Sci-fi: Na dohled Cruithne 2. část

první díl zde

(Betty)

Ukazatel tlaku vzduchu klesl na nulu, dveře přechodové komory se vysunuly a před námi se otevřel pohled do volného prostoru. V takových chvílích vím, že jsem se při volbě povolání rozhodla správně. Hvězdné nebe nade mnou i pode mnou, všude kolem. Slunce v dálce, stejně velké jako při pohledu ze Země, ale bodavější, netlumené atmosférou. Sama Země jako modrá hvězdička. Alf taky mlčí.

„Jste tam?“ ozývá se Gregor z vysílačky.

„Právě vycházíme ven,“ hlásím.

Přebírám lano zakončené karabinou, které mi Alf podává, a zaklesávám za opasek. Při rutinní práci jsme tak sehraní, že se nezdržujeme předepsanými povely a výzvami. Všechno děláme automaticky. Když potřebuji lano, strčí mi ho do ruky a já mu podám šroubovák dřív, než ho napadne, že by se mu hodil.

Pomalu ručkujeme podél lodi. Já břichem k trupu, on bokem, aby se řádně pokochal vesmírem. Jednou mi říkal, že si při výstupech do vesmíru snaží užít výhled a vrýt si jej do paměti.

„Kontrola laboratoře pouze vizuální, zevrubnou uděláme těsně před vypuštěním,“ připomíná Gregor první bod naplánovaného harmonogramu prací.

Sluneční laboratoř pije Gregorovi krev už od začátku. Je to nevyzkoušená novinka, převážet laboratoře nákladní lodí. Problémů máme dost i bez ní. Původně měla letět raketoplánem po vlastní ose, ale když seškrtali peníze, aby vůbec mohli zaplatit tak komplikovaný mimořádný let Carola Rexe, začali řvát fyzici na Lagrangi, že další příležitost vysadit laboratoř na Cruithne bude až za rok... náklady na skladování... no, nakonec se dohodli, že zpáteční cesta Carola by se s trochou dobré vůle dala přizpůsobit a laboratoř vysadit. Cesta se prodlouží, ale ne o moc. Optimální trajektorii stejně dodržet nemohou a z těch špatných vybrali jen trošku jinou.

„Síť přiléhá,“ hlásí Alf, „žádné viditelné defekty, oka sedí v úchytech...“

Laboratoř je usazena do lehké konstrukce, která je k trupu lodi uchycena odpalovacími nýty. Přesto ještě musí být zajištěna pružnou sítí. Tu je před odpálením nýtů třeba sundat.

„V pořádku, přesuňte se k anténě.“ Gregor nechce nic uspěchat, přesto v jeho hlase cítím netrpělivost.

„Mám ještě zkontrolovat manžetu?“ mísím se mezi ty dva. „Kdyby tam byla netěsnost...“

Některé přístroje ve Sluneční laboratoři vyžadují pravidelnou kontrolu. Proto přiléhá svou přechodovou komorou k jedněm menším dveřím nákladového prostoru Carola Rexe, aby se dalo přecházet. Volný prostor mezi dveřmi je utěsněn gumovou manžetou. Zvenčí je špatně přístupná, ale v podmínkách máme předepsané pravidelné kontroly, tak se nedá nic dělat.

„Hermetičnost prověříme později zevnitř,“ nedá se Gregor přesvědčit. „Specifikace to dovoluje.“

Nepřu se, aspoň budeme dřív hotovi. Před vypuštěním laboratoře na Cruithne je nařízena ještě generální prohlídka, tak proč se namáhat už teď, zvlášť když nás čeká ještě jeden úkol, obnovit spojení s Marsem.

„Tak co s tím je,“ bručí Alf, když dorazí k anténě. Chytne za talíř paraboly a lehce zacloumá, jako by očekával, že je závada mechanického charakteru. Samozřejmě, že se nic nestalo. Naštěstí. Montáž směrové antény musí být podstatně masivnější, než aby se s ní dalo ručně otáčet.

„Servo bude v háji, jako vždycky.“

Alf chvíli neodpovídal, jak se soustředil na otevření krycího panelu. V rukavici skafandru to jde obtížně.

„To by nahlásila už diagnostika, co myslíš, Gregore?“ ozval se konečně, když víko odskočilo.

„Taky bych řekl,“ připojil se Gregor na Alfovu stranu. Chlapi prostě budou držet spolu, s tím nic nenadělám. „Prověř předzesilovač,“ dodal po chvíli.

Alf neodpovídal, soustředěně sledoval blikající rej kontrolek. Snažila jsem se pochopit, co ho tak zaujalo.

„Jestli se dostal náboj plazmoidu na předzesilovač, tak ho i usmažil...“ vysvětloval Gregor téměř otcovsky.

„Jak by se náboj dostal až k zesilovači! To by musel projít tolikerým stíněním...“ lezlo ze mne pomalu. Velkou část mysli mi blokovalo sledování kontrolek. „Vždycky to bylo servo. Dokud se ho nenaučí stínit, tak to ta jeho řídicí elektronika prostě neunese...“

Nedořekla jsem. Blikání kontrolek samozřejmě lidský mozek nedokáže analyzovat, ale po pár letech praxe už tak zhruba víte, jak má vypadat normál a jak se projevuje která porucha. Došlo nám to s Alfem téměř ve stejnou chvíli.

„Diagnostika je v čudu,“ formuloval Alf myšlenku jako první. „Vyměním desku. Gregore, vypni napájení, ať ji nešlusnu.“

„Ok, připravte se na ztrátu spojení. Vypínám za tři, dva, jedna, teď,“ odpočítal Gregor a retranslace umlkla.

„Konečně bez dozoru,“ neodpustil si Alf a dal se do práce. Není to obtížné, jen vytočit pár šroubků, vyjmout starou desku a nahradit ji novou. Práce na minutu, když nemáte ruku v neohebné rukavici.

Chvíli pracuje mlčky. Nepotřebuje nic říkat, speciální klíč mu vkládám bez řečí přímo do dlaně přesně ve chvíli, kdy ho potřebuje. Pak přece jen ticho poruší.

„Teď si, Betty, můžeme něco říct soukromě.“

Něco se ve mně zarazí. Ani se nepotřebuji dívat na displej životních funkcí, abych poznala, že mi stoupl krevní tlak a snížila se hloubka dechu. Nevidím mu dobře do obličeje. Aniž bych chtěla, představuji si, že se na mě dlouze zahledí a zašeptá...

„Misku!“

Rychle vyndavám z brašny magnetickou misku a zachytávám podávané šroubky. Neposlušná podložka se vydala vlastní cestou, automaticky ji přiženu rukou. Alf nasazuje náhradní desku s lesklými klikyháky tištěných spojů.

„Víš co, Betty? Tohle jsem ti chtěl říct. Abych dětem pořád nemusel spravovat ty laserové pistolky, dal jsem Eliasovi a Alanovi právo na vstup do skladu náhradních dílů. Takže kdybys je tam viděla, je to v pořádku, ano? Kapitánovi jsem nic neříkal, ať se zbytečně neznervózňuje.“

„Jasně, rozumím.“ Tohle tajemství, Alfi, unesu snadno...

Alf blikl laserovou svítilnou směrem k velitelskému můstku, aby Gregor zapnul napájení. „Deska vyměněna,“ hlásí. „Zkus diagnostiku.“

„Ok, zapínám, chvilku to potrvá.“ promluvil kapitán.

Ani nečekám, co mi poví, ruka už šátrá v brašně. Náhradní jednotku mám v ruce chvíli před tím, než se kapitán ozve.

„Tak odešlo servo, kdo by to byl čekal!“ slyším Gregorův udivený hlas. A ještě něco slyším. Kapitán nezná Alfa tak dobře jako já, neví, co znamená to jeho sotva slyšitelné, v krátkých intervalech se opakující popotahování nosem. Takhle on se směje pod fousy. Tentokrát mu to vydrželo po celou dobu výměny serva.

„Gregore, spusť autosearch, prosím.“

Chvilka napětí, a už se anténa pohybuje a natáčí do různých stran. Amplituda výkyvů se stále zmenšuje, až parabola ustrne v jediném pevném směru. Signál z Marsu je zachycen. Z Gregorova hlasu, obvykle vážného, zní veselost.

„To mám radost už kvůli Eliasovi,“ přidává se Alf. „Má na Marsu děvče. Betty, víš, co to je, taková láska?“

Ve skafandru se dá těžko někoho nakopnout, tak se alespoň trochu zlobím, ale zároveň mi padá kámen ze srdce. Neví nic.

„Ještě vrátit kryt,“ napomínám ho přísně.

„Počkej, kam jsem ho dal?“ Prohledává svůj kufřík. Napjaté sekundy.

„Tady,“ uviděla jsem součástku v kapse na jeho rameni.

„Betty, ty jsi skvělá. Máš u mě láhev šampusu.“

Obrátila jsem oči v sloup a zaostřila na nekonečno. Tam někde v dálce, na hranici viditelnosti, svítila nepatrná hvězdička stanice Lagrange. Tam je nejbližší místo, kde se tady ve vesmíru dá sehnat šampus. 

pokračování: zde