní písničky.

My piráti proti téhle mizérii bojujeme a jsme na tom hůř než autorská mafie, protože nemáme skoro žádné prostředky, kdežto jim pěkně cinkají zlaťáky. A taky, bohužel, zákon je na jejich straně.

Proto se Pirátská kotva rozhodla pro velkou demonstrativní akci. Shodit na Zemi kometu. Aby se lidi probudili z letargie a konečně těm parazitům přiškrtili pěnězovod. Akce byla perfektně naplánovaná a krásně by se povedla, nebýt jedné bandy užitečných idiotů, která mě a Jariho odhalila.

Ještě si ty dětičky naivní myslí, kdovíjaký nejsou hrdinové. Je to hlavně jistý Alan a Elias, pitomci prvního řádu. Je jim kolem patnácti, asi jako mně, a zatím přes všechny študie rozumu moc nepobrali. Osud tomu chtěl, že se jejich třída i s profesorkou právě vrací ze školního výletu z Marsu na Zemi a já s bráchou letíme ve stejné raketě Carolus Rex. My dva jako vězni k soudu, kdežto oni se klidně procházejí po chodbě a pokřikujou na sebe.

Někdy mám na ně strašný vztek. Někdy mám vztek i na Jessiku, což je jejich spolužačka, pěkná kočka, chodil jsem s ní a kvůli ní mě dopadli. Je do mě možná pořád ještě zamilovaná. Navštívila mě na Marsu ve vězení. Tady v raketě jsem s ní ještě nemluvil, tak nějak nebyla příležitost.

Neškodilo by ji zase vidět. Aspoň bych přišel na jiné myšlenky a nehloubal pořád, na co se mě u soudu budou ptát. Jari říká, že těm sviním neřekne vůbec nic, ať si vyšetřují, jak umí. Nepomůžeme jim ani trochu.

„Kapitáne, nemůžu navázat spojení.“ Svobodník Ištván Fekete si neví rady.

Gregor se nehnul od dveří a podezíravě nás přejel pohledem. Nešel Feketemu koukat přes rameno, na to je dost chytrý. „Zkusíme se spojit z můstku. Pak uvidíme.“

Vím dobře, že my dva jsme s počítačem nic neprovedli. Asi technická porucha. Ne že by se mi nelíbilo, kdyby kvůli ní plánovaný rozhovor odpadl. 
(Betty)

Nestává se často, aby pasažéři chodili s žádostmi k nám na můstek. Povytáhla jsem obočí.

„Dobrý den,“ začal nesměle Elias. „Alfe, mohl bych dostat nové heslo? Nemůžu se spojit s Marsem.“

Alf doklepal slovo, sundal sluchátka a obrátil se k němu.

„To není v heslu,“ zatvářil se omluvně. „Spojení s Marsem nefunguje. Zatím jsme nenašli příčinu, asi se něco zkratovalo až venku na anténě.“

Elias povadl a jako by hledal slova.

„Jaká byla laser game?“ zeptal se Alf.

„Perfektní,“ rozjasnil pohled a znovu zesmutněl. „Opravíte to?“

„Za pět minut,“ pokouší se žertovat Alf. „Ne, o výstupu musí rozhodnout kapitán. Musíš počkat. Taky Betty, jestli bude chtít...“ obrátí se na mě, jako bych mohla rozhodovat.

Je téměř jisté, že do vesmíru budeme vystupovat my dva s Alfem. Kapitán by neměl chodit ven a Konrád zrovna nepřekypuje ochotou brát na sebe obtížnější úkoly. Pracuje jen do výše svého platu.

Usmívám se neurčitě na Alfréda, aby nepoznal, co si myslím. Jsem ráda, že půjdeme ven spolu. On neví, že vlastně musím myslet pořád na něj. Když jsme oba nastupovali jako nováčci na Carolus Rex, skoro jsme se neznali. Vídala jsem ho předtím občas v pilotní škole. Neznamenal pro mě nic. Nic, opravdu. Jen epizodku, na kterou jsem si občas vzpomněla.

Laser game. Šli jsme se spolužáky a se sousední třídou, béčkem. Před hrou jsme se celkem náhodně rozdělili do dvou skupin. A šlo se do arény. Střílela jsem na všechny strany a pak jsem skočila do tmavého kouta, kde se už někdo z naší skupiny schovával. Objaly mě dvě ruce a na ústech jsem ucítila vášnivý polibek. Nevěděla jsem, kdo to je. Takhle mě nikdo nelíbal, tehdy ani potom.

Tomu klukovi za chvíli došlo, že se spletl, a omluvil se. „Promiň, myslel jsem, že to je Marta.“ Zmizel ve tmě a já jsem taky utekla, ať do mě pálili zleva zprava.

Pak jsme celá parta seděli v kavárně a nebylo pro mě těžké vyzkoumat, kdo to byl. S Martou se bavil černovlasý kluk, který se mi moc nelíbil, ale rozuměli si patrně moc dobře. Vídala jsem ho občas i později, až do konce školy. Alfréd.

Na Carolu Rexu bych mu v jeden z prvních dní málem vysypala, co si na něj pamatuji. Jsem ráda, že jsem to neudělala. Alfréd každou chvíli mluví o Martě a ještě víc o domu, který si spolu koupili. Jednou s Martou nakupují trubky nebo vypínače, pak to reklamují, pak objednají řemeslníka a Marta posílá Alfrédovi fotky z průběhu prací. Kapitán s Konrádem se někdy nechají vtáhnout a člověk by řekl, že je nic nezajímá víc než typy ventilů ústředního topení.

Jen já jsem tak hloupá, že příliš často vzpomínám na Alfrédův polibek. On už si nic nepamatuje. Tedy, mě si nepamatuje. Když děti obracely raketu naruby a navrhla jsem nesměle uspořádat pro ně laser game, hned se nápadu chytil. „Gregore, to je báječná hra,“ lámal kapitána. „Jednou jsem takhle omylem při laser gamu dokonce políbil úplně cizí holku. No stopro hlína.“

„Ty a omylem? Jen se, Alfe, nedělej,“ zubil se kapitán, „to je nějaká vypečená hra.“

„Ale opravdu,“ naléhal Alfréd. „je to hra úplně neškodná. Nanejvýš si někdo posvítí do oka, ale s těmi lasery, co se používají, žádné zdravotní následky nehrozí.“ Konrád přisvědčoval a já jen klopila oči do stolu.

„Tak když zdravotní následky nehrozí...“ vzdal se pod nátlakem kapitán, „udělej jim ty pistolky, než nám zbourají raketu pod nohama.“

„Betty, nějak ses nám zasnila,“ mluví ke mně známý hlas. Kapitán je tady. „Zítra, slyšíš, šli byste s Alfem podívat se na tu anténu, ano? Už to máte napsáno v plánu dne.“

pokračování: zde

Vydavatelská poznámka: Na dohled Cruithne je volné pokračování knihy Piráti na Marsu.