Sci-fi: Benzínka na Japetu 11. část

první díl zde, minulý díl zde

6. Naděje

(Orest)

„Posledně si šéf stěžoval,“ popichoval zcela adresně Elias, „že jsme ho nevzali sáňkovat. Tak by se to mohlo napravit.“ Když pak nezasvěceným vysvětlil, oč jde, bylo rozhodnuto, co podnikneme. Bohužel se ukázalo, že metanové jezírko, bez stálého doplňování odpadem z vrtu, téměř vyschlo.

Chvíli jsme jen bloumali kolem, pak se celá výprava rozpadla na menší skupinky. Jako první se vytratili Elias s Luckou, Karl začal rozkládat ve skupince s Alanem... Nakonec jsem zůstal s tátou sám. Možná jsem se o to i snažil. Ještě před týdnem věc nemyslitelná.

„Dobře, že jsi nás vytáhl ven. Morálka začala upadat,“ zapředl táta hovor, když jsme vešli do rádiového stínu haldy.

„Jenomže, další nápad nemám.“

„Můžeš požádat Zemi, aby poslali práci. K měření je toho tady pořád dost. Zaměstná nás to.“

„Taky jsem o tom přemýšlel. Aby neměli čas myslet na nic jiného. Ale domů nás to nedostane."

„Stejně jim to už došlo.“

„Nebo bychom se mohli pokusit nahradit řídicí jednotku počítačem z raketoplánu. Dalo by jim to naději. Ale nemám představu, jestli by to k něčemu vedlo.“

„Musel bys to konzultovat se Zemí, celé know how by museli dodat oni. Tady budeme rádi, když to smontujeme.“

„Jenomže, když to nevyjde, bude deprese ještě větší než teď.“

Zastavili jsme se. Před námi se otevřel výhled na prachové jezero. Nebo moře? Spíš oceán. Cassini Regio zabírá celou polokouli. I ze Země je vidět měsíc vždy jen na jedné straně Saturna, když se vzdaluje a ukazuje světlou tvář. Na spatření té tmavé už je třeba lepší přístroj, než měl pan Cassini.

Díváme se do tmavých dálek, které jsou tu docela blízko.

„Tady to asi znáš jak svý boty, viď?“ narážím na výzkumné práce před dvaceti lety.

Usměje se, poznám to po hlase. „To byly časy...“

Zarazil se ve vzpomínání. Pak se vzpamatoval. „Viděls to? Támhle něco bliklo.“

Sledoval jsem jeho ruku. „Nebyla to hvězda? Třeba vyšla a zase se schovala za nějakým kopcem.“

„Poznám hvězdu. Bylo to pod obzorem... zase!“

Teď jsem to viděl i já. Okamžitě se mi vybavila hlášení o světelných záblescích. Slíbili jsme si, že projdeme záznamy z kamer, na to už ale nedošlo.

Se zrakem fixovaným k obzoru jsme šli za cílem, ať už to bylo cokoli.

„Zapomněli jsme nahlásit, kam jdeme.“

„Teď už se vracet nebudeme.“ Znal jsem tenhle tón, bylo mi jasné, že nemá cenu s ním cokoli smlouvat. Kdybych se nebál nechat ho samotného, mohl bych se vrátit sám a najít ho pak po stopách.

„Nějak se to ztratilo, co?“ povídá po chvilce.

„Tak se nám to zdálo?“

„Nesmysl, musíme držet směr, uvidíme, kam dojdeme.“

Vzdálenosti na Japetu strašně klamou. Kopec, který se zdá hodně daleko, je pár minut cesty, to, co bylo před chvílí na obzoru, stojí najednou před vámi. I ten kopec, poblíž kterého jsme zahlédli záblesky.

Došli jsme blíž. To, co vypadalo jako kopeček, byla maskovací plachta pokrytá nepravidelnými skvrnami ve všech odstínech černé, které se na Japetu vyskytují. Pod plachtou se dal tušit asi dva metry vysoký kvádr se základnou čtyřikrát osm metrů.

Nadzvedáme plachtu a plížíme se dovnitř. Stojíme před standardní obytnou buňkou.

„Chápeš to?“

Nedozvěděl jsem se, zda chápe či ne. Plachta nad námi bez varování klesla na naše skafandry, někdo nebo něco mi podtrhlo nohy.

„Ani se nehni, nebo trhnu sponou!“ zaznělo v přílbě. Útočníka jsem ani nezahlédl. Ostatně, nebylo to důležité, věřil jsem, že odjistit a otevřít sponu držící přilbu hermeticky připojenou ke skafandru dokáže majitel hlasu v podstatně kratší době, než já bych stihl cokoli podniknout.

„Co chcete?“

„Ticho!“

Pomalu jsem vstal a vymotal se z plachty, s nepříjemným pocitem, že mohu kdykoli neopatrným pohybem vykloubit odjištěnou sponu z úchytu.

Stáli jsme tam čtyři. Vedle našich bělobou zářících skafandrů nebyly tmavé maskovací skafandry útočníků moc nápadné. Nebyl ale čas si je dlouho prohlížet, sotva jsme se mohli opět volně pohybovat, smýkli námi ke dveřím buňky.

„Dovnitř!“ vyštěkl jeden z nich a společnými silami nás dostrkali do útrob podivné stavby. Pokouším se rozhlédnout, moc toho k vidění není, do místnosti se čtyři sotva vejdeme. Pohledem se zastavuji na povědomém ovládacím panelu, na kterém tmavý skafandr něco vyklepává. Dveře přechodové komory se za námi zavírají. 
(Alan)

„...ale ano, vzduch i vodu zrecyklujeme, kolikrát jen libo. A kdyby to nestačilo, posloužíme si z místních zdrojů. Nebude to nic moc, ale přežijeme. Jenomže s potravinami nevydržíme. Ať slíbí ze Země cokoli, přiletí pozdě. Věřte kosmonautovi, nebeská mechanika...“ Orestův nápad, rozptýlit nás vycházkou, se začal rozpadat. Řeč se opět stočila k naší svízelné situaci.

„Co se mne týče,“ vpadl Karl Josému do rozkladů, „stačil by mi poloviční příděl. Víte, staré tělo si toho už moc nevezme.“

Karl zjevně lhal. Tvrzení, že staré tělo už moc nepotřebuje, se právě jeho tělu nejspíš nějak nedoneslo. Jeho apetitu jsme si všimli všichni ještě před havárií. Na Lidenbrockově základně se ale choval umírněně. Když jsme zjistili, jak jsme na tom se zásobami, ztratil chuť k jídlu a téměř nejedl. Ještě větší omezení jsme mu nemohli dovolit.

„Já vím. A pozítří zase polovinu, pak polovinu z poloviny, z té pak zase polovinu... Jako když Achilles honil želvu.“

„Achilles želvu?“ nemohl se zorientovat José.

Při zmínce o Achillovi Karl náhle ožil. „To je starý logický paradox. Achilles nepředhoní želvu, protože když k ní doběhne, tak ona už je kousek dál. Tak ji zase doběhne, ale ona během toho zase trošičku popoleze. Takže je vždy kousek před ním. Železná logika, věda tu záhadu doteď nevysvětlila.“

Zaslechl jsem ve sluchátkách přidušený smích velice obsedantní povahy.

„No co se smějete, Hano? To je prostě neoddiskutovatelný paradox...“

Rozhořela se vášnivá debata o Achillových schopnostech, možnostech želvy a konvergentních řadách. Pomalu jsem se přesunul do pozice, ze které jsem mohl pozorovat Karlův obličej. Podezření se potvrdilo. Samozřejmě, že měl problém v malíku, stejně jako celou řeckou mytologii. Ale věděl, že nekonečné přetřásání nedostatku potravin nás neposune k záchraně ani o želví krok. Věděl, že musíme změnit téma, a věděl také jak.

„...a to jsem už také mockrát slyšel. Neříkejte mi nic o konvergenci řad. Já před svatbou konvertoval ke katolíkům a taky jsem tím nikoho nedoběhl. Co já se o tom jen nadiskutoval s Orestem, viď, Johane?“

Rozhlédl se kolem. „No jo, zase se někde zatoulal, celý on.“

„Asi je s Eliasem.“

„Ne, s námi není,“ ozvalo se odkudsi.

„Aby tak spadnul do toho Tartaru,“ strachoval se Karl.

Rychlými kroky se k nám blížili Elias s Luckou. „To není možné, po havárii jsme vrt uzavřeli ochranným krytem. Ostatně, kde je Orest?“

Bylo nás osm, Orest ani profesor se nehlásili.

„Musí tu někde být,“ probudila se k životu Hana. „Já, Mick a Herbert projdeme budovu. Karl s Josém zůstanou tady a vy tři,“ ukázala na mne, Eliase a Lucku, „vylezete na haldu a rozhlédnete se.“

Nikdo nenamítal proti jejímu převzetí iniciativy. Když zmizel Orest, nebylo pochyb, kdo je tu služebně nejvýš. Ostatně, i kdyby ne, byla jediná, kdo se zmohl na nějaký plán.

Strach o ty dva nás hnal dopředu, ani jsme si neuvědomili, že už jsme pod vrcholem. Elias vpředu, podává ruku Lucii. Deja vu. To už jsem zažil. Deset let to bude. Ti dva lezou po skalách, Elias unesený geologií, kterou právě objevil, Lucie vždy kousek od něj. Dělí se o nástroje, někdy i o vzduch... Jeden by za druhého dýchal. Tenkrát, jako teď.

Poslední vzepření, úkrok a jsme nahoře.

„Támhle jsme byli ještě pohromadě,“ ukazuje Lucie. V porovnání s Cassini Regio tu je zanedbatelně málo prachu. Ale dost na to, aby zůstávaly stopy. V bezprostřední blízkosti ubikace a vrtu se stopy slily v jednu nepřehlednou šmouhu. Čím dále od základny, tím častěji se některé stopy vydělují. K metanovému jezírku vede opět jedna široká pěšina, ještě z dob, kdy jsme tu sáňkovali. Na druhé straně haldy je to zajímavější.

„Támhle jsou nějaké stopy.“

Sledoval jsem Eliasův prst. Od základny směřovala tenká pěšinka stop kamsi do hlubin Cassini Regio.

„Kam to mohli jít?“

„To budem řešit, až je najdeme,“ odpovídám už za běhu. Zastavuji se až u stop, Lucie hned za mnou. Elias se zdržel na haldě, chtěl podat hlášení, ještě než seběhne do rádiového stínu.

„Těch stop je nějak moc, nezdá se ti?“ pozastavuje se Lucka nad širokou pěšinou vydupanou v prachu.

„Asi to nebudou jejich stopy, musí to být ze dřív. Vidíš, jsou tu i stopy zpět.“

„Zase tak staré nebudou,“ ukazuje na jednu z nich právě dorazivší Elias. „Tahle ano, vidíš, jak má zaoblené hrany? Otisk se už rozpadá. Ale tahle,“ popošel k jiné, „má hrany ostré, jako by tu šel někdo před nedávnem.“

Podívali jsme se s Eliasem na sebe. Poslední půlrok jsme tu byli jen my s Orestem a Herbertem. Nikdo neměl důvod chodit někam do hlubin Cassini Regio.

„No, my tady taky nechodili,“ ujistila nás za všechny kosmonauty Lucie. „Navíc, to nejsou ani otisky našich podrážek. Podívej.“ Pokrčila nohu v kolenu a ukázala podrážku.

Otisk, no jasně! Máme stejné skafandry, ani naše stopy to být nemohou. Zaraženě mlčíme, nevíme, co si myslet. Vytrhne nás až Hanin hlas. Její i Karlova skupina dorazila.

„Po cestě jsem objevila ještě jedny stopy,“ hlásí ještě za pochodu. „Jsou pouze dvoje,“ dodává na znamení, že slyšela náš rozhovor.

„Tak co budeme dělat? Vybral bych si ty, co našla Hana, ty budou jejich.“

„Je nás osm, můžeme sledovat obojí stopy. Jak se rozdělíme, co říkáte?“ obrátila se na nás Hana.

Podívali jsme se s Lucií a Eliasem na sebe. Naši partu nikdo nerozdělí.

pokračování: zde

článek o kvantové teleportaci II.část: zde