Sci-fi: Benzínka na Japetu 9. část

první díl zde, minulý díl zde

(Herbert)

Soustřeď se na to, co děláš. Každou prasklinu je potřeba utěsnit a každou pečlivě. Teď nezáleží na tom, jak se odsud dostaneme. Teleport nefunguje. Ale tím důkladněji musíš pracovat, když nemáme žádnou možnost odtud uniknout.

Alan s Eliasem vyměňují rozbité okno, mluví spolu jen nejnutnějšími slovy. Nemáme náladu na povídání. Přetížené nervy cítí únavu.

Když bude stanice fungovat, nějak to tady vydržíme, Když ne, na to nemysli. Poslední škvíra. Ještě tamhle je malá prasklina. Konec, žádné zdržování, jdeme hned provést tlakovou zkoušku. Chceme být uvnitř nejen bez skafandrů, ale i bez obav.

Než se vzduch natlakoval, obešli jsme základnu, spíš pro uklidnění, že jsme žádnou další díru nepřehlédli. Teprve teď jsem si uvědomil, že stěna je v celé své ploše pokroucená žárem. Začalo mi docházet, že těch pár námi zalepených děr je jen menší část problému. Zmrzlá stěna po pohlazení plamenem utrpěla tepelný šok a zkřehla. Zkusmo jsem vzal za jeden z vyčnívajících úchopů a bez větší námahy ulomil. Mohli jsme se jen dohadovat, do jaké hloubky materiál degradoval, a už vůbec jsme netušili, že přetlak v budově bude schopen vyrazit celou stěnu.

Nebouchlo to, ani nesyklo. Ve vakuu se žádné dramatické zvuky nenesou. Jen jsme viděli, jak z horní části stěny vyrazil sloupec zmrzlé vodní páry a oxidu uhličitého, nesený proudem unikajícího vzduchu. Jakmile si vzduch jednou našel cestu ven, již ho nic neudrželo, rozšiřoval si cestu, pod střechou vyrazila prasklina, která rostla, až se nakonec celá stěna vyvalila. Naneštěstí zrovna na profesora a Oresta.

Skokem jsem byl u nich. Málem mne porazil vzduch unikající ze základny, ale náhlý poryv rychle přestal. Objem vzduchu nebyl tak velký, takže celý únik připomínal spíše jedno mocné vzdechnutí.

„Jste v pořádku?“ křičíme všichni do vysílaček, ale není rozumět. Hlasy přehlušuje zvuk připomínající vichřici.

Naštěstí si rozumíme beze slov a společnými silami zvedáme a odhazujeme položenou stěnu. Okamžitě vidíme zdroj hluku. Z profesorovy proražené přilby uniká vzduch a neskutečně rozechvívá mikrofon. Jak tlak ve skafandru slábne, utichá i svist.

„Táto, táto...“ Orest leží pod profesorovým tělem.

José, který mezitím dorazil bůhví odkud, se vrhá k profesorovi a strká do proražené díry prst. Ostré okraje díry mu ošklivě škrábou povrch skafandru, riskuje protržení. Na ramenu mu plandá nějaký průhledný soudek a neskutečně všem překáží. Ale to už se vzpamatovává Orest, odtrhává otci plombu nouzového ventilu a pouští naplno přívod kyslíku. Kompenzovat ztráty dírou v přilbě, kterou ani Josého prst úplně nezakryl, to nestačí, ale doufáme, že smrt zvolní v broušení kosy.

„Rychle do přechodové komory.“

Zvedáme profesora, je bez vlády, ztratil vědomí.

„Běžím napřed,“ křiknu a utíkám otevřít přechodovou komoru. Probíhám jedněmi dveřmi, na straně druhých již není přetlak, nemusím se zdržovat manipulacemi. Rozrážím i tyhle a vrhám se do šatny pro rezervní skafandr. Zpět do komory dobíhám akorát s Orestem a Josém.

„Zavři, zavři,“ křičí Orest a skládá s Josém profesora na zem.

Do prostoru opět proudí vzduch, José vytahuje prst z díry. Sundaváme přilbu. Profesorova hlava budí hrůzu. Odulé rty, u nosu a uší zasychá krev, která ještě před chvílí za nízkého tlaku vařila.

Orest těžce snáší takový pohled. „Táto... On tam skočil přede mne...“

„José, podej defibrilátor. Oreste, musíme sundat celý skafandr!“

Orest se vzpamatoval. Rozepíná spony na skafandru, společnými silami pak profesora vytahujeme. José už podává defibrilátor.

„Všichni odstupte!“

Zapínám přístroj, jsem nervózní, podobný zákrok jsem si zkoušel jen na kurzu první pomoci. Zapínám přístroj a... profesor se nadechuje, po chvíli otevírá oči.

Orest se dává do smíchu. Je to smích bez humoru, jen ulehčení, šťastný smích po přestálém nebezpečí. „Táto, ty nezmare! Ty nezmare! Jak se cítíš?“

Profesor otevírá oči. Chvíli bloudí očima po místnosti, přeskakuje z jednoho na druhého, nakonec se zastavil na Joséově soudku. Otevírá ústa, opuchlým jazykem si olízne okoralé rty a sotva slyšitelně zašeptá: „Tamhle je myška, ta je hezká.“ 
(Hana)

O dalším postupu jsme se poradili vysílačkami, ještě když Lidenbrock odpočíval za dveřmi přechodové komory. Shodli jsme se velice rychle. Je třeba opravit teleport, což chvíli potrvá. Do té doby je třeba někde bydlet, základna je už v tomto směru nepoužitelná.

Opuštěnou starou Lidenbrockovu základnu kdysi sdíleli čtyři geologové. Deset se nás tam vejde také. Jak dlouho to vydržíme, je otázka. Po dobu opravy teleportu určitě.

A tak vyrazila parta robinsonů do nového bydliště. Nákladní plošina se sama nabízela k transportu potravin. Řízení se ujal Alan. Ostatní se nacpali do sibirjaka a odjeli na Lidenbrockovu základnu oklikou.

Na místě zůstal jen Orest, já a profesor neschopný přepravy. Jeden sibirjak zůstal zde, pro nás, až uvážíme, že je na tom profesor lépe. Zatím jsme se uchýlili do jediného myslitelného zařízení schopného udržet dýchatelnou atmosféru - do raketoplánu.

„Myslíte, že zas budu chodit?“ Ptá se profesor jakoby nic, ale cítím z jeho řeči strach.

„Docela určitě, když vás kesonová nemoc neskolila hned ze začátku, tak už jste z toho venku.“ Mluvila jsem sebejistě, ale jen abych ho uklidnila. O nemoci z náhlé dekomprese jsem slyšela jen na přednáškách a moc mi toho neutkvělo. „Problém dělají bublinky dusíku, které ucpaly některé cévy, naštěstí jen v nohách. Až se dusík rozpustí...“

„Táta ví, co je kesonová nemoc. Co můžem dělat? Nějakou rehabilitaci?“

Kývla jsem.

„Nasaď mu kyslíkovou masku.“

To jediné jsem si z přednášek pamatovala. Dýchat stoprocentní kyslík, aby klesla hladina dusíku v krvi. Dále jsem musela improvizovat. Hlavně něco dělat, nenechat profesora přemýšlet.

„Rozcvičíme to, ano?“

Profesor kývnul.

„Oreste, vezmi druhou nohu a dělej to po mně.“

Vymýšlím cviky a doufám, že profesorovi neublížíme. Bublinky se snad ze svalů uvolní, ale co když se včas nerozpustí a zablokují jiný, důležitější orgán. Klepu se strachy.

„Dost to bolí.“

„Máme přestat?“

„Ne, něco vydržím.“

„A kde to bolí, klouby?“

„Taky, ale teď se přidaly svaly.“

„Asi nohy přicházejí k sobě, tak si dáme pauzu.“

S ulehčením jsem nohu pustila. Pokud už do nohy nějaká krev teče, je zachráněná.

„Cítím mravenčení.“

Podívali jsme se s Orestem na sebe. V očích měl vděk. Ví, jak nebezpečnou hru jsem hrála?

„Teď už to bude dobré.“

Úleva, konečně jsme se uvolnili. Únava z prožitého vypětí posledních hodin se začínala hlásit o svá práva. Začala jsem podřimovat a usnula Orestovi na rameni.

***

Probudilo nás přerušované pípání. Kyslíkový regenerátor mlel z posledního. Přesněji řečeno z posledních kapek energie v bateriích.

„Budeme muset do skafandrů. Profesore, zvládnete převoz?“

„Už mohu hýbat nohama, podívejte. Na skákání to není, ale půjdu po svých!“

Tak snadno to zase nešlo, nicméně s naší pomocí do sibirjaka došel. Orest si sedl za volant.

„Jak je to daleko?“

„Pěšky tři čtyři kilometry. Ale vozem musíme objet prachová jezera. Ostatně, pěšky bych dnes už taky přímo nešel. Někdy ti budu vyprávět, co se stalo Herbertovi.

„Já byl také u toho, Hano. Mohu vám tak říkat?“

„Musíte,“ usmála jsem se.

Bylo mi s nimi příjemně, ani nevím, jak cesta utekla, najednou jsme na místě a čekáme, až se vyrovná tlak v přechodové komoře.

„Jestlipak se už zabydleli,“ otevírá profesor dveře do nového útulku.

Na zemi, opřen o stěnu, sedí Karl, v půlkruhu kolem něj se chechtá šest postav. V ruce zdvižené necelý půl metr nad zemí drží kus sušeného masa. Na kolenou mu panáčkuje Juanita. 
(Alan)

Profesor s Orestem a Hanou zůstali v raketoplánu a my ostatní jsme se uchýlili na starou Lidenbrockovu základnu, abychom se vzpamatovali. Tahle základna naštěstí funguje, nepadá nám pod rukama. Je to ulehčení a pomalu uklidňuji své podvědomí, které pořád jako by očekávalo další katastrofu.

Dali jsme se s Eliasem a Herbertem do vaření, zatímco posádka raketoplánu a Karl se sesedli kolem stolu a poddávají se svým myšlenkám.

Když čekám, než se začne vařit voda, podívám se na Eliase a vzpomínám, co už jsme spolu všechno zažili. Zajímal nás vesmír, dostali jsme se na Mars, teď na Japetus, stačí mi zavřít oči, abych znovu viděl oheň šlehající z vrtu, měl jsem o Eliase strach, že někde zůstal bez kyslíku, když se neozýval ve vysílačce.

A teď jsme zase spolu, Elias jakoby nic otvírá konzervy, ploténka vařiče žhne, radiátory se činí, za chvíli bude v místnosti příjemné teplo. Ve vzduchu visí otázka, jak se tady všichni stěsnáme, někdo bude muset spát na zemi, mně to nakonec vadit nebude, hlavně že jsme všichni naživu a že ta otázka bude viset ve vzduchu a ne ve vzduchoprázdnu.

„Zítra budeme muset uzavřít vrt,“ říká Herbert. „Aby neutíkal metan. Podívám se na to asi s Orestem a vy si budete hrát s teleportem.“ Skloní se ke mně a ztiší hlas. „Až nás tady nebude tolik, opraví se stanice a jedeme dál. Těžní zařízení vypadá v pořádku. Jen ta naše bouda spadla, ale zatím můžeme bydlet tady.“

„Bouř nás nesmí zkrušit,“ vzpomněl si Elias na jakýsi verš. „Možná tady zůstanu s vámi, jestli bude potřeba. Nemám teď na Zemi nic urgentního.“

To je zase ten starý Elias, jak ho znám. Nezdolná energie a ještě si ze sebe dělá legraci. Katastrofa ho probudila k životu. Jen se divím, že není víc u Lucky. Asi už budu muset přijmout jako fakt, že mezi nimi něco je, co jim brání obnovit... přátelství? Ne, lásku, pamatuji se dobře.

A tou překážkou není šašek José s potkanem v lahvi. On to sice na Lucku zkouší, ale vidím sám, že ji nezajímá. Zato když jí Elias podává talíř, kontaktují se očima, vteřinu na sebe hledí a pak se odtrhávají jako dva magnety.

pokračování: zde

článek o kvantové teleportaci I.část: zde