Sci-fi: Na dohled Cruithne 18. část

první díl zde, minulý díl zde

(Jessika)

„Doufám, že budete všichni poslouchat, abychom se nemuseli rozčilovat,“ říkal Jari. „Tohle je nebezpečná hračka. Zkuste si nějakou pitomost a můžete oplakávat.“ Díval se na nás upřeně a mezitím mu Jyri rychlým pohybem předal pistoli.

„Tak pohyb,“ pokračoval Jari. „Teď půjdeme hezky k ostatním. Račte, kapitáne, přede mnou... a vy taky.“

„Pojď, jdem,“ šeptl mi Elias.

Cítila jsem, jak něco uvnitř ve mně pláče. Chtěla jsem poslechnout, ani nevím, proč jsem se nehnula z místa.

Jyri do mě strčil a pak mě chytil za vlasy a vlekl mě za ostatními.

„Jau, jau,“ vyjelo ze mě. Nikdo si mě nevšímal. Kapitán a Elias ani nehlesli.

„Se nezblázni,“ houkl Jyri. Pohybovali jsme se nemotorně, naráželi jsme do regálů a přístrojů.

Vzpomněla jsem si na Alana. Najednou se mě dotkl pocit, že jsem s ním a je mi s ním dobře. Alan by se ke mně takhle nechoval. Kde je? Zůstal tam venku...

„Prosím tě, co brečíš,“ zahudral Jyri. „Odrážej se, ať tě nemusím tak táhnout.“

„Tak počkej,“ zanaříkala jsem.

Trochu přibrzdil a za chvíli jsme zastavili u východu z nákladového prostoru. Tam nás Jyri a Jari strčili do prázdného regálu.

„Asi budou prořezávat dveře,“ řekl tiše kapitán.

Myslím, že se mýlil, protože jsme nečekali ani dvě minuty. Zahlédla jsem, jak Jari něco vyndal z kapsy a Jyri tím otevřel. Mačkala jsem v ruce papírový kapesník, který byl úplně mokrý.

(Elias)

Měl jsem obavu, jak se zachovají spolužáci. Začnou se kolem nás motat a pronášet inteligentní komentáře? Jari je tak napružený, že může začít střílet. Tomuhle se říká nestabilní rovnováha. Každá drobná událost může rovnováhu porušit, třeba když se najednou vynoří Hebbeltová, jako teď.

Vyvalila na nás oči.

„Přiveď profesorku,“ zavelel okamžitě kapitán. Obrátil se k Jarimu. „Ano? Vysvětlíme profesorce situaci a ona se postará o děti, aby nás nerušily.“

„Dobře,“ zabručel Jari. „Ty spratky potřebujeme uklidit a zamknout.“

„To je v zájmu všech,“ řekl kapitán. „Děti necháme v jejich místnostech a spolu pak budeme řešit zbytek.“

„Ty bys moh být, Gregore, diplomat,“ zachechtal se Jari. „Mluvíš jak nějakej ministr.“

Objevila se Cernanová a za ní se v uctivé vzdálenosti drželi zvědavci.

„Běž k nim,“ ukázal mi Jari pistolí. Loudal jsem se pomalu ke spolužákům, aby se nikdo nepolekal náhlého pohybu.

„Co s námi chtějí udělat?“ ptala se mě Hebbeltová.

„Prý nic,“ pokrčil jsem rameny.

„Mají důležitější starosti než naši třídu,“ uvažoval Rafaelovič. „Budou vyjednávat se Zemí.“

Sledovali jsme, jak se Cernanová baví s kapitánem a Jarim a snažili se zachytit slova. Jyri pořád držel Jessiku. Snad si ji nenechají?

„... nebudeme vám překážet,“ zvýšila hlas Cernanová, „ale musíte nás nechat všechny pohromadě.“ Ukázala na Jessiku. „Mám za všechny zodpovědnost.“

„Vy mi připomínáte jednu učitelku,“ zahalasil Jari, „až bych dostal strach.“ Naznačil Jyrimu, aby Jessiku pustil.

Pak jsme museli jít do naší části lodi a všechny nás zavřeli i s Cernanovou. Profesorka se mě vyptávala, řekl jsem jí všechno, co se stalo, a Jessika mě doplňovala.

„Jyri mě držel za vlasy,“ slyším najednou, jak Jessika vykládá holkám, „a Elias se mě vůbec nezastal.“

„Vždyť měli pistoli,“ ozval jsem se. „Co myslíš, že jsem mohl dělat?“

„Něco jsi měl udělat,“ odvětila. „Měl jsi mě na starost.“

„Chápeš, že oni měli normální vojenskou převahu? Mohli jsme se jenom vzdát, ty...“

„Řeknu Alanovi, že ses mě nezastal,“ podívala se na mě vyzývavě.

„A já mu zase řeknu,“ vyjel jsem, „jak ti bylo líto Jyriho a chtěla jsi ho zachraňovat. Dostalas nás do pěkný rejže.“

„Tss. Tak řekni.“

Bylo mi mizerně. My se tady hádáme a Alan tu vůbec není. Spolužáci mi řekli, že Betty s Alfrédem ho hledají, ale zatím je nikdo neviděl se vracet.

(Alan)

Po nekonečné době se dveře do přechodové komory otvírají. Ve vysílačce zatím není nikdo slyšet. Na chvíli mě napadlo, že třeba Jyri a Jari ovládli loď. Je to nesmysl, člověka občas napadají nereálné věci. Za pár minut se uvidím se spolužáky... a s Jessikou... co jí řeknu? Nemám chuť ji vidět. Uklízím skafandr na věšák. Konec dobrodružného výletu do vesmíru.

Betty se češe před zrcadlem. „Moc ti to sluší,“ poznamená nervózně Alfréd. Možná ho napadlo to samé jako mě, protože se přikrčuje u dveří, jako by chtěl opatrně vyhlédnout ven, jakmile se otevřou. Schovávám se taky za okraj dveří, připadám si jako lupič ve filmu. Betty, když nás vidí, neusměje se. Po tváři jí přelétne stín a stoupne si ke mně.

Dveře se zvolna odsouvají a zdá se, že za nimi nikdo není. „Ruce vzhůru... nic se vám nestane.“ Mohl by to být vtip, ale hlas nepatří nikomu ze spolužáků. Mluví Jari.

Zatmělo se mi v hlavě, došlo mi, že se stalo něco ošklivého. Co je s Eliasem? S Jessikou a ostatními? Jestli jim ublížili, musím je pomstít. Kdybych se dostal ke skafandru, byl u něj nějaký šroubovák...

„Jari, co se děje?“ ozval se Alfréd. „Mám tady nůž a ten po tobě hodím, jestli mě nepřesvědčíš, abych to neudělal.“

„To by sis moc nepomohl,“ vyštěkl Jari. „Koukej zchladit krev. Jestli se rozčílíme, budeme střílet a máme tady celou třídu dětí. Zatím jsou všichni naživu, tak to nezkazte.“

„A kde je kapitán?“ křikl Alfréd.

„Jo, Gregor je tam... Vždycky jsme tomu říkali konzerva, v tý místnosti s trubkama. Mám ti ho přivést, aby ti dal rozkazy? Vzdal se nám, protože má rozum. Chápe, že se všichni chceme dostat v pořádku na Zem.“

„Chci ho slyšet,“ odpověděl Alfréd. Podíval jsem se na něj. Byl napjatý rozčilením. V ruce držel rozevřený nůž.

„Jyri, přiveď ho,“ zaslechli jsme. Pak se rozhostilo ticho. Betty se opírala vedle mě o stěnu a přerývaně dýchala.

„Dlouho tam nevydržíte,“ poznamenal Jari. „Tady už máte kapitána. Klidně se ho na cokoli zeptejte. Gregore, že se chováme k zajatcům slušně?“

„Alfe, mají jednu pistoli,“ ozval se kapitán. „Zabili Konráda, ale ostatní jsou naživu. Vy jste všichni? Našli jste Alana?“

„Jsme všichni, Alan je tady. Co máme dělat?“

„Mají zbraň, nemůžu vám nic poradit. Zvažte riziko. Nejsme teď v bezprostředním ohrožení. Je tu možnost, že doletíme bezpečně na Zem, a to je nejdůležitější.“ Kapitánův hlas zněl vyčerpaně.

„Tomu říkám rozumná řeč, Gregore,“ zasmál se Jari. „Když nebudete dělat vylomeniny, budete za pár dní v pohodě doma. Přece se domluvíme. Vylezte hezky jeden po druhém.“

„Parchanti,“ zadrtil Alfréd mezi zuby. „Betty, co myslíš? Mám mu jednu vrazit, až vyjdeme ven? Nebo...“ podíval se na nůž.

„Jenomže oni vystřelí a klidně tě zlikvidují, jako zabili Konráda,“ šeptla Betty.

„Tak máš nějaký jiný nápad? Nebo ty, Alane?“

Bohužel mě nenapadalo vůbec nic. Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím. Udělal bych cokoli, kdybych věděl, že tím někomu pomůžu. Ale...“

„... tady můžeme ztratit, anebo ztratit,“ dodal Alfréd.

Neodpovídali jsme.

„Takže se vzdáme?“ zeptal se Alfréd po několika minutách. „Betty, nebudeš se na mě zlobit?“

„Nebudu. Záleží mi na tobě, Alfi, a nechci, abys riskoval zbytečně. Třeba bude později nějaká lepší možnost... a třeba ne, ale nechci, aby tě...“ Betty vyšla z přechodové komory a ukazovala, že má prázdné ruce.

(Jari)

Daří se nám, daří! Zatím jsem v sobě tajil radost, jak nám všechno vychází. Zamkli jsme děti. Cestou na můstek nakoukl Gregor na ošetřovnu a tak jsme zjistili, že Fekete je omámený po injekci a spí. To bylo štěstí, které jsme si ani nezasloužili, mohl nám pěkně zatopit. Zamkli jsme ho na ošetřovnu a vešli s Gregorem na můstek. Nikdo tam nebyl, na opuštěných monitorech blikala hlášení. Základna na Zemi se sháněla po posádce. Stejná otázka znepokojovala i mě. Kde se schovávají?

Nelámal jsem si hlavu dlouho. Alf za chvíli sám důvěřivě nahlásil vysílačkou, že jsou na trupu lodi a postupují k hlavnímu vchodu. Počkali jsme si na ně a rychle je zpacifikovali. Až bych Alfrédovi záviděl, hehe, zavřeli jsme ho s Betty do naší bývalé cely.

Gregor se netváří tak ani tak, těžko uhádnout, jestli s námi skrytě sympatizuje, nebo ne. Jedno jsem si jistý: že neudělá žádnou botu, která by nás ohrozila na životě. Přistání zařídí spolehlivě.

A my konečně ovládáme loď! Vyměňujeme si s Jyrim úsměv. Jyri si sedl před ovládací panel a prohlíží displeje. Kvůli němu jsem rád, že máme znovu naději. Nejsou všichni lidi takové stádo. Jsou i země, kde se autorský zákon ignoruje, a není jich málo, stačí si jen vybrat. Oficiálně samozřejmě naši akci odsoudí, ale pátrat po nás budou velice vlažně, pokud vůbec. Teď jen vypracovat uskutečnitelný plán.

Naše šance se podstatně zvýší, když budeme mít pomocníka venku... jedině Kotva by mohla něco takového zorganizovat. Otázka je, zda jí ještě můžeme věřit. Jediné, co zatím předvedla, byl zpackaný pokus o naši likvidaci. Na druhou stranu...

Gong interkomu přetrhl mé myšlenky. Na obrazovce naskočila zafačovaná hlava se spíše překvapeným než vysíleným výrazem. „Kapitáne, slyšíte mě? Jsem na ošetřovně,“ ozval se až dětsky udiveným hlasem.

Fekete! Rozesmáli jsme se.

„Pane svobodníku, to vstáváte brzo,“ odpovídá Jyri.

„Nechcete snídani do postele?“ přidávám se. Je to příliš svůdné, abych si nezašpičkoval.

Fekete kouká jak vyoraná myš. Bože, to je psina. Pro něj ovšem menší než pro nás. Vykládám mu několika slovy situaci.

„Ištváne, jak vám je?“ ptá se Gregor.

„Už o hodně líp. Myslel jsem...“

„Radši nemyslete a dejte si pohov,“ domlouvám mu přátelsky. „My se ohlídáme sami.“

„To je blbec,“ chechtáme se s Jyrim, když spojení skončilo. Tahle chvíle je skvělá.

„Že vás tak přerušuji,“ ozval se Gregor. „Začal přistávací manévr. Za hodinu se spustí první sekvence brzdění.“

„Jakej přistávací manévr, ty si děláš legraci?“

„Podle plánu máme zakotvit u Cruithne a vyložit vědeckou laboratoř.“

„Manévr se ruší,“ pravím autoritativně, i když tuším problém.

Gregor se pousměje. „Myslím, že sám víš, že to nejde. Kdybych teď zrušil naprogramovanou zastávku, ztratíme možnost využít gravitační prak a zaděláme si na takové problémy, že ta vaše vzpoura bude jen malé zpestření nekonečných toulek vesmírem. A navíc, my tu laboratoř musíme nainstalovat. Je to domluvená, zaplacená operace.“

Nasazuje prosebný tón. „Jari, já chápu, že se chcete dostat na svobodu. Ale dovolte nám udělat naši práci. Byla by pro nás velká ztráta, kdybychom instalaci neprovedli.“

„A jak si to představuješ?“

„Já a Alf vystoupíme z lodi, jeřábem vyložíme laboratoř na Cruithne, tam ji nainstalujeme a vrátíme se zpátky.“

„A zůstanete tam,“ namítám.

„Jak bych mohl, když tady je raketa plná dětí?“

Ne že bych mu v tomhle nevěřil, ale opatrnosti nezbývá... „Víš co, Gregore? Ve skladu jsem viděl nějaký molitan, běž tam a můžeš se s ním vycpat.“

Jyri se směje, Gregor se kouše do rtů, vypadá kouzelně. Přemýšlím, jak by nám mohlo ublížit, kdyby on nebo Alf zůstali na Cruithne. Potřebujeme ho tady...

Tu mě napadá myšlenka. „Gregore, tak jo. Můžete tu laboratoř sundat. Ale ven půjde Alf a Fekete. Nebo nikdo.“

(Elias)

Seděli jsme celá třída v učebně. V duchu jsem se modlil, abychom všichni zvládli situaci co nejlépe. Konečně, nikdo od nás nechce, abychom bojovali s teroristy. Spíš je náš úkol nenechat se vyprovokovat a nevyvolat žádný incident. Zachovat si chladnou hlavu.

Asi jako Rafi, který mi tu klidně vykládá o únosech a rukojmích a vyjmenovává lidi, které bych podle jeho názoru měl znát. Tvářím se, že vím, o čem mluví.

Jiní spolužáci jsou víc rozčilení a snaží se maskovat strach veselostí. „Musí s námi taky natočit video,“ říká jeden. „A budou nás ukazovat v televizi. Hele, Ditrichsonová, ty bys mohla v tom videu vystupovat. Jsi taková fotogenická a s tím monoklem budeš mít opravdu pecku.“

„Vy jste blbí,“ čertí se Jessika. Špitá si v koutku s Krempnerem velmi důvěrně a on poslouchá s neobvyklým zájmem.

„Hele,“ zvedám hlas, „teď musíme držet všichni pohromadě. Když se budeme navzájem posmívat...“ až mě překvapilo, jak všichni ztichli.

„... tak to je normální vnitrodruhová agrese,“ dokončil místo mě Rafaelovič.

Jessika do mě zabodla pohled. Asi usoudila, že jsem ji chtěl kritizovat. Nechtěl, ale... najednou jsem cítil, že ve mně na ni roste vztek. Možná normální vnitrodruhová agrese. Zvedl jsem oči ke stropu. Nad námi plula profesorka Cernanová směrem k východu ze třídy.

Zdálo se mi, že spěchá. Když vyplula ze dveří, ani je nezavřela. Snažil jsem se nevnímat šum ve třídě, odfiltrovat hlasy v místnosti ve prospěch případných zvuků z chodby.

„Alane, jsi v pořádku?“ vyjekla Cernanová. Alan je tady! Vyhrnuli jsme se na chodbu. Vypadal nemocně, zarazil jsem se, když jsem ho uviděl. Musel zažít velký strach a hned bych mu padnul kolem krku, kdybych neočekával, že se bude vítat s Jessikou.

Říkal profesorce, jak byli s Betty a Alfrédem zajati, když vstoupili do lodi.

Jessika se mezi spolužáky protlačila dopředu, přistoupila k Alanovi a on se na ni divně podíval, viděli jsme, že nemá chuť se s nikým bavit. Profesorka rozpačitě položila nějakou bezvýznamnou otázku, my ostatní jsme na Alana jen koukali. Prosmykl se mezi námi a šel asi k sobě do kóje.

„Tak jsme zase všichni,“ konstatoval jsem směrem k Rafaelovičovi, abych vyzdvihl na naší situaci to pozitivní.

„Situace je vážná, nikoli však zoufalá,“ ušklíbl se Rafaelovič. „Možná tady ještě secvičíme divadelní hru. To se někdy dělá ve vězení k pozvednutí nálady.“

„Že by se mi chtělo...“ odpověděl jsem bez jakéhokoli elánu a přitom jsem zachytil pohled profesorky Cernanové.

(Alfréd)

„Vy dva jděte dovnitř,“ řekl Jari a ukázal mně a Betty, že máme vstoupit do cely. Přitom držel za rameno Alana a pistoli tak šikovně, že jsem si netroufl odporovat.

Gregor mě němě sledoval, snažil jsem se mu vyčíst z očí, co si myslí, ještě než se mezi námi zavřely dveře cely. Nešlo mi do hlavy, že s nimi tak ochotně spolupracuje. Ani neprotestuje, když s ním Jari mluví hraným přátelským tónem.

Přemýšlel jsem nad naší situací. Měl jsem strašnou chuť něco udělat. Vrazit Jarimu pěst do obličeje. Rozpoutat rvačku. Jenomže postupně mi docházelo, že nemůžu dělat nic. Dokud jsou děti na palubě, nesmíme se nechat odprásknout.

Betty se zachumlala do spacáku, připoutaného ke stěně. Viděl jsem, že je v plačtivé náladě, kterou občas ženské mívají. Mohl bych ji utěšovat, kdybych z naší situace viděl nějaké východisko. Nechal jsem se volně vznášet v prostoru a v duchu mi vytanuly obrazy z mého života.

Jako kluk jsem chtěl být kosmonautem a skutečně jsem vesmírné létání vystudoval. Až pozdě jsem zjistil, že mi budou vadit dlouhé cesty mimo domov. Že se budu nerad loučit s Martou a budu litovat, že s ní nemůžu být a zařizovat dům a možná ani neuvidím vyrůstání dětí... my určitě budeme mít děti. Snad bych si mohl najít práci na Zemi, až splatíme ten dům, ty náklady naskakují...

Začal jsem se pohybovat po cele a zkoumat všechny podrobnosti. Betty si možná myslela, že hledám, jak utéct, ale ve skutečnosti na mě dorážel hlad. Kvůli útěku vězňů se oběd nekonal, což mi pochopitelně náladu nepřidávalo.

Takže když zarachotily dveře a Jyri řekl: „Betty, pojď připravit večeři,“ připadalo mi to jako nejlepší nápad, který ti dva gauneři zatím měli.

Betty odešla a nechala mě v beznadějných myšlenkách, které se točily stále po stejných drahách.

Když jsem se probudil, Betty rozkládala večeři na stole.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Gregor je s nimi na můstku. Chystá se přistávací manévr u Cruithne.“

Není úplně jednoduché změnit předem naprogramovanou dráhu lodi, a proto mě nepřekvapilo, že manévr proběhne, jak byl naplánován. Jen s vykládáním laboratoře se asi piráti nebudou zatěžovat.

„Ištván je na ošetřovně,“ pokračovala. „Po tom zranění dostal injekci a probral se už zamčený. Je smutný, ale hlava snad bude v pořádku. Nevypadá jako vážně nemocný.“

„Mohli bychom se s ním domluvit,“ prohodil jsem mezi sousty.

Byl jsem rád, že Betty uvařila taky čaj. Prostrkával jsem brčko víčkem plastového pohárku, když se ke mně přitiskla a šeptla: „Kapitán posílá dopis. Jeden jsem dala profesorce.“ Vzala mě za ruku a vložila mi do dlaně složený papírek.

Rozložil jsem dopis pod stolem a pak ho nenápadně položil vedle tácu s jídlem.

pokračování: zde