Sci-fi: Benzínka na Japetu 12. část

první díl zde, minulý díl zde

(Lucie)

Sleduji krajinu kolem sebe. Je to úplně jiné, než na co jsem byla dodnes zvyklá. Když jsme přistáli na světlé straně Japeta, připadala jsem si jako na výletě. Všude led, občas kráter, takhle nějak vypadaly expedice Astro-Aqua, které jsem zatím navštívila. Zato tady, tady si připadám jak v povrchovém uhelném dole. Všechno černé, stopy otiskujeme do hlubokého prachu.

„Zvláštní, že se skoro  nevzdalujeme,“ mávl Alan směrem k Haně.

Hana se svou partou sleduje jeden proud stop, my ten druhý. Jako čtvrtý mušketýr k nám přibyl Herbert. Na chvíli jsem se ohlédla po Haně. Opravdu, naše vzájemná vzdálenost se téměř nemění, stopy jdou téměř rovnoběžně.

Herbert nás vyzval, abychom šli opatrně. Nemůže zapomenout, jak se do podobného prachu ponořil. Karl souhlasně přizvukuje ze vzdálené vysílačky.

„Myslím, že nám moc nehrozí,“ soudí Elias. „Prachové krystaly jsou docela pevné, jen je nesmíme rozkmitat. Ostatně, podle stop vidíte, že se tady chodilo už dost a...“

„Ale nezkazíme nic, když budeme chodit po valech kráterů, viď?“

To byla Hana. Za léta pilotování si osvojila opatrnější přístup k čemukoli. Věřila odborníkům, s jednou výhradou: „ale co kdyby".

„Nezkazíme, ale cesta se nám prodlouží. Nevíme, kolik máme času.“

V myšlenkách jsem se opět vrátila k oběma Lidenbrockům. Kam a hlavně proč někam šli? Stopy vedou stále dál, za obzor.

„Je jisté, že je tady někdo cizí,“ řekl Elias, co se dosud nikdo neodvážil vyslovit. „Pamatujete na to světlo, které jsme viděli tehdy u kyslíkového vrtu?“

„Ale jak by se sem dostali?“ chytil se Herbert. „Kdyby přilétala a odlétala raketa, všimli bychom si toho. Máme tady stálou posádku už něco přes rok.“

„Museli přiletět dřív,“ usoudil Alan.

Po chvíli se ozval Mick. „Uvědomujete si, že se teď asi vystavujeme nebezpečí? Jdeme si jako na procházku, a nevíme, jak nás přivítají. Neměli bychom se nějak připravit?“

„Myslíš jako ozbrojit se?“ reagoval nesměle Herbert. „Na základně nic speciálního nemáme.“

Na vteřinu mě zmrazila nepříjemná představa. Mick má pravdu, můžeme očekávat třeba i útok. Ale vím, že strach si musím nechat pro sebe.

„Jestli s nimi chceme jednat a přijdeme s tyčemi v rukou,“ míní Alan, „mohl by se rozhovor ubírat nežádoucím směrem.“

Prohlížím si cizí stopy v prachu, pravidelně střídají jedna druhou, všechny skoro stejné, nic neprozrazují o svých původcích.

„Je tu nebezpečí,“ promluvil Elias. „Ale jestli mají Oresta a profesora, nemůžeme couvnout. Leda jestli vy z raketoplánu se chcete vrátit... Ale nemyslím, že by to bylo výhodnější.“

„My se nechceme vracet,“ řekla Hana, „co ty, Lucko?“

„Já taky ne.“ Chci být radši s vámi, Eliasi, Alane, Herberte. Ať se stane cokoli.

Pohlédla jsem do dálky. Před námi se zpoza obzoru začal vynořovat malý kopec.

„Eli, takový ojedinělý kopec, co ty na to jako geolog?“

„Těžko říct, možná nějaká plynová bublina. Třeba je tam další kyslíkový pramen.“ Vysvětlení našel, ale moc přesvědčivě při tom nezněl.

„Že už nejsme tak daleko?“ vytrhl nás z úvah José.

Ohlédla jsem se. Druhá skupina se evidentně přiblížila. Stopy zřejmě směřovaly k jedinému cíli. Po pár minutách chůze jsme zjistili, že se naše cesty kříží právě u toho útvaru, který Elias odhadoval na bublinu v ledu. Z dálky bublina, zblízka obytná buňka postavená na kusu pevné země vytvořené průnikem valů tří kráterů.

„To mě podrž,“ kouká Alan na domnělou bublinu. „Tak půjdeme dovnitř, ne?“

„Nejdřív to obejdeme.“

„Tady se něco semlelo,“ zvedá Mick ze země kus krycí plachty. „Vidíte, všude je napnutá, tady se jen tak válí.“

Mezi tím jsem budovu obešla. Povrch měsíce tu vypadal poněkud jinak. Ani stopa po mikrokráterech, žádné zvrásnění, zem hladká jako zrcadlo.

„Eli, tady je něco divného.“

V mžiku byli všichni u mne. „Jako by tu došlo k přetavení povrchu.“

„Něco podobného máme i u nás, je tam zakopaný chladič.“

„Chladič? Na co potřebujete na Japetu chladič?“

„Na chlazení teleportu.“ 
(Orest)

Sedíme na zemi, skafandry stále na sobě, ale přilby jsme si po vzoru útočníků sundali.

„Co jste sem lezli! Kdo se vás o to prosil!“ vyštěkl jeden z nich.

„Kdo jste?“

„Co je ti po tom, kdo jsme!“

„Nemá cenu se rozčilovat,“ ozval se druhý hlas. „Prostě je přibalíme jako přílohu ke zprávě.“

„Za tohle mě neplatí. Máme jen fotit.“

„Jestli budou mluvit, tak máš po focení.“

Pomalu mi docházelo, o co tady jde. Až jednou rozjedeme provoz, potečou nám rukama miliony. Konkurence pořádně žádná, dvacet let vývoje je nekonečný náskok. Teď se patrně našel někdo, kdo by se také chtěl přiživit a skluz srovnat okopírováním technologie.

Rozhlížím se kolem, místnost je mnohem menší, než se zdá zvenku. Jedna stěna je pokryta panely, uprostřed rozdělena dveřmi. Poznávám ten charakteristický design. Teleport! No ovšem, museli ho sem dopravit někdy v počátcích projektu, kdy tu nebyla stálá posádka. Pak mohli dle libosti dokumentovat vše, co se u nás dělo.

Ohlédl jsem se po tátovi. Evidentně ho teleport zaujal. Naděje na záchranu. V cestě ovšem stojí dva... špióni? hrdlořezové? Nebo jen obyčejní technici, kteří přijeli obšlehnout, co se dá? V každém případě jsou teď ve slepé uličce a my jim hodně komplikujeme život.

Odhaduji vzdálenost ke dveřím. Stačil bych skočit, otevřít je, proklouznout a teleportovat se?

„Ať tě to ani nenapadne,“ četl mé myšlenky ten, co stál blíž.

Po pravdě řečeno, nechtěl jsem to udělat. Ani nevím, zda mají ovládací panel i uvnitř. A i kdyby... Teleport by mne nejspíš zanesl přímo do náručí mecenášů těch dvou. A hlavně, co s ostatními! Ostatní! Vždyť nás tu je pětkrát víc než jich. Síla těch dvou je v jejich kontaktu se Zemí. Když jim výhodu seberu...

Nevím, zda jsem opravdu domyslel, co chci udělat. Využil jsem příležitosti a skočil. Obránce teleportu byl přesvědčen, že mířím ke dveřím, a rázem byl u nich. Můj cíl byl ale jinde, teď už mi nikdo nestál v cestě.

Strhl jsem plombu z resetu. „Nikdo ani hnout, nebo to zmáčknu.“ Samozřejmě, že bych nikdy nezmáčkl. Nastavit tovární hodnoty by se prakticky rovnalo sebevraždě. Bez potřebných přístrojů by už nikdo patřičné hodnoty nenastavil ani s přítelem na telefonu. Blafování ale zabralo. Otázka, na jak dlouho.

„Zablokuj to, změň nějaké hodnoty,“ křikl jsem na tátu. Teprve když začal táta rejdit prsty v neohrabané rukavici po dotykovém displeji, došel mi nerozum celé akce. Když půjde do tuhého, jistě se nebudou rozpakovat a správné hodnoty z táty třeba vytlučou. Že máme co dělat s profíky, mi došlo, když mne jeden z nich elegantní ranou poslal na druhý konec místnosti, aniž bych stačil reset stisknout. I pokud bych tedy chtěl.

„A tohle mělo být jako co?“ Zeptal se sarkasticky ten, co usadil tátu. „Teď to koukej nastavit, jak to bylo, nebo tě vyhodím na mráz a zapomenu nasadit přilbu.“

„To už pak ale ze mne nic nedostaneš, viď?“

„Tak to nastavím podle sebe a na tobě zkusím první přenos. Nebo...“

„Jime, počkej!“ Tak vida, jmenuje se Jim. „Pojď se podívat, co provedl.“

Jim se šel podívat k hlavnímu panelu.

„Změnil jazyk menu. Vůbec se to nedá přečíst. Co to je za písmena!“

Podíval jsem se tázavě na otce.

„Jo, jo. Bať, bylo to tam hned na začátku napsáno: afghánsky. Ono je to podle abecedy, víte?“

„Ty dědku!“ rozběsnil se ten, co nebyl Jim, a začal do táty bušit. Bylo to spíš k smíchu, tvrdá krusta skafandru vydrží horší zacházení. Na hlavu se nezaměřil. Možná není zase takový profík. Nebo ví, že tu hlavu bude ještě potřebovat.

„Cos to proved, táto! Říkal jsem zablokovat, ne zničit. To už nespravíme.“

Jim se zasmál. „To je tak naivní. Myslíš, že jsem ještě neletěl? Namačkám to tam po paměti.“

Odmlčel se.

„A na tobě to vyzkouším... ne, na tobě.“

Otočil se ke mně, odvlekl mě do kabiny teleportu a mrskl do křesla v rohu.

„Doporučoval bych ti, aby ses moc nemlel,“ upozornil mne výhružně a zabouchl dveře.

To jsem ani neměl v úmyslu. Slyšel jsem o případech, kdy se pilotní vlna fokusovala mimo pasažéra... není o co stát. I když, nebylo by lepší skončit to hned? Kdo ví, co mne tam čeká. A kde je vlastně to tam...

Lehká závrať, pocit tepla, halucinace záblesku. Sedím stále ve stejném křesle, ale v opačném rohu. Tak jsem tam. Otevírají se dveře.

„Krucinál!“ zanadával od plic Jim a přidal ještě pár slov, kterým by Lucie jistě ani nerozuměla. „Nefunguje to!“

Byl tak zaslepený vztekem, že si ani nevšiml, že křeslo není tam, kde bylo, když mne opustil. Zato já si to uvědomil velice zřetelně. Já a táta, který to celé spískal. Oba známe tenhle efekt. Při seznamování s teleportem nás doháněl k šílenství. Vše bylo správně nastaveno, ale nejdál, kam jsme poslali testovací krabičku, bylo z rohu do rohu. Po půl dni trápení přišel servisní technik, pokýval hlavou a něco vyklepal na klávesnici. „Měli jste tam veletržní modus,“ zabručiv objasnil.

Jim byl rudý vzteky. Nařídil mi sedět na místě a zkusil to znovu. Pak ještě a ještě. Neměl jsem strach, energie na takový transport jsou zanedbatelné, zdravotní riziko prakticky žádné. Zkusil teleportovat i tátu, nějaké prázdné škatule a pak zase mne. Jediným výsledkem bylo, že křeslo přestalo velice brzy přeskakovat z rohu do rohu. Patrně v menu beznadějně zabloudil. Pohlédl jsem na display a nedivil se. Klikyháky, nerozeznám ani, kde začíná a končí písmeno. Řekl bych, že je to zprava doleva, ale bůh suď. Bylo by to komické, kdyby to neznamenalo, že jsme v konci i my.

Zvuk bzučáku nás vytrhl z neveselých úvah. Jim se podíval na kolegu.

„Někdo spustil poplašné zařízení.“

Na hlavní obrazovce naskočilo okolí stanice s několika postavami v bílých skafandrech.

„Jak vás tak rychle našli!“ zabručel Jim spíš pro sebe a nastavil vysílačku ve skafandru na hlasitý odposlech.

„...ého máme i u nás, je tam zakopaný chladič,“ linulo se z reproduktoru.

„Chladič? Na co potřebujete na Japetu chladič?“

„Na chlazení teleportu.“

„Myslíš, že je to teleport?“

„Smysl by to dávalo.“

„Přece neodletěli bez nás!“

„Je jediná možnost, jak to zjistit. Vlezeme tam.“

Víc Jim slyšet nepotřeboval. Ještě chvíli zaváhal, pak uchopil přilbu a aktivoval mikrofon.

Víc Jim slyšet nepotřeboval. Ještě chvíli zaváhal, pak uchopil přilbu a aktivoval mikrofon. 
 

7. Tierra del Fuego

(José)

Právě když chtěl Alan s tím trumpetou Eliasem otevřít dveře přechodové komory, ozval se ze sluchátek cizí hlas:

„Vstup je zablokován, jděte pryč.“

Překvapilo nás to. Chvíli bylo ticho.

„Máme podezření, že jsou u vás dva naši lidé.“

„Nikoho tu nemáme...“

„Jsme tady, oni jsou jen dva...“ ozval se z dálky Orestův hlas. Následovala tupá rána a zaúpění.

„...nasaď jim přilby a vypni vysílačky...“ vyrozuměli jsme ze změti tlumených hlasů, které následovaly. Pak se hlas ozval opět nezkresleně.

„Dobrá, tak je tu možná máme.“

„Proč je tam držíte, pusťte je!“ dostal jsem se konečně také ke slovu.

„Zaútočili na nás, ohrožovali náš výzkum.“

Okamžitě mi to zapálilo. Maskovací plachta, žádné měřicí přístroje kolem. Chybí parabolická anténa pro styk se Zemí, nejspíš udržují rádiový klid, aby se neprozradili. Ti vevnitř zajisté nejsou vědci.

„Pánové, vy nám lžete, viděl jsem...“ chystal jsem se jim to říct hezky naplno od plic, ale Lucie do mne zezadu strčila, až jsem upadl. Kdyby to nebyla holka, pustil bych se s ní do křížku. Místo toho se do toho zase zamontoval Elias.

„Tak to bude jistě nějaké nedorozumění. Pusťte je, pokud vám rozbili nějaké přístroje, můžeme vám poskytnout z našich zásob. Možná bychom se mohli dohodnout i na další spolupráci.“

„Spolupráci?“

„Vy tam máte teleport, viďte? To je poznat podle těch mohutných chladičů. Když nás všechny dopravíte na Zem, nezůstane jen při úhradě výloh. Náš zaměstnavatel dovede být uznalý...“

„Počkejte.“

Ozvalo se cvaknutí. Někdo na druhé straně vypnul vysílačku. Patrně se na něčem radili. Až po delší době spojení obnovili.

„Teleportem vám posloužit nemůžeme. Vaši přátelé ho vážně poškodili. Ale je tu jedna věc, o které bychom mohli jednat.“

Nevěřil jsem tomu, že by mohli opravdu teleport poškodit, ale už jsem se do toho nemíchal. Lucie se ukázala jako zrádkyně. Ať si to tedy vyřídí sami, když vědí všechno nejlépe.

„O co jde?“

„Máme málo potravin. Než teleport opravíme, potřebujeme výpomoc.“

„Sami máme nedostatek potravin. Můžeme ale pomoci s opravou teleportu. Na základně máme nástroje, možná i nějaké náhradní součástky...“

„Máme servisní návod a seznam parametrů,“ dodal Herbert.

„Nepřichází v úvahu. Potraviny nebo nic. A když se nedohodneme, ty dva krky navíc tu živit nebudeme.“

„Nenecháme se vydírat,“ vyhrkl jsem bojovně, ale asi mne moc neposlouchal, protože hned pokračoval:

„...a uvědomte si, že monitorujeme vaši komunikaci se Zemí. Jestli se s nimi budete chtít radit, naše úmluva přestane platit.“

„Nic jim nedávejte!“ zakřičel jsem do mikrofonu. „Vůbec se s nimi nebavte, prostě se k nim prořežeme. Vykouříme je. Buď hned nebo potom...“ Ani nevím, co všechno slyšeli a o čem se potom bavili. Hana zradila také a vypnula mi vysílačku.

pokračování: zde